Jedeme podle Lisabonu

03. prosince 2009, 15:37 - Marie Bydžovská
03. prosince 2009, 15:37

Členské státy se dohodly na jasném vymezení pravomocí svěřených Bruselu

Unijním politikům trvalo devět let, než se dokázali shodnout na pravidlech, která mají EU připravit na fungování s 27 a více členy. Výsledným kompromisem se stala po opakovaném referendu v Irsku Lisabonská smlouva. Dokument, jenž ovlivní život půl miliardy Evropanů, vstoupil v platnost 1. prosince. Co se Lisabonskou smlouvou, pod niž jako poslední evropský mohykán připojil svůj podpis český prezident Václav Klaus, mění?

A přece se rotuje Nejviditelnější změnou vyplývající z Lisabonské smlouvy je příchod dvou nových tváří – předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Zatímco prvního úřadu se ujme belgický expremiér Herman Van Rompuy, druhý post obsadí britská baronka Catharine Ashtonová. Předseda Evropské rady volený šéfy vlád a hlavami členských států na dva a půl roku bude mít za úkol řídit vrcholné summity. Princip rotačního předsednictví však nezanikne. Zástupci předsednické země budou předsedat pravidelným setkáním ministrů EU. Obě funkce mají přispět k zjednodušení komplikovaného systému. V prvním případě se vychází vstříc nářkům, že rotující předsednictví nesleduje jeden strategický cíl. Během posledních 18 měsíců se to jasně ukázalo v sousedské politice EU. Zatímco předsednická Francie ustanovila loni Středomořskou unii, česká exekutiva během prvního půlroku 2009 ve stejné funkci přispěla ke vzniku Východního partnerství. V současnosti předsedají EU Švédové. Jejich prioritou je pás zemí okolo Baltského moře. Mít tři zásadní cíle v praxi znamená ještě více rozmělnit již tak nejasnou podobu unie navenek.

Eurodiplomaté Ve funkci vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Lisabonská smlouva spojuje dosavadní úřad Španěla Javiera Solany a generální sekretariát Evropské komise pro vnější vztahy. Vysoká představitelka byla zvolen členskými státy na období pěti let, přičemž bude zároveň zastávat funkci místopředsedkyně Evropské komise. Má mít k dispozici úřednický aparát, takzvanou Evropskou službu pro vnější činnost složenou ze zaměstnanců Rady EU, komise a diplomatů členských států. Stále však není jasné, jakými pravomocemi bude baronka Ashtonová disponovat. V této otázce se má sejít mimo jiné s českým kandidátem na komisaře pro rozšíření Štefanem Fülem.

Rozděl a rozhoduj Konečně je také jasné, jakou politiku spravuje Brusel a co zůstane členským státům. Kompetenční bitva dopadla ve prospěch unijních institucí. Důležitou změnou, kterou Lisabon zavádí, je rozšíření počtu oblastí, v nichž bude Rada EU rozhodovat kvalifikovanou většinou (KV). Tento způsob hlasování se rozšiřuje o 68 nových oblastí, z toho u 19 se jedná o nahrazení jednomyslného hlasování a 49 oblastí je zcela nových. Princip jednomyslnosti přesto zůstává i nadále zachován v politicky citlivých oblastech, jako jsou daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika a společná obrana.

Vyvažování akcionářů Podle Lisabonské smlouvy se mění způsob hlasování KV v Radě ministrů od 1. listopadu 2014. Kvalifikovanou většinu bude představovat 55 procent členských států, jež reprezentují alespoň 65 procent obyvatel EU. Do roku 2017 může navíc kterákoli země požádat o hlasování podle pravidel smlouvy z Nice. Zainteresovaní pozorovatelé připomínají, že se jedná o úlitbu takzvaným starým členským zemím, které se snažily získat zpět převahu po masivním rozšíření o deset nováčků v roce 2004. Malé země si naopak vymohly v přechodném období 2014 až 2017 mechanismus blokační menšiny. Ten dává možnost minimálně 75 procentům států EU, aby bylo případné hlasování Rady EU kvalifikovanou většinou odloženo. Alexandr Vondra, senátor a bývalý ministr pro evropské záležitosti, již před časem pro týdeník EURO celou věc shrnul slovy: „Chceme- li něco prosadit, musíme najít většinu, nebo si naopak najít blokační menšinu.“

Poslanci jako rozhodčí Evropský parlament nabyl na významu, neboť bude mnohem častěji spolurozhodovat s Radou EU v takzvaném řádném legislativním postupu. Získal podstatně větší slovo při schvalování rozpočtu EU. Evropský parlament musí také vyslovit souhlas s uzavíráním všech mezinárodních dohod, jež se týkají otázek podléhajících řádnému legislativnímu postupu. Zkrátka nepřišly ani národní parlamenty, které díky „Lisabonu“ mohou legislativní návrh komise zpochybnit poukazem na nadřazený princip subsidiarity. Vystavují také takzvanou „žlutou kartu“, a to pokud shodný názor zastává třetina parlamentů. Komise je pak nucena svůj návrh přezkoumat a rozhodnout, zda jej zachová, pozmění nebo stáhne. Pokud obavy sdílí většina parlamentů a komise se přesto rozhodne trvat na svém návrhu, přichází na řadu „oranžová karta“. Úředníci komise nejprve objasní důvody pro přijetí návrhu a Evropský parlament spolu s Radou EU následně rozhodnou, zda bude legislativní postup pokračovat.

Lidé, hlaste se! Součástí vleklých politických tahanic bylo vykreslování úředníků z Bruselu jako elitářského spolku několika moudrých, kteří ovlivňují dění v Evropě nehledě na hlasy přicházející z jednotlivých členských států. Demokratický deficit a odtržení elit od prostých Evropanů má napomoci odstranit institut občanské iniciativy. Získá-li nějaká petice nebo iniciativa podporu jednoho milionu občanů z většího počtu členských států, může vyzvat komisi k předložení legislativního návrhu. Má to jeden háček. Musí se jednat o pole působnosti unie. Podmínky této iniciativy jsou stanoveny pouze obecně. V současnosti se proto čeká na jejich zpřesnění. S Lisabonskou smlouvou se stává právně závaznou i upravená Listina základních práv Evropské unie původně přijatá 7. prosince 2000 v Nice. Dokument stanovuje práva Evropanů v šesti oblastech: důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita, občanská práva a soudnictví. Její součástí jsou také práva ekonomická a sociální, jež byla předmětem největších kontroverzí (viz Ratifikace v ČR). Pusťte nás ven Ti, kdo by chtěli následovat příklad Gróňanů, kteří jako jediní opustili Evropské společenství v roce 1985, mají dnes snadnější cestu. Nemusí se již odkazovat na poněkud zastaralou Vídeňskou úmluvu o smluvním právu z roku 1969. Lisabonská smlouva obsahuje ustanovení o dobrovolném vystoupení z EU. „Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z unie vystoupit,“ praví se v článku 50 smlouvy. * BOX Ratifikace v ČR** Jako poslední členský stát Lisabonskou smlouvu ratifikovala Česká republika. Předcházelo tomu dvojí přezkoumání Lisabonské smlouvy Ústavním soudem a zavedení vázaného mandátu vlády, který vyžaduje pro převod rozhodovacích kompetencí na EU souhlas obou komor Parlamentu. Prezident Václav Klaus pro Česko dále požadoval výjimku z Listiny základních práv EU, kterou má rovněž Velká Británie a Polsko. Na summitu EU 29. října 2009 v Bruselu byl odsouhlasen Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v ČR.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče