Jan Nehera: Prostějovský Baťa

22. dubna 2011, 04:45 - Robert Šimek
22. dubna 2011, 04:45

Byl jedním z nejtalentovanějších českých podnikatelů první poloviny 20. století. Jeho prostějovský závod na výrobu konfekce, založený roku 1923, zaměstnával stovky lidí a zboží vyvážel do celého světa. Reklamní slogan „Nehera šije šaty dobře“ platil vždy a všude.

Foto: iProstejov.cz

Tradice prostějovské oděvní konfekce sahá do poloviny 19. století. První konfekční továrnu ve městě založil roku 1858 Maier Mandl a jen o pár let později vzniklo dalších osm podniků, které dohromady zaměstnávaly přes 15 tisíc krejčích. Prostějov se stal největším centrem výroby konfekce v Rakousku-Uhersku a zdejší zboží bylo známé po celé Evropě, v Rusku, na Blízkém východě i v Jižní Americe. Zpočátku se šily hlavně uniformy, postupně se ale začaly objevovat i další oděvy. Největším zdejším výrobcem byl dlouhou dobu Arnošt Rolný, jehož firma vznikla roku 1862. Po první světové válce se mu ale přímo ve městě objevil velmi silný konkurent – Jan Nehera.

Zámečník s jehlou

Narodil se jen pár minut před začátkem roku 1900 v Kostelci na Hané. Jeho otec Josef byl místní krejčí, syna však nechal učit strojním zámečníkem u prostějovské firmy bratří Kováříků. Mladý Jan se sice roku 1915 skutečně vyučil zámečníkem, mnohem víc ho ale lákalo vlastní podnikání. Po absolvování vojenské služby se proto roku 1923 spojil s Jakubem Sekaninou a Františkem Dokoupilem, s nimiž v Prostějově založil malou firmu na výrobu konfekce. Základním kapitálem bylo pouhých devět tisíc korun, podnikání se ale dařilo a dílna se začala rozrůstat. Nehera později společníky vyplatil a stal se jediným majitelem firmy. Jeho cíl byl jasný – vyrábět konfekci ve velkém.

V začátcích podnikání poskytoval obchodníkům, kteří jeho oděvy prodávali, tří až šestiměsíční úvěry. Časem ovšem začaly v některých případech půjčky přesahovat únosnou hranici. Finanční ztráty pak Neheru přiměly k tomu, aby dosavadní způsob podnikání radikálně změnil. Produkci se rozhodl prodávat ve vlastních prodejnách, podobně jako Tomáš Baťa i největší prostějovský rival v oboru Arnošt Rolný. Změnu pak doprovodil také rozsáhlou reklamní kampaní, v jejímž průběhu poopravil název firmy na „Nehera – oděvní služba“. Slogan „Od výrobce přímo ke spotřebiteli“ pak vysvětloval zákazníkům, že bez vysokých marží obchodníků ceny prodávaných výrobků logicky klesnou.

Na sever i na jih

První vlastní prodejnu otevřel Nehera roku 1931 v Praze na Václavském náměstí a v následujících sedmi letech jich uvedl do provozu dalších 130. Rozsahem obchodní sítě se tedy mohl měřit s Baťou, od kterého rovněž opsal prodejní ceny končící na devítku. Pro podporu prodeje přitom začal budovat i pobočky v dalších zemích. První vznikla roku 1936 ve švédském Stockholmu, kde firma zřídila i akciovou společnost pro lepší koordinaci a podporu prodeje. Poté se firemní strategie zaměřila na oblast severní a jižní Afriky. Expanze směřovala především do marocké oblasti (Casablanca, Oujda), egyptské (Káhira, Port Said) a jižní Afriky (Kapské Město). Tyto lokality se dnes mohou zdát pro obchod s konfekcí poněkud exotické, ve druhé polovině 30. let se ale jednalo o rychle se rozvíjející trhy, které ještě nebyly přesyceny zahraniční konkurencí.

Rostoucí počet závodů Neheru nutil, aby se zabýval racionalizací a modernizací výroby. Na základě poznatků ze Spojených států, Holandska, Švédska a Ruska proto vybudoval vlastní výrobní systém. Nešlo při něm sice o klasickou pásovou výrobu, přesto se produkce výrazně zefektivnila. Mechanizace zlevnila a zároveň zlepšila kvalitu zpracování oděvů. To mělo za následek, že se skupina kupujících rozrostla o nižší příjmové vrstvy. Firma byla schopna nabídnout oděvy v několika kvalitativních i cenových hladinách a prodejny byly koncipovány tak, aby zákazníkovi předložily vše, co mohl potřebovat. Šlo tedy nejen o nabídku samotných oděvů, ale i různých doplňků a obuvi. Samozřejmostí pak byla také možnost využití dalších služeb, jakými byly úpravna, správkárna či žehlírna.

Zlínská inspirace

Roku 1938 zaměstnával Nehera ve čtyřech provozech už 970 pracovníků, k nimž uplatňoval podobně jako Baťa specifický přístup. Zaměstnanci se stávali spolupracovníky a podnik jim poskytoval mnohé sociální vymoženosti. Stavěl pro ně byty, vznikala rekreační zařízení a bylo postaráno i o výchovu mládeže.

Obchodní strategie Neherova závodu se natolik podobala baťovské, že se nad tím už roku 1933 pozastavil odborný časopis Krejčovské zájmy. Ten poukázal na skutečnost, že podobnost obchodní organizace a reklamního systému vedou ke spekulacím o propojení obou firem. V jednom čísle vyšel článek s názvem Je konfekční továrna firmy Nehera podnik Baťův nebo není?, v jehož závěru stálo: „Ať se firma Nehera nediví, že přizpůsobuje-li se svou obchodní organizací i reklamním systémem firmě Baťa, vznikají u konkurence tyto dohady.“ Spekulace se ovšem nezakládaly na pravdě. Firma Nehera sice kopírovala Baťovu obchodní strategii s velkou pečlivostí, vždy ale zůstala samostatným, na Baťových závodech nezávislým podnikem. Nehera dokonce Baťu v některých ohledech předčil. Zaměstnancům poskytoval co nejširší pole působnosti a dával jim i takové úkoly, při kterých mohli chybovat. Drobnými chybami se totiž podle jeho teorie každý naučil nejvíc. Úspěch této strategie dokládá fakt, že se prostějovská produkce brzy prosadila po celém světě včetně Spojených států.

Dvojí zábor

Koncem 30. let se Nehera rozhodl vybudovat nový výrobní závod také na Slovensku. Firma Odevná služba Nehera, založená roku 1939 v Trenčíně, měla zpočátku 33 zaměstnanců a vyráběla 200 kusů kalhot denně. Postupně vznikaly další dílny a sortiment se rozšířil také o sportovní oděvy a pánská saka. Hned první rok přitom začala firma i s výstavbou vlastního závodu, do kterého později přesunula všechny své provozy.

Vznik protektorátu ale další expanzi prostějovské firmy nemilosrdně ukončil. Němečtí fašisté si v té době podmaňovali český průmysl a silný oděvní komplex jim nemohl uniknout. Majitel firmy se dostal pod drtivý tlak, který byl umocněn krátkodobým vězněním. Nehera nakonec zůstal jen formálním podílníkem německé firmy „Hanisch a spol.“, která převzala jeho podniky. Nový majitel Hanisch byl osobním přítelem Adolfa Hitlera.

Hned po osvobození navíc dostal český průmyslník další ránu – na základě udání byl nařčen z kolaborace. Nikdo mu ji neprokázal, takže ho retribuční soud brzy očistil. Přesto se ale nepravdivé nařčení podepsalo na tom, že faktické znárodnění Neherových podniků proběhlo už roku 1945. Jan Nehera se pak ještě krátce stal jedním ze tří národních správců své někdejší firmy, tlak na jeho osobu ale neustával. Roku 1946, kdy byla konfiskace majetku na spadnutí, se proto vydal na obhlídku provozoven v Maroku, kde už zůstal.

Jan Nehera (1899-1958)

Narodil se 31. prosince 1899 v Kostelci na Hané. Vyučil se strojním zámečníkem, vždy ho ale lákalo vlastní podnikání. Roku 1923 proto založil se společníky v Prostějově malou konfekční firmu. Brzy se osamostatnil a od úprav obleků se vypracoval až k vlastním modelům.

Po vzoru Tomáše Bati vybudoval vlastní síť prodejen, kterých měl roku 1938 již přes 130. Zboží přitom vyvážel na sever Evropy i do Spojených států.

Za druhé světové války zabrali jeho podnik Němci a po roce 1945 přišlo obvinění z kolaborace. Nehera byl pod velkým tlakem, roku 1946 proto odjel do marocké Casablancy, kde ještě nějaký čas podnikal a 4. dubna 1958 také zemřel.

Marocká mise

V 47 letech začínal v cizině znovu a téměř od nuly. Firemní prodejnu v Casablance totiž nalezl vykradenou a zpustošenou. Nechtěl se ale vzdát. Vypůjčil si peníze, nakoupil vybavení a opět rozjel výrobu. Brzy také dokázal otevřít šest filiálek v dalších marockých městech. Neztrácel přitom ani zájem o život v rodné vlasti. Stal se aktivním členem Rady svobodného Československa i sokolské jednoty. Začátkem 50. let ale těžce onemocněl. Měl jen jednu ledvinu a v ní kameny, takže nemohl být operován. S nemocí žil čtyři roky, které plně věnoval práci. I v Maroku se ovšem nakonec musel smířit se znárodněním své firmy. Zemřel na Velikonoce roku 1958.

S manželkou Anastázií, rozenou Kristkovou, měl tři děti – Libuši, Jana a Jitku. Nejstarší Libuše (Rossi) po válce studovala ve Vídni na výtvarné škole. V Americe vyučovala kreslení a patřila také k avantgardní newyorské divadelní skupině Roberta Wilsona. Jan odešel po válce do Anglie a později do Kanady, kde choval nutrie. Nejmladší dcera Jitka se provdala do Paříže a pracovala jako ředitelka továrny na chemické výrobky, kterou vlastnil její manžel.

Smutný konec podniků

Z trenčínského podniku Jana Nehery vznikl roku 1948 národní podnik Odeva. Firma se stala největším výrobcem pánské konfekce na Slovensku a byla s ní spojena i dlouholetá tradice výstavy Trenčín mesto módy. Roku 1990 se pod názvem Ozeta stala akciovou společností a o dva roky později byla privatizována. Ztráta východoevropských trhů ovšem znamenala velké problémy, které nevyřešilo ani uzavření licenční smlouvy s italskou firmou Marzotto. Počet zaměstnanců klesal a roku 2002 se společnost dostala do konkurzu. Vlastníkem někdejšího oděvního kolosu se následně stala firma Maxitex. Na troskách zkrachovalé Ozety vznikla akciová společnost Ozeta Neo, která se v listopadu 2003 stala členem investiční a finanční skupiny Penta. Brzy ale přišlo další velké propouštění a ještě před koncem roku 2007 oděvní výroba v Trenčíně definitivně skončila. Areál bývalé továrny nyní čeká na nové využití. Podle posledních informací by měl sloužit především k bydlení.

Neherova prostějovská firma se stala základem národního podniku Oděvní průmysl (pozdějšího OP Prostějov). Původní továrna na rohu Svatoplukovy a Jihoslovanské ulice, postavená podle projektu architekta Antonína Navrátila, se přitom změnila na zásilkový obchodní dům Dona. V třípatrové budově, jejíž součástí byly i rozsáhlé sklady, se prodávala především konfekce. Počátkem 90. let minulého století byl ale obchod zastaven. Budova často měnila majitele a výrazně zchátrala. Její současný vlastník, vietnamská společnost O.H.Y., proto plánuje demolici, která by měla proběhnout už v letošním roce.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče