Jan Křeček: Vyhrocený boj s ruskou propagandou jen přibližuje válku

15. prosince 2015, 07:17 -
15. prosince 2015, 07:17

Na vývoji vztahů Ruska se Západem se podílejí také obavy z kremelské propagandy. Snaha západních politických elit s ní bojovat ale vede k dalšímu vytváření textů, které vtahují čtenáře do jedné skupiny a vyhraňují je proti skupině druhé, upozorňuje Jan Křeček.

Brusel oficiálně bojuje proti ruské propagandě. Nemůže se ale stát boj proti propagandě jen další propagandou vycházející z předpokladu, že Západ má při současném napětí s Ruskem objektivní pravdu? Je také otázkou, zda je vůbec možné v geopolitice s kategorií objektivní pravdy operovat.

S pochybnostmi ve věci objektivní pravdy souhlasím. Ale když mluvíme o propagandě, nejde až tak moc o fakta a jejich správnost, ale spíš o rámcování příběhu, úhel pohledu, zdůraznění něčeho a upozadění něčeho jiného… Pomožme si přirovnáním k reklamě, to je vlastně taková spotřebitelská propaganda. V reklamách moc lží nenajdeme, ale těžko je budeme pokládat za nestrannou informaci pro spotřebitele, že?

Druhá věc, které bychom si měli na propagandě všimnout, je ten zažitý názor, že se týká jen nějakých autoritářštějších režimů. Jak je to ve společnostech, které se nazývají svobodné a demokratické?

Jediný rozdíl je tedy nakonec v tom, že my se tváříme, že média ve volnotržním kapitalismu nejsou propagandistická a média v režimu, kde neplatí jen a pouze volný trh, propagandistická jsou. Na všechna média je ale třeba se v principu dívat jako na propagandu. Vždy odrážejí nějaký pořádek hodnot, víru, zdravý rozum, zkrátka ideologii.

Jestli současná situace přináší něco nového, tak je to pocit blížící se války, ve kterém se hodí používat militarizační slovník.

Jde tedy o standardní a v podstatě nevyhnutelný propagandistický souboj?

Jestli současná situace přináší něco nového, tak je to pocit blížící se války, ve kterém se hodí používat militarizační slovník. V podstatě je ten střet výkladů vždycky jedna propaganda proti druhé propagandě. Vždycky někdo má zdroje, jimž přisuzuje důležitost, stejně tak i zdroje, na které se dívá s podezřením.

V tomto procesu pak figuruje nevědomý uspořádaný soubor hodnot a vlastně potom záleží jen na tom, jaké hodnoty zrovna převládají. Texty našich médií ale většinou nejsou o nic „čistší“ či méně propagandistické než texty někoho jiného.

Je zmíněné ovzduší války důsledkem i konkrétního výkladu vztahů Ruska se Západem jakožto obnovené rivality

Teď si kladu otázku, nakolik se tato atmosféra týká běžné české veřejnosti. Nemyslím tedy politické elity či lidí, kteří svou politickou identitu stavějí na tom, že bojují různé války – ať už minulé či se snaží rozjet nové. Každopádně ve válce nejsme.

To naskakování na černobílé role ji jenom přibližuje. Navíc ve válce se moc nediskutuje. Spíše bychom se měli snažit debatovat a něco se dozvídat, dokud to ještě jde. Myslím, že ty snahy o vyvolávání nějakého ohrožení mají jen odvést pozornost. Tady bych možná hledal důvody toho, proč se nyní tak mluví o propagandě.

Co přesně má podle vás současný zájem o propagandu zakrýt?

Těžko říct, to už spekulujeme, ale asi nepůjde o snahu přehlušit nějakou konkrétní událost či jev jako spíše o výsledek stavu, do kterého se česká veřejnost dostala po těch 26 letech po listopadu 1989. Někteří politologové mluví o konci postkomunismu, jelikož se odtud vytratila naděje a očekávání spojovaná s koncem předchozího režimu.

Už pár let čím dál bolestněji zjišťujeme, že se všichni mít dobře nebudeme, že štěstí jedněch je vykoupeno nouzí druhých a že se na tom tradičními politickými prostředky nic moc změnit nedá. Odrazem tohoto rozpoložení je úspěch ANO a ještě před ním Věcí veřejných na úkor tradičních politických aktérů.

Tyhle podnikatelské a kartelové strany jsou v podstatě spíš než politickými stranami jen marketingovými produkty, nejde v nich moc o členství nebo o program, namísto něj najdeme maximálně několik vyzoblých témat, která zdánlivě sjednocují většinu společnosti proti nějaké ohrožující menšině – ať už to byly zkorumpované elity, zneužívači sociálních dávek nebo nějaké ohrožení zvnějšku, uprchlíci nebo právě Rusko. Asi je to zkratka, ale někde u toho sjednocování a mobilizace většiny bych hledal kořeny intenzivního zájmu o ruskou propagandu ze strany našich politických elit.

Ruskou propagandu ať si řeší ruští intelektuálové, ne ti západní či čeští, jako je tomu v současnosti.

Na Západě ale to téma rezonuje také.

A myslíte, že tamní politické elity nepotřebují odvádět pozornost? Možná mají ty problémy trochu jiné, politická deziluze, spojená s klesající volební účastí a vzestupem populistických stran je tam rozjetější, ale ten princip bude stejný. Jasným zadáním intelektuálů má být kritický přístup k vlastnímu establishmentu.

Úkolem kritického intelektuála či intelektuálky je upozorňovat na domácí problémy, domácí manipulace nebo v našem případě domácí propagandu. Ruskou propagandu ať si řeší ruští intelektuálové, ne ti západní či čeští, jako je tomu v současnosti.

Nejsme nakonec znovu svědky vztahu dvou odlišných mediálních systémů, jako tomu bylo právě v době studené války?

Spíše Západ zjišťuje, že nemá komunikační hegemonii. Ale to bylo vidět už dřív. Viz al-Džazíra. To je televize dělaná přesně podle amerického modelu. A brzy se po zahájení jejího vysílání ukázalo, že oni jsou schopní přinést několik vět z prohlášení Bin Ládina.

Každý zastánce západního modelu svobody médií by to měl přece vítat, aspoň se přímo od pachatele dozví, čím svoje hrůznosti vysvětluje nebo omlouvá. Kde je nabídka, tam je poptávka, žádné poručnictví, žádný dvojí metr v přístupu do médií. Podobná je i reakce na ruskou státní televizi RT, dřívější Russia Today, která vysílá v angličtině.

RT je důsledná v tom, že se vlastně ani za nic nemaskuje. Když se vrátíme na začátek, tak nejúspěšnější propaganda je ta, o které se neví, že je propaganda. Jestliže se u RT nebo Hlasu Ameriky ví, že je to alespoň zčásti vyráběné na zakázku, tak to přece v první řadě ubližuje těm samotným stanicím.

Vraťme se k průjezdu amerického konvoje Českem, který se setkal s poměrně vřelým přijetím. Do jaké míry ale sloužilo vyjádření sympatií k NATO a do jaké míry antipatií k tuzemským přátelům Ruska pod vedením Jiřího Vyvadila?

Byly hlasy, které tvrdily, že to má být demonstrace síly jako poselství vůči Rusku. To asi tak může být. Ale když se podíváme na ty domácí dopady, tak to už byla umělá hra, která se ovšem hodila oběma stranám. Vyvadil si prožil svých pár minut slávy, stejně tak ti vítači. Ale že by to bylo něco, čemu věnovat velkou pozornost, to si nemyslím.

Proč ji ale tomu ti lidé věnovali?

To se dostáváme k otázce, jestli byla první slepice, nebo vejce. Asi ta událost ve chvíli, kdy již získala mediální odezvu a pozornost překračující určitý práh, vyvolala dojem, že stojíme před zásadním střetem a je potřeba se někam přidat. Nakonec se také projevil stále rostoucí význam sociálních sítí v politickém procesu a odlišná schopnost, nebo spíše neschopnost, je efektivně používat.

Vždyť se přece jasně ukázalo, jak to Vyvadil neumí, jak se mnoho lidí, kteří by s ním třeba rádi spustili akci, stali vlastně obětí těch mladších, pro něž je prostředí internetu domácím hřištěm. To skoro nabralo až rysy kyberšikany. Bavíme-li se i o využití nových médií k propagandistickým účelům, tak to nefunguje pokaždé stejně. Najednou ti mladší ji dokonce umějí líp. Zvládnou dokonce rozložit i tu druhou stranu.

Dá se ale říct, že dokážou propagandě i lépe vzdorovat a odhalovat ji?

Na jednu stranu by to tak být mohlo, na druhou stranu jim možná chybí ta výchova Rudým právem, schopnost kritického přístupu a um čtení mezi řádky. V prostředí nových médií neustále vznikají nové texty, ty staré ale současně doplňovány, revidovány a vyvraceny nejsou, a když ano, tak tomu nikdo nevěnuje pozornost. V tradičních médiích naopak platilo, že když bylo něco prokazatelně špatně, vyšla následně oprava a možná následovala nějaká kritická reflexe.

Nová média jsou navíc automaticky najeta na ten základní prvek, který funguje i u propagandy, že jsem předem vstřícný vůči textům podporujícím můj názor a naopak jsem ostražitý vůči těm informacím, které jdou proti němu. Tento proces se s novými médii neustále multiplikuje a multiplikuje, ale chybí v něm záchranná brzda v podobě zmíněného odkazování k minulosti.

Sociální sítě by mohly být dobrým prostředím pro diskuzi a střetávání různých přístupů, ale obávám se, že v něm nacházíme spíš oddělené přitakávací komunity. Tady je jasné zadání pro takzvané názorové vůdce. Sociální sítě postavené na „lajcích“ a počtech „followerů“ je plodí jak na běžícím pásu, oni by se měli starat o propojování komunit namísto jejich uzavírání.

Jan Křeček (41)
Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Věnuje se zejména politické komunikaci. Doktorát získal v roce 2004 za disertační práci na téma kritické analýzy diskurzu českých médií v době pražského zasedání MMF. Je také autorem knihy Politická komunikace: od res publica po public relations, která vyšla v roce 2013.

Čtěte také:

Ukrajinský novinář: V ruské televizi mluví o shození atomové bomby na Istanbul

Ekonomická situace Ruska je obtížná, ale ne kritická, připustil Putin

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče