Jan Evangelista Purkyně: Věda jako životní úděl

04. listopadu 2011, 07:05 - Robert Šimek
04. listopadu 2011, 07:05

Patřil k nejvýznamnějším českým vědcům 19. století. Jeho věhlas byl prý takový, že stačilo napsat adresu Purkyně, Evropa. Proslul zejména jako fyziolog, anatom a biolog. Svým příspěvkem ke studiu živočišných buněk se stal jedním ze zakladatelů buněčné biologie.  

Foto: Flickr.com

„Věda má každému jednotlivci tolik jisker rozkřísnouti, kolik síla zraku jeho snésti může.“ To jsou slova lékaře, přírodovědce, filozofa, fyziologa, psychologa, pedagoga, vědce, badatele a národního obrozence Jana Evangelisty Purkyně. Byl jednou z mála českých osobností, kterým se už za života dostalo celosvětového uznání. Zabýval se řadou vědeckých výzkumů a na svou dobu dosáhl obdivuhodných výsledků. Pracoval metodou: subjektivní odhad – experiment – analýza – objektivní výsledek. Tuto chronologii, kterou stanovil sám, po něm později převzali i další vědci a v podstatě se používá dodnes.

Mladý piarista

Narodil se roku 1787 v Libochovicích na Litoměřicku jako nejstarší syn hospodářského úředníka Josefa Purkyně a jeho manželky Rosalie, rozené Šafránkové. Měl bratry Emanuela, který ovšem brzy zemřel, a Josefa. Po otcově smrti roku 1793 se rodina musela výrazně uskromnit. Mladý Jan Evangelista měl ale štěstí. Nejdřív navštěvoval školu v Libochovicích, díky svému hudebnímu nadání však odešel už v 11 letech jako choralista do Mikulova na gymnázium, které patřilo katolickému řádu piaristů.

V 17 letech po úspěšném ukončení studií vstoupil do piaristického řádu, kde se měl stát učitelem. Řádové stanovy totiž ukládaly členům za povinnost poskytovat bezplatné vzdělání chudé mládeži a sirotkům. Po ročním noviciátu, který Purkyně strávil ve Staré Vodě u slezských hranic, byl proto poslán jako učitel do školy ve Strážnici. V té době se zabýval především českým jazykem a literaturou. Roku 1806 odešel vyučovat do Litomyšle, kde se seznámil s novější německou filozofií. To ho povzbudilo k vědecké činnosti, takže už roku 1807 z řádu vystoupil a odešel do Prahy, kde se chtěl věnovat vědě.

Z filozofa lékařem

Po svém odchodu z piaristického řádu vstoupil Purkyně do druhého ročníku filozofie na pražské univerzitě a zároveň se živil jako učitel v různých šlechtických rodinách. Od roku 1810 byl vychovatelem mladého barona Ferdinanda Hildprandta, který studoval na hornické akademii v Banské Štiavnici. Purkyně s ním na Slovensku také nějaký čas pobýval a toto období posílilo jeho zájem o přírodní vědy natolik, že roku 1814 nastoupil na pražskou lékařskou fakultu.

Ze všech oborů se mu stala nejbližší fyziologie. Dokonce plánoval založení zvláštního přírodovědného ústavu v Blatné. Nakonec se tohoto plánu vzdal a roku 1818 zakončil svá studia lékařství prací o lidském zraku. Další čtyři roky pracoval jako asistent anatomie u  profesorů Ilga a Rottenberga v Praze. Ucházel se také o profesuru anatomie v Pešti a ve Štýrském Hradci, úspěšný ale nebyl.

Teprve roku 1822 mu pruský generální lékař Johann Nepomuk Rust poslal dopis, ve kterém mu oznamoval, že se uvolnilo místo na katedře fyziologie v polské Vratislavi. Přestože se o toto místo ucházelo více významných kandidátů, rozhodl se Purkyně zkusit štěstí a nakonec práci získal. Výrazně mu při tom pomohla podpora pruského ministra zdravotnictví Karla Altensteina i berlínského profesora anatomie a fyziologie Karla Asmunda Rudolphiho, jehož dceru Julii si později vzal za manželku.

Domácí laboratoř

Ve Vratislavi, kam odešel roku 1823, ovšem nebyl příznivě přijat kolegy ani studenty. Všichni nelibě nesli, že na jejich fakultě přednáší učenec z Čech, spadajících tehdy pod rakouské císařství. Také Purkyňovy přednášky, ve kterých netradičně nahradil dogmatický přístup různými experimenty, byly zpočátku předmětem stížností. Už během prvních dvou let se ale Purkyňovi díky vynikajícím znalostem a vlídnému přístupu podařilo nevůli Poláků překonat, a tak se mohl konečně věnovat vědecké práci.

Od počátku svého působení ve Vratislavi se snažil vybudovat zvláštní praktický ústav pro fyziologii, jaký dosud neexistoval na žádné univerzitě. Zvláště pruské vládě tak chtěl dokázat, jaký přínos by takové praktické ústavy měly pro vědu. Jeho návrh z roku 1831 byl však zamítnut univerzitním kuratoriem jako příliš odvážný. I přes nemalé finanční náklady zařídil tedy Purkyně výzkumnou laboratoř u sebe doma, a dal tím studentům příležitost pracovat pod jeho dohledem na mikroskopických pozorováních. I v těchto stísněných podmínkách se tak zrodila řada významných objevů a dizertačních prací, na nichž Purkyně spolupracoval.

Roku 1836 své úspěchy shrnul v dalším spise, na jehož základě získal o tři roky později konečně nový dům pro fyziologický ústav. Jeho vybavování a zařizování zabralo téměř všechen Purkyňův čas v následujících letech, proto přestal spolupracovat na dalších studentských projektech. Jeho vlastní vědecká činnost ale pokračovala dál.

Buňky, vlákna, obrázky

Zabýval se velkým množstvím vědeckých problémů a učinil řadu objevů, z nichž mnohé jsou dnes nazvány jeho jménem. Jeden z principů vyšetřování oka se například nazývá Purkyňovy obrázky. Purkyně totiž dokázal, že čtyři obrazy, které vznikají v oku po osvětlení, jsou důsledkem zakřivení čtyř lomných ploch. Také Purkyňův jev se týkal objasňování činnosti oka a vidění. Je to zjištění, že s ubývajícím světlem neztrácejí jednotlivé barvy viditelnost stejně, protože například červená a žlutá se zdají tmavší, kdežto modrá a zelená světlejší.

Řadu nových poznatků přinesl i objev Purkyňových buněk v mozečku, což jsou velké, stromečkovitě rozvětvené buňky, které mají význam při řízení pohybu savců. V srdečním svalu určil Purkyňova vlákna, která zprostředkovávají srdeční rytmus. Když se zabýval studiem kůže, zjistil, že lidé mají na dlaních a bříšcích prstů kožní kresbu, která je u každého člověka odlišná. Tímto poznatkem vlastně položil základy daktyloskopie. Objevil i takzvaný Purkyňův zárodečný měchýřek, což je vlastně jádro vaječné buňky. Do dějin přírodovědy se ale zřejmě nejvýrazněji zapsal roku 1837, když na sjezdu přírodovědců a lékařů v Praze představil první nástin buněčné teorie. Zvířecí buňky popsal jako „zrnéčka s jádrem bez zvláštní membrány“, rostlinné jako „buňky opatřené zřetelnou buněčnou membránou“.

Díky těmto úspěchům se mu podařilo překonat i nešťastné události v rodinném životě. S manželkou Julií, kterou si vzal roku 1827, měl čtyři děti – dvě dcery a dva syny. Obě dcery ovšem už roku 1832 podlehly choleře a o dva roky později zemřela i jejich matka.

Návrat do vlasti

Během působení ve Vratislavi získal Purkyně mnoho uznání, přesto stále toužil po návratu do vlasti. Příležitost k tomu měl už roku 1835, kdy se uvolnilo místo přednášejícího anatomie na pražské univerzitě. Purkyňovou podmínkou ovšem bylo, aby mu do univerzitní praxe byla započítána i léta strávená v cizině. Jelikož ministerstvo odmítlo, musel zůstat ve Vratislavi až do roku 1850, kdy byl spolu s Františkem Ladislavem Čelakovským povolán do Prahy a začal přednášet fyziologii.

Jeho prvním pražským záměrem bylo zřízení samostatného ústavu fyziologie, tak jak se mu to podařilo ve Vratislavi. Toho dosáhl už na podzim roku 1851, kdy mu byla přidělena budova ve Spálené ulici. Jeho další snahou bylo rozšíření studia přírodních věd v českém jazyce. K tomuto cíli směřovalo i vydávání českého přírodovědného časopisu Živa, který Purkyně redigoval spolu s profesorem Janem Krejčím. Přispíval také do Časopisu Českého muzea a byl autorem řady článků ve Slovníku naučném, redigovaném Františkem Ladislavem Riegrem.

Purkyně působil v mnoha českých i zahraničních učených společnostech, byl předsedou Spolku českých lékařů, místopředsedou Umělecké besedy, předsedou přírodovědeckého odboru Českého muzea, členem Královské české společnosti nauk a řady dalších. V letech 1861 až 1866 byl navíc poslancem Českého sněmu za okres Velvarsko-slánský.

Jan Evangelista Purkyně (1787–1869)

Narodil se 18. prosince 1787 v Libochovicích. Jako jedenáctiletý odešel na gymnázium do Mikulova a později byl tři roky členem piaristického řádu. Během studií a následné pedagogické praxe se začal zajímat o vědu. V Praze vystudoval filozofii a medicínu a roku 1823 se stal profesorem fyziologie v polské Vratislavi. Přes počáteční rozpaky tam našel dobré prostředí pro vědeckou práci, což se brzy odrazilo na jeho výsledcích. Učinil řadu objevů, z nichž nejznámější je základ buněčné teorie. V bádání pak pokračoval i v Praze, kam se vrátil roku 1850. Za svou práci získal mnohá ocenění a zapojil se také do veřejného života. Zemřel 28. července 1869.

Nepolepšitelný stařík

Na univerzitě přednášel až do svých 80 let a za svou činnost získal řadu ocenění. Roku 1863 byl jmenován rytířem sv. Vladimíra 3. třídy, o tři roky později se stal doktorem lékařství vídeňské univerzity a roku 1867 byla na jeho počest vyražena pamětní medaile. V tomtéž roce byl vyznamenán pruským řádem Červeného orla 2. třídy a rytířským řádem císaře Leopolda.

Živě se podílel také na vlasteneckém dění. Nadšeně se zajímal o českou literaturu, byl blízkým přítelem Boženy Němcové a Karla Havlíčka Borovského, a to i v době, kdy se k nim mnozí lidé raději nehlásili. Díky svým pevným zásadám a ryzí povaze si u rakouských úřadů vysloužil přídomek „nepolepšitelný starý muž“. Spolu s Vojtou Náprstkem se zasadil o rozvoj českého průmyslu a podporoval i vzdělání žen. Do češtiny překládal Schillerovy básně a Goethovy romány, naopak německý svět seznamoval s vynikajícími díly českých autorů.

V dubnu 1868 ho ovšem zasáhla další těžká rána – zemřel jeho mladší syn, malíř Karel Purkyně. Koncem roku se pak zhoršil i jeho zdravotní stav a po delší nemoci v červenci 1869 zemřel také on. Jeho jméno nesla v letech 1960 až 1990 dnešní Masarykova univerzita v Brně. Roku 1991 vznikla Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a od roku 1992 funguje i Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, která dbá o rozvoj a rozšiřování vědecky podložených poznatků lékařských věd.

 

 

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče