Jedna lyže netleská

04. března 2012, 08:14 - Tomáš Nohejl
04. března 2012, 08:14

Vůkol zuří ekonomická recese a válka funkcionářů o zbylé státní peníze. Oni jedou dál za svým olympijským cílem v Soči – na monoski.

Foto: archiv autora

Jak rychlí jsou, ukázali hendikepovaní lyžaři z týmu Sportability o víkendu ve Svatém Petru na Evropském poháru. „Byla to pro nás historická událost,“ říká Tomáš Lisý, šéf občanského sdružení Sportability a lyžařského týmu. Sám závodně lyžoval, fotografuje a miluje hory. V této kombinaci potkal před 10 lety vozíčkáře a jejich svět mu učaroval. Tehdy byl u prvních pokusů Miroslava Šperka na monoski. Bývalý paralympijský medailista v hodu diskem z Athén 2004 právě změnil disciplínu a přesouval se na sníh. Za dva roky – jak oba muži věří – spolu mohou vytvořit úspěšný tandem na hrách v Soči.

Evropa ano, svět zatím ne

Monoski je speciální sedák na jedné odpružené lyži s dvěma stabilizátory (hůlkami na lyžičkách), v němž jezdí lidé s hendikepem. V Česku jsou jich asi dvě stovky, z toho okolo 15 závodí. Na modelu, který stojí až 200 tisíc korun a vyrábí se na míru, se přitom dá zažít i nádherný carving na hraně.

Borci jezdí ze stejných kopců jako nejlepší lyžaři ve světovém poháru. Jen slalom mívá otevřenější zatáčky, a třeba rychlejší super G zase zavřenější. Tratě nebývají umístěné do nebezpečných ledových koryt. „Nedávno jsem jel v Tignes sjezd. Frčelo to dolů 110 kilometrů v hodině a já prožil mentální muka. Byl to intenzivní zážitek, který ve mně zůstane hodně dlouho,“ popisuje Miroslav Šperk. Do svých 16 let lezl po skalách, lyžoval, běhal. Pak vypadl z okna a „přistál“ na vozíku. „Chvíli to trvalo, ale rodiče mě brzy nasměrovali ke sportu. Poznal jsem lidi, co něco dokázali. Našel jsem cestu i sebevědomí,“ říká.

A kam až to může tenhle borec dotáhnout? Evropský pohár už dokáže vyhrát. Na ten světový, kde jezdí absolutní špička, ho ale zatím nepustí finance. V Evropě se totiž skoro nikde nejezdí o prize money. „Aspoň spolu se soupeři ale dobře vycházíme, semkneme se a bojujeme proti závodu,“ usmívá se Šperk. Trenér Lisý si uvědomuje, že by jeho svěřenec potřeboval větší konkurenci. Pak by mohl být na paralympiádě do desítky, možná i do pětky.

Sto dní za milion

Lyžování je pořádně drahý sport. Sedmičlenný závodní tým vozíčkářů ze Sportability stojí sezona okolo milionu korun. Dalšího půl milionu spolknou kurzy a školy, které pořádají každý rok pro asi padesátku začátečníků a dalších zájemců.

Na sněhu stráví závodníci okolo 100 dní v roce stejně jako elitní „zdraví“ sjezdaři. „Občas se potkáme někde na ledovci, pokecáme. Mnozí trenéři nám pomůžou,“ oceňuje Šperk. „Naším cílem je vybudovat zázemí na profesionální úrovni, na jaké chceme lyžovat,“ dodává Lisý. Šperka podporuje rodné město Hořice a Hradecký kraj. Zhruba pětinu nákladů týmu pokryjí příspěvky Českého paralympijského výboru. Svaz lyžařů přispěl k pořádání Evropského poháru a peníze dávají také Atomic, Adastra, Scott a Konto Bariéry. „Školicí centrum Tedec v Lánově u Vrchlabí nám poskytuje celoroční zázemí. Mnohé další nemusím jmenovat. Nepotřebují se zviditelňovat, jen nám prostě pomůžou,“ dodává kouč.

Většina peněz, co vydělám, jde do lyží. Je to náročné fyzicky, psychicky i ekonomicky,“ přiznává jeho svěřenec. Bere invalidní důchod, na částečný úvazek učí angličtinu na střední škole, k tomu naplno studuje na univerzitě v Hradci Králové. Bydlí na koleji, má přítelkyni a času pořád málo. „Ale je to profík, ví, že musí dát něco navíc on sám. Proto může něčeho dosáhnout. Většina ostatních to nedokáže, často se lyžováním spíš baví,“ tvrdí trenér. „Jestli jsem odvážnější? Je to možný, prostě se tak jezdit musí. Pády na monoski jsou mnohem nebezpečnější než na lyžích. Musíš potlačit strach. Kdo to dokáže a je koncentrovaný, tak vyhraje,“ dodává Šperk.

Děkujeme, nechceme

A jak je to s podmínkami? Doma je sice doma, jezdci na monoski se ale zatím pořád lépe cítí na zahraničních sjezdovkách, hlavně na Pitztalu nebo Kaunertalu v Rakousku. „Je to dáno celospolečensky, na Západě se nad námi nikdo nepozastavuje,“ cítí hendikepovaný sportovec. Ani česká média si jezdců na monoski příliš nevšímají, o hendikepovaných sportovcích referují jen při paralympiádě.

Proto ale musíme jezdit i doma, aby si lidi zvykli,“ ví Šperk. Problémy jsou přitom i s majiteli vleků, kteří jen neochotně přepravují hendikepované sportovce. Výjimkou jsou pouze skiareály ve Špindlerově Mlýně, Herlíkovicích nebo na Kněžickém vrchu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče