Jana Švenková: Pomohla mi silná motivace

25. března 2011, 04:23 - Zina Plchová
25. března 2011, 04:23

Když před čtyřmi lety začala připravovat soutěž pro české podnikatelky, měla jasnou představu. Chtěla inspirovat podnikavé ženy, ukázat jim, že vrcholná funkce není jen pro muže. Navíc chtěla, aby na sebe Češi začali být pyšní. Ona sama přitom může být jedním ze vzorů. Díky tvrdé práci a úsilí se dokázala vypracovat a je topmanažerkou společnosti Mazars Audit.

Foto: soukromý archiv Jany Švenkové

Že za pár let povede celou sekci auditorů v nadnárodní společnosti, by Jana Švenková v době studií rozhodně netipovala. Na VŠE se věnovala ekonomice průmyslu, po škole nastoupila do státního podniku Strojimport a poprvé okusila, co to znamená socialistické zaměstnání. „Byla to hrůza. Osm hodin jsem tam jen seděla a neměla co na práci. Nečinnost pro mě byla hrozná,“ vzpomíná na první absolventská léta Jana Švenková. Určitým „vysvobozením“ pro ni bylo v roce 1987 narození syna, se kterým zůstala tři roky na mateřské.

Mezitím se poměry v Česku radikálně změnily a Jana využila první příležitosti, jak se uplatnit. „V roce 1991 jsem začala pracovat jako účetní pro kamaráda, který vydával knihu Business English. Po tomto titulu tu tehdy byl velký hlad. Po roce jsem se ovšem znovu potřebovala posunout a odpověděla jsem na inzerát v novinách.“ Francouzská nadnárodní účetní firma tu hledala spolupracovníky se znalostí jazyka i oboru. „Tehdy jsem byla asi dost smělá, ale hlavně hodně motivovaná. Účetnictví jsem v té době tolik neuměla – což ostatně v těchto porevolučních dobách uměl ještě málokdo – přesto jsem odvážně tvrdila, že je zvládám. Moc jsem toužila využít znalost francouzštiny a naučit se tento obor. Naštěstí bylo přijímací řízení založeno ještě na jiných dovednostech, a tak to vyšlo.

Jana Švenková se učila za pochodu a renomovaná zahraniční firma byla dobrou školou. Postupně tak načerpala znalosti a zkušenosti, ať už šlo o běžné účetnictví, zpracování mezd, daňové poradenství nebo auditorskou práci. Spolupráce s francouzskými kolegy jí umožnila získávat cenné dovednosti manažerské a poradenské. „Naučila jsem se, jak se vyznat v legislativě, jak ji číst, jak být poradcem. Z toho těžím dodnes.“ Ve firmě zůstala pět let, vzpomíná na to jako na dobu sametové euforie, kdy měla pocit, že díky změně režimu může každý uplatnit své schopnosti naplno.

Z účetní auditorkou

Po pěti letech ovšem dostala nabídku od společnosti Mazars, a to byla nabídka, která se neodmítá. „Nabídli mi post ředitelky oddělení auditu. Byl to další krok v kariéře i další impulz pro to, znovu na sobě hodně pracovat.“ Ne že by ji účetnictví nenaplňovalo, ale pokud nešlo o komplikované případy, byla to už pro ni rutina. Janu Švenkovou bavilo právě řešení zapeklitých otázek i hledání chyb. „Audit takový je, vyžaduje perfektní znalost zákonů a účetnictví, ale navíc je to i dobrodružství. Vyžaduje totiž dobrý úsudek i úsilí,“ říká paní Švenková.

V době, kdy v nadnárodní firmě Mazars začínala, měl úsek auditu asi sedm zaměstnanců, celkově pak česká pobočka čítala kolem 15 lidí. Nyní jde o kolos s více než 150 pracovníky, který zahrnuje široké pole působnosti. „Vedení auditorské části firmy jsem nechápala jako direktivní činnost. Pracovali jsme v týmu. Bylo pro mě důležité naslouchat problémům ostatních. Lidé, kterým audit neseděl, měli možnost uplatnit se v jiné oblasti, například v účetnictví, snažili jsme se využít potenciál zaměstnanců ke spokojenosti obou stran. Ráda vytvářím synergii a bořím bariéry,“ popisuje svou práci paní Jana.

Kromě běžné auditorské činnosti se poslední dva roky věnuje i práci na zlepšení metodologie i techniky postupů auditu firmy. „V naší práci je důležitá nezávislost a etika. Musíme mít stanoveny jasné postupy v případech, kdy přijímáme nové zakázky nebo nové klienty. Pokud například máme klienta, kterému vedeme účetnictví, nemůžeme se mu zároveň starat o audit.

Ocenění pro české podnikatelky

Naplnění vizí firmy stálo před čtyřmi lety v podstatě i na začátku Janiných společenských aktivit. „Jméno společnosti Mazars jsme chtěli spojit s nějakou činností, která by nás zviditelnila a pomohla dobré věci,“ vrací se iniciátorka projektu k začátku své práce na soutěži pro české podnikatelky. Tehdy se rozhodla zrealizovat svůj nápad, který měl ocenit šikovné české ženy podnikatelky. „S nápadem jsem přišla za paní Kohoutovou z Helas a do několika dnů jsme měly podrobnou vizi i konkrétní kritéria soutěže.“ V soutěži Ocenění českých podnikatelek mohou uspět české podnikatelky, které jsou aktivní déle než tři roky a jsou stoprocentními majitelkami svých firem. Jak je najít? To nechaly obě zakladatelky – Jana Švenková a Helena Kohoutová – na odbornících. Vybraly ratingovou společnost, která podnikatelky podle zadaných kritérií našla. Nakonec byly soutěžící rozděleny do tří skupin – malá, střední a velká firma. „Samozřejmě jsou důležitá ekonomická kritéria, tedy úspěch firem na trhu. Ten je v soutěži oceněn váhou 70 procent. Druhá část hodnocení s 30procentní vahou spočívá v ocenění osobnosti podnikatelky, jejího způsobu řízení, příčin úspěchu, společenské angažovanosti apod. Toto hodnocení provádí odborná porota, jejímiž členy jsou významné osobnosti z řad velkých mezinárodních a českých společností či akademických institucí. S každou z finalistek se osobně setkáváme na až hodinový pohovor, ve kterém nás zajímá osobnost podnikatelky, a důležitá je pro hodnocení také etika, profesionální chování vůči zákazníkům i zaměstnancům,“ nechává nahlédnout do zákulisí výběru Jana Švenková.

První dva roky jsem zajišťovala a organizovala první kontakt s vybranými ženami. Těch jsme tehdy oslovovali několik set. Seděla jsem se svým týmem u telefonu, obvolávala je a přesvědčovala.“ Ze začátku to nebylo jednoduché, soutěž byla v začátcích a nedůvěra ze strany žen byla přirozená. Přesto řada z nich na účast kývla. „Posléze jsem se ptala, co si myslely, když jsme jim volali. Ty ženy říkaly, že je to překvapilo, ale taky potěšilo. Zejména to, že si jejich snažení někdo všimnul.

Vedle ocenění úspěšných českých podnikatelek přinesla soutěž také inspiraci dalším ženám. Podařilo se navíc vytvořit zajímavou komunitu finalistek všech tří ročníků a partnerů projektu. Tito lidé se pravidelně setkávají, sdílejí své pracovní problémy, učí se jeden od druhého. „Najednou jsem si uvědomila, že tahle komunita už žije svým vlastním životem. Vznikají nové obchodní i osobní vztahy…“ usmívá se paní Jana. I tato tvořivá setkání jsou totiž ovocem jejího prvotního nápadu a velkého úsilí.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče