Jakub Holuša: Běh je moje droga

10. dubna 2015, 07:05 - Milan Novotný
10. dubna 2015, 07:05

Běh je disciplína, která zabírá spoustu času. Jakub Holuša se rozhodl běhání obětovat všechno. „Jinak to nejde. Nechal jsem i studia na vysoké škole,“ prohlásil sedmadvacetiletý atlet, který si v bouřlivém prostředí pražské O2 areny doběhl v závodě na 1500 metrů na nedávném halovém mistrovství Evropy pro zlatou medaili.

Založením je maximalista. Kvůli úspěchu dokáže trávit desítky hodin u videa a studuje, jak světoví mílaři vyhrávají velké závody. A mimochodem sledování běhu rodáka z Opavy lahodí i oku diváka.

Váš běh je příjemné sledovat. Čím to je?

Mám trochu zvláštní styl běhu. Všechno táhnu pěkně přes kotníček, běžím hodně spořivě. Spíš si tak po špičkách cupitám, ale když se dostanu do určité rychlosti, už to může pro oko vypadat esteticky. Můj styl je trochu dar od boha, ale podpořený tréninkovou dřinou a neskutečným množstvím kilometrů.

Bez běhu nejste ani den v roce, jaký máte k tomuto pohybu vztah?

U mě to nefunguje jako u hobíků, kteří si běháním čistí hlavu. Myslím, že běh je moje droga, ale zároveň asi celoživotní vášeň a poslání. Po skončení kariéry závodníka na dráze stejně budu dál běhat. V úplných začátcích jsem byl orientačním běžcem a čas od času se mezi staré kamarády do lesů vracím. Až budu mít za nějakých deset let víc času, budu se této disciplíně určitě věnovat jako víkendovému koníčku.

V roce 2008, kdy se konaly olympijské hry v Pekingu, jste spolu se čtyřicítkou atletů, ale jako jediný Čech protestoval proti porušování lidských práv v Tibetu. Jak jste se k tomu dostal?

Vzniklo to spontánně v berlínském hotelu při tehdejším mítinku Zlaté ligy. Tibetská kultura a historie se mi vždycky líbily, tak jsem si řekl, proč se pod petici proti čínskému útlaku nepodepsat? Neuvědomoval jsem si, jaké by to mohlo mít následky, ale nakonec to žádné nemělo. Sice se nad tím sem tam někdo pozastavil, mohl to vnímat jako opovážlivost drzého mladíka, ale v Pekingu jsem bez problémů startoval.

Narodil jste se v roce 1988 a komunismus na vlastní kůži nezažil. Ovlivnilo vás ve vašem tehdejším postoji vyprávění rodičů nebo škola?

Komunismus jsem sice nepoznal, ale byl jsem vychovaný v tom, že jde o režim, který brání svobodě ve všech jejích podobách. Za svým tehdejším stanoviskem si stále stojím.

Nejhorších je prvních šest kilometrů. Jak se překoná hranice třiceti pětatřiceti minut, dostanu se do takového rauše, že to pak už odsýpá skoro samo

Za pár měsíců se bude v Pekingu konat atletický šampionát, který pro vás bude vrcholem sezony. Pokud vznikne podobná iniciativa, zachováte se stejně jako před sedmi lety?

To je zajímavá otázka… Dneska jsem už v trochu jiné pozici. Jednou jsem se k tomu vyjádřil, teď mohou protestovat zase jiní. Jak jsem ale řekl, můj názor je pořád stejný, ale už bych se do něčeho takového asi nezapojil.

Běhy na středních tratích se obvykle nevyhrávají rychlostí, ale rozhoduje v nich taktika. Máte nějakou strategii, kterou používáte, nebo se rozhodujete podle vývoje závodu?

Taktika hraje velkou roli. Nikdo se s ní na veřejnosti nechlubí, každý má něco pod pokličkou. O běhání hodně přemýšlím a pořád se učím. Třeba sedím doma u videa a pouštím si nejrůznější patnáctistovkařské závody. Dívám se, jak se závodníci na trati pohybují, a dělám si o soupeřích určitý obrázek. Zajímá mě, jakým způsobem se komu podařilo vyhrát. Strávím tím dost času, často si některé momenty přehrávám vícekrát. Baví mě takové situace analyzovat a hledám v nich poučení.

Říkáte, že o běhu přemýšlíte. Co si lze pod tím ještě představit?

Během žiju. Pořád se mi něco o běhání honí hlavou. Dá se říct, že s myšlenkami na běh vstávám i usínám. Dumám o tom, co by bylo vhodné líp dělat, nebo čemu se naopak vyhnout. Atletika je individuální sport, a i když mám výborného trenéra, stále přemýšlím o závodech i o tréninku.

Jakou roli hraje při středních tratích psychika?

To je alfa a omega. Jakmile jde někdo na start bez sebevědomí, nemůže to daleko dotáhnout, respektive je vůbec zbytečné závodit. Běžec si musí věřit a ta víra vychází z momentální formy, zkušeností, ale i z dosavadního vývoje běžecké kariéry.

Máte nějaký recept, jak šetřit energii?

Moc to neřeším, žiji ze dne na den. Dneska uběhnu čtyřicet kilometrů a nepřemýšlím, že mě zítra čeká další těžký trénink.

Dá se proti únavě bojovat nějakými preparáty?

Na urychlení regenerace jsou různé doplňky – třeba iontové a sacharidové nápoje. Pomáhají mi, ale jde samozřejmě o peníze. Něco mám od svých partnerů, jiné věci si musím pořídit za své. Dávám do toho dost peněz, ale je to investice do mne, takže na tom nešetřím. Co do těla dám, to se mi vrátí. Na vitamin C se běhat nedá. Záleží i na kvalitní stravě. Ani v tomto případě se nesmím ohlížet na cenu. Nejde o to jíst vyloženě zdravě, ale tak, aby se do organismu, který má obrovský výdej, vrátila energie v kvalitní podobě.

Jakému jídlu dáváte přednost?

Lančmít s krajícem chleba to není. Opravdu na sobě nešetřím, nejraději si kupuji steaky z tuňáka. Jsem schopen je konzumovat třikrát týdně.

Co říkáte tomu, že nejúspěšnější výpravou pražského halového mistrovství Evropy byli Rusové, přičemž jejich atletikou otřásá dopingový skandál. Mohl v O2 areně někdo získat medaile nepoctivě?

Takové věci se mezi atlety neprobírají. Samozřejmě o tom víme, ale je to věc, která ve sportu byla, je a vždycky bude. Kromě sportu jde o byznys a holt jsou mezi námi lidé, kteří si k úspěchům a penězům pomáhají pohodlnou cestou. Dokud budou ve sportu peníze, bude v něm i doping.

Za vítězství na pražském šampionátu jste dostal od Českého atletického svazu 150 tisíc korun. Připadá vám to jako přiměřená odměna?

Myslím, že to není přiměřená částka. Všude říkám, že tohle zlato má pro mne větší hodnotu než osmistovkařské stříbro z roku 2012 na halovém mistrovství světa v Istanbulu. Jenže na světových šampionátech vyplácí prémie mezinárodní atletická federace v dolarech a za druhé místo jsem tenkrát dostal 20 tisíc. Letošní medaile měla mnohem větší ohlas, ale odměna byla proti té předchozí nesrovnatelná.

Dají se tyto medaile ještě nějak porovnat?

V Istanbulu to byla bezesporu velká medaile, ale při pražském zlatu byla ve finále našlapanější konkurence. V Turecku jsem si byl téměř jistý, že získám bronz, protože o třech finálových soupeřích jsem byl přesvědčen, že mě nemohou porazit. Takovou jistotu jsem v O2 areně neměl. Ale stříbro z Istanbulu mi pomohlo k tomu, abych o tři roky později mohl v Praze vyhrát. Zjistil jsem totiž, že je možné dosáhnout na medaili a že mohu pomýšlet i na zlato.

Středním a dlouhým tratím vládnou rychlí Afričané, dá se jim vůbec konkurovat?

Nejsou neporazitelní. Jednoho Afričana v tureckém dresu jsem v O2 areně připravil o zlato. Není snadné s nimi závodit, ale najdou se mezi Evropany nebo Američany výjimky, kteří s nimi dokážou soupeřit. Afričtí běžci mají jiné dispozice a běžecký dar od pánaboha. Ti, co jsou dobře trénovaní, dokážou běhat strašně rychlé časy. Od startu vypálí a neřeší, jestli v půlce závodu padnou, nebo nasazené tempo vydrží do cíle. Naše výhoda je v určité závodnické chytrosti a v tom, že si umíme proti jejich zbraním připravit taktiku. Každý je porazitelný a na každého může přijít slabší chvilka.

Často trénujete na soustředěních v teple nebo v horách. Kde se vám nejlépe běhá?

Nejvíc mi asi vyhovuje Maroko. Jezdíme se skupinou Jiřího Sequenta do střediska Ifrane, které leží v pohoří Atlas asi 1700 metrů na mořem. Není tam vedro, ale díky nadmořské výšce příjemné klima. Každý den se tam dá běžet někam jinam. Podmínky jsou sice trochu tvrdší, ale s tím nemám problém. Mám to tam rád a obvykle mívám po návratu báječnou formu.

V minulosti jste prodělal únavovou zlomeninu zánártní kůstky, loni vás zase postihly problémy s ledvinami. Berete to jako daň za tvrdý trénink a rychlé časy?

Určitě to má nějakou spojitost, ale dá se tomu předcházet. Jenže se mnou je to těžké. Jsem maximalista a všechno dělám na sto dvacet procent. No co, zlomenina srostla a ledviny doktoři srovnali. Je ovšem pravda, že s těmi ledvinami to asi nebyla žádná sranda. Já to sice moc neprožíval, ale podle chování blízkých to asi bylo vážné.

Před velkými závody v domácím prostředí se často hovoří o tlaku, kterému mohou závodníci podlehnout. Jak to bylo u vás?

Někteří závodníci to opravdu neustojí, ale mně se to podařilo zvládnout. Leccos se mi honilo hlavou, ale nakonec jsem nastoupil bez nervozity, vyrovnaný, s čistou hlavou a správně nahecovaný. Nejvíc mi v hlavě asi zůstane ta báječná atmosféra. Poslední dvě kola finále vyprodukovala hrdla jedenácti tisícovek diváků neskutečný řev. Získal jsem díky tomu kraválu takovou výhodu, že mě dotlačil prvního do cíle. Myslím, že na to nikdy nemohu zapomenout, že jsem vyhrál doma.

xistuje vůbec něco, co vás na běhání nebaví?

Koncem sezony mě mohou závody přestat bavit, ale vždycky se pak těším, až zase vyrazíme trénovat do hor. Mám rád dlouhé výběhy a nevadí mi ani špatné počasí. Říkám, že na trénink se člověk může leda špatně obléknout. Samozřejmě někdy nastanou těžké chvíle, kdy se nedaří a něco bolí. Ale když jsem fit, je mi jedno, jestli mám před sebou třicet nebo osm kilometrů. Vždycky říkám, že nejhorších je prvních šest. Jak se překoná hranice třiceti pětatřiceti minut, dostanu se do takového rauše, že to pak už odsýpá skoro samo.

Jakub Holuša (27)
Pochází ze severomoravských Zlatníků. Osudový vliv na jeho budoucnost mělo setkání s trenérem Janem Škrabalem, ředitelem sportovní školy v Opavě. Zkušený pedagog ho v roce 2007 přivedl ke zlatu v běhu na 3000 metrů překážek na juniorském ME. Po první seniorské sezoně však Jakub Holuša přešel do Prahy, stal se členem Dukly a změnil trenéra. Od té doby se věnuje hlavně běhům na 800 a 1500 metrů. Na obou tratích vybojoval při halových šampionátech medaile. V roce 2012 světové stříbro na osmistovce a letos v březnu slavil v O2 areně na patnáctistovce evropské zlato.

Čtěte také:

7 důvodů, proč začít běhat

5 tipů na běhání v zimě

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče