Jan Langhans: Mistr fotoportrétu

21. října 2011, 08:05 - Robert Šimek
21. října 2011, 08:05

Vystudoval chemii, od mládí ale toužil být fotografem. Zpočátku fotil amatérsky, od roku 1876 vedl malý ateliér v Jindřichově Hradci. Zlom nastal roku 1880, kdy se přesunul do Vodičkovy ulice v Praze. Ve 29 letech tam založil prosperující podnik, který se brzy stal jedním z nejvýznamnějších fotografických závodů v českých zemích.  

Foto: Ateliér J. F. Langhans

Ve druhé polovině 19. století zažívala fotografie v Čechách zlatý věk. Lidé se nechávali portrétovat při nejrůznějších příležitostech a fotoateliéry vznikaly doslova na každém rohu. Jen v Praze jich roku 1863 fungovalo již 61 a jejich počet neustále rostl. Kvalitní fotografie byla vizitkou osobnosti, což brzy poznala většina představitelů veřejného života. Mezi fotografy byly však velké rozdíly a stále náročnějším požadavkům nedokázal vyhovět každý.

V Praze byl dlouho nejlepším portrétistou Jindřich Eckert, dnes považovaný za vůbec nejvýznamnějšího českého fotografa 19. století. Roku 1880 mu ale v hlavním městě přibyl velký konkurent – Jan Langhans. Tento původně oblastní fotograf vybudoval ve Vodičkově ulici ateliér, který se později stal jedním z největších fotografických podniků v Čechách.

Zběhlý chemik

Jan Langhans se narodil roku 1851 v osadě Klášter u Vilémova nedaleko Havlíčkova Brodu. Jeho otec František byl ředitelem velkostatku hraběte Jana Rudolfa Chotka, rodina byla proto poměrně zámožná. Jan vystudoval obor potravinářské chemie na vysoké škole technické v Praze a zdálo se, že o jeho budoucím povolání není pochyb. Mladíka však práce řadového chemika nelákala. Nastoupil sice na nějaký čas do cukrovaru ve Žlebech, jeho hlavním zájmem se ale stala fotografie. Již za studií se s ní seznámil u fotografa Jana Tomáše. Jeho prvními snímky byly amatérské portréty členů rodiny.

Profesionálním fotografem se stal roku 1876, kdy si v Jindřichově Hradci otevřel ateliér. Podle dochovaných vyobrazení šlo pouze o skromnou zahradní boudu, kterou Langhans pravděpodobně převzal od některého z dřívějších jindřichohradeckých fotografů. Po dvou letech objekt přestavěl a kromě temné komory ho vybavil i částečně prosklenou boční stěnou. V Jindřichově Hradci tehdy nebyl žádný jiný stálý fotograf, zakázek proto rychle přibývalo. O tom, že se Langhansovi dařilo, svědčí zpráva místního týdeníku Ohlas od Nežárky: „Nad všechny fotografy, kteří zde doposud působili, znamenitě vyniká. Jeho fotografie jsou vesměs velmi zdařilé a čistě provedené, takže se nejlepším velkoměstským vyrovnají.“

Mladý fotograf získal potřebné zkušenosti a první úspěchy mu dodaly odvahu k dalšímu podnikání. V Jindřichově Hradci ale zůstat nechtěl, po čtyřech letech proto město opustil.

Fotograf perského šacha

Jeho cesta vedla přímo do centra všeho tehdejšího dění – do Prahy. Živnostenský list pro obor fotografie získal v březnu 1880 a hned v následujícím měsíci si otevřel ateliér ve Vodičkově ulici č. 707 (dnešní č. 37). Místo to bylo pro podnikání velmi výhodné, protože se nacházelo hned vedle Václavského náměstí, kam se koncem 19. století přesouval obchodní i společenský ruch ze Starého Města. Langhansovi se od počátku dařilo a již po dvou letech se rozhodl celý dům, kde měl ateliér, na hypotéku zakoupit. Prostory poté ještě několikrát výrazně přestavěl a rozšířil. Roku 1882 se jako jeden z mála českých fotografů stal členem prestižní Fotografické společnosti ve Vídni. Za další čtyři roky se pak oženil s tehdy devatenáctiletou Paulinou Holubovou ze Svobody nad Úpou, se kterou měl později dcery Paulinu a Marii.

Roku 1887 otevřel také pobočku v Mariánských Lázních, které navštěvovala četná zahraniční klientela. Každé léto tam jezdil a osobně fotografoval řadu významných hostů, mezi nimiž nechyběli anglický král Eduard VII. či perský šach. Oba ocenili českého fotografa prestižními vyznamenáními a Langhans pak mohl užívat čestné tituly.

Podobně jako další portrétisté používal v 80.  letech 19. století malovaná pozadí a různé rekvizity. Vedle balustrád to byly zejména romantické náznaky přírody, třeba plot z březových větví, malované okno do letní zahrady nebo les. Charakteru snímků odpovídaly i drobné rekvizity v rukou portrétovaných – květiny, vějíře, knihy. Cílem bylo působit nenuceně, přirozeně a zároveň vyvolat iluzi o autenticitě prostředí. Později se však ateliér od používání rekvizit začal odvracet a směřoval k co největší jednoduchosti. Portrét působil civilněji, případné pozadí bylo jen decentně naznačeno.

Neotřelé metody

Fotografování osobností se stalo hlavním Langhansovým cílem. Pečlivě si budoval archiv, v němž shromažďoval portréty všech herců, malířů, spisovatelů či politiků, kteří prošli jeho ateliérem. Nechyběli mezi nimi ani František Nušl, Andula Sedláčková či Antonín Dvořák. Fotografie pak používal k reklamním účelům a často je umísťoval například na propagační tabla.

Portrétování sice nebylo jedinou Langhansovou činností, rozhodně však patřilo k jeho doménám. Jako jeden z mála při něm totiž používal různé neotřelé metody, mezi něž patřila také úprava „do ztracena“. Okolí záběru se jednoduše potlačilo a pozornost diváka se tak soustředila pouze na portrétovanou osobu. Jinou specialitou ateliéru byla takzvaná platinotypie – technika, při níž vznikaly nádherné syté tóny bez absolutní černé s vynikající kresbou ve stínech. Langhans tuto metodu používal od 90. let 19. století až do první světové války a stal se v ní naprostým mistrem.

Jednou z dalších příčin jeho úspěchu byla otevřenost novinkám. Modernizovaným vybavením se snažil navozovat příjemnou atmosféru při fotografování a zbavovat hosty nervozity. Dům ve Vodičkově ulici nabízel zákazníkům přívětivé prostředí čekáren, tři fotoateliéry běžné velikosti i jednu místnost pro fotografování až 100 osob, což nemohl nabídnout žádný jiný fotograf v Praze. V nově postaveném traktu, nacházejícím se za hlavní budovou, byly další pomocné prostory včetně pracoven pro vyvolávání, retušování a kopírování. Už roku 1898 byly všechny místnosti vybaveny ústředním topením.

Hledání nástupce

V podniku, který měl už pobočky také v Plzni, Českých Budějovicích a Hradci Králové, pochopitelně nepracoval Langhans sám. Měl celý tým schopných fotografů, grafiků a retušérů, kteří zastali i ty nejnáročnější práce. Vydělávali přitom až 18 korun týdně, což byl tehdy velmi slušný plat.

Langhans byl v prvním desetiletí 20. století na vrcholu. Jako portrétista byl všeobecně uznáván a jeho práce byly hojně reprodukovány v časopisech. Po smrti Jindřicha Eckerta byl v letech 1905 až 1912 předsedou Českého fotografického spolku v Praze a jeho podniku se s trochou nadsázky přezdívalo „továrna na fotografie“. Ozvalo se však stáří a téměř šedesátiletý fotograf začal přemýšlet o vhodném nástupci. Hlavním kandidátem byl Viktor Meisner, manžel druhorozené dcery Marie. U firmy J. F. Langhans (iniciála F.  připomínala Langhansova otce) se v letech 1908 až 1911 vyučil a brzy se zapojil i do vedení podniku.

Situace byla ovšem složitější. Od roku 1908 se totiž začalo postavení portrétních fotografů postupně zhoršovat. Zákazníci se nechávali fotit spíš k úředním než k upomínkovým účelům a stále více lidí si také pořizovalo vlastní snímky. Další změnou, která nepříznivě ovlivnila příjmy ateliérů, byla náhrada velkých kabinetek za stále oblíbenější menší a levnější fotografie pohlednicového formátu. Profesionální fotografové se proto museli zaměřit na technicky náročnější tisky a rozšířit činnost například o prodej různých fotografických potřeb nebo vydávání pohlednic známých osobností.

Jan Langhans (1851–1928)

Narodil se 9. července 1851 v osadě Klášter u Vilémova. Vystudoval chemii na pražské univerzitě, od mládí však toužil být fotografem. Zpočátku fotil amatérsky, roku 1876 si ale otevřel ateliér v Jindřichově Hradci a stal se profesionálem. Roku 1880 se přesunul do Prahy, kde si ve Vodičkově ulici pronajal dům č. 707. Firmu pojmenoval J. F. Langhans a brzy se stal významným a vyhledávaným pražským fotografem. Specializoval se hlavně na portréty a budoval si i rozsáhlou galerii známých osobností. Podnikání opustil v dubnu 1919, kdy odešel na odpočinek. Zemřel 22. března 1928.

S archivem na skládku

Roku 1919 se Langhans definitivně vzdal fotografického podnikání a odešel na odpočinek do Černošic u Prahy, kde roku 1928 také zemřel. Vedení závodu převzali podle očekávání Viktor Meisner s manželkou Marií, kteří hned roku 1920 přikoupili ještě další ateliér v Náchodě. Meisner se ukázal jako velmi schopný nástupce. Pokračoval v portrétování slavných osobností a firemní archiv se díky němu rozrostl na 1,5 milionu fotografických desek. Navíc se mu dařilo zkvalitňovat služby a zrychlovat vyřizování zakázek. Roku 1922 nabízela firma například zhotovení různých dokumentů už „v několika vteřinách“.

Po skončení druhé světové války převzal vedení firmy Meisnerův stejnojmenný syn. Než se ale stihl ve funkci rozkoukat, přišel rok 1948 a znárodnění. Ateliér se stal součástí podniku Fotografia a nastaly těžké časy. Všechno staré muselo zmizet. Původní skleněné negativy včetně velké části dlouho budovaného archivu osobností byly proto bez milosti vyvezeny na skládku v Kyjích.

Podnik fungoval beze změn až do roku 1991, kdy se o jeho navrácení přihlásili potomci rodiny Meisnerů s cílem navázat na předválečnou slávu firmy. Budova byla v letech 1998 až 2002 nákladně opravena a podařilo se najít i cennou část původního archivu, která je postupně restaurována. Dnes sídlí v domě fotoateliér Škoda a v zadním traktu vznikla nová galerie Langhans. Až do července letošního roku zde probíhaly fotografické výstavy, nyní se prostory upravují pro jiné využití.

 

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče