Jaký osud stihne Detroit Evropy

16. června 2010, 16:14 - Pavel Kohout
16. června 2010, 16:14

Slovensko

Podtitul: Deficit slovenského rozpočtu byl loni třikrát horší, než se předpokládalo

Slovenské ministerstvo financí připravilo překvapení. Hned v pondělí po volebním víkendu zveřejnilo statistiky schodku veřejných financí za rok 2009. Namísto původně ohlašovaných 2,1 procenta HDP činil skutečný deficit 6,3 procenta HDP. Ani toto číslo není konečné. Deficit za rok 2010 lze odhadovat v hodnotách kolem 7,5 procenta HDP. Rovněž více, než se čekalo.
Není proto překvapením, že statistiku nejčtenějších ekonomických článků serveru Sme.sk vedl příběh o slovenském deficitu, druhé místo obsadil článek zvaný „Na každého Taliana pripadá dlh 30 tisíc eur“ a na třetí místo se dostal titulek „Upratať po Ficovi bude ťažké“.
Navzdory premiérovi Robertu Ficovi a slovenským rozpočtovým dobrodružstvím nemají Češi mnoho důvodů k jízlivosti. Obě země totiž mají mnohem více společných rysů než rozdílů. V obou případech jde o malé otevřené ekonomiky, které jsou závislé na zahraničním kapitálu a na exportu. Podobná jsou dokonce odvětví, v obou případech má výsadní roli automobilový průmysl. Míra zadlužení je prakticky totožná a pomalu se blíží 40 procentům HDP. Češi i Slováci zaznamenali během let 2000 až 2008 úvěrový boom, který se týkal nefinančních podniků a domácností. V případě domácností šlo zejména o hypotéky. Pokles úrokových sazeb odstartoval mohutnou konjunkturu ve stavebnictví. A i když Slováci mají euro, zatímco Češi si ponechali vlastní měnu s volně plovoucím kurzem, pokles úrokových sazeb měl v obou ekonomikách stejný efekt.
Mimochodem – euro. Zatím je příliš brzy hodnotit efekt jeho zavedení na Slovensku. Za deset let budeme vědět více. Možná dříve, ale nyní by jakékoli závěry byly uspěchané.

Smutný pohled Existuje ještě něco, co by bylo možné napsat o české a slovenské ekonomice, aniž by to bylo nošením dříví do lesa? Často se pro Slovensko nebo Českou republiku používají označení typu „Detroit Evropy“. Bývá to míněno jako pochvala – jako doklad vysokého stupně industrializace. Jenomže když bylo vysloveno A, mělo by být řečeno i B: jak vypadá skutečný Detroit ve státě Michigan nyní.
A není to hezký pohled. Americký Detroit je postižen trvalou strukturální krizí v důsledku relativního poklesu významu automobilového průmyslu. V roce 1950 měl 1,8 milionu obyvatel, dnes zhruba polovinu. Nezaměstnanost je na úrovni 25 procent. Pokračovat ve výčtu dalších smutných statistik snad už nemá cenu. Možná ještě jednu: municipální dluhopisy města Detroit jsou na spekulativním stupni Ba3, jejich riziková přirážka se pohybuje nad čtyřmi procentními body a radnice se potácí na hraně bankrotu.
Nemá smysl se nad tím pohoršovat nebo žasnout. Má smysl se zamyslet, co rychle a účinně podniknout, aby český a slovenský „Detroit“ nepotkal za nějakých pět, deset nebo patnáct let podobný osud. Protože automobilový průmysl nás nebude živit navěky.

Sbohem, teorie Absolventi ekonomických fakult znají základní principy fungování veřejných financí. Vláda a parlament provozují rozpočtovou neboli fiskální politiku. Změnami daní nebo veřejných výdajů mohou povzbudit hospodářský růst za recese, anebo jej naopak ztlumit v době, kdy ekonomice hrozí přehřátí.
Jsou známy kritiky rozpočtové hospodářské politiky, které jsou založeny hlavně na poznatku, že změny daní a výdajů bývají obvykle příliš pomalé. Spory se také vedly ohledně účinnosti vládních výdajů. Ještě koncem roku 2008 byly velké diskuse o skutečné hodnotě Keynesova výdajového multiplikátoru.
Proto se značná část ekonomů přikláněla k monetarismu. Tato teorie hlásala, že spíše než používat pro řízení cyklu změny daní a výdajů, je lepší se spolehnout pouze na měnovou politiku. Změny úrokových sazeb, případně operace na volném trhu, umožňují řídit hospodářský cyklus jemněji a rychleji.
Proč zde píši o keynesiánství a monetarismu? Jde vlastně o stručný nekrolog. Alespoň v eurozóně jsou tato tradiční učení mrtva. Proč? Západoevropské vlády již neprovádějí žádnou fiskální politiku. Pouze látají díry v rozpočtu, jak se dá, a platí dluhy novými dluhy. Pokud jde o měnovou politiku, ta je rovněž minulostí. Namísto ní nastoupil úkol pěchovat do oběhu likviditu a podporovat nesolventní banky.
Mezitím se světová i evropská ekonomika zotavuje, roste průmyslová výroba, jako by se nic nedělo. Jenže ono se něco děje. Zatím nevíme, jaké následky může mít totální zhroucení finančního systému eurozóny. Učebnice ekonomie nám příliš nepomohou. Něco takového totiž světová ekonomika ještě nezažila a ani teorie s podobným scénářem nepočítala.

Graf:
Strmé slovenské zotavení Vývoj HDP ve vybraných zemích, meziroční růst v procentech Země; 4. q. 2009; 1. q. 2010
ČR; –3,1; 1,2
Maďarsko; –4,6; –0,8
Německo; –2,2; 1,5
Polsko; 2,8; 2,8
Rakousko; –1,7; 0,5
Slovensko; –2,6; 4,8
Eurozóna; –2,1; 0,6
Pramen: Eurostat, Statistický úřad SR

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče