Jakou filozofii státního rozpočtu?

07. října 2009, 12:14 - Jiří Paroubek
07. října 2009, 12:14

Zůstaneme-li pasivní, může se stát, že mandatorní výdaje v budoucnu neudržitelně narostou

Státní rozpočet se potýká s dvojím atakem. Jednak ze strany globální krize, jednak ze strany neuvážené daňové reformy a prakticky nulové reakce Topolánkovy vlády na změněné ekonomické prostředí. Ministr financí Eduard Janota odhaduje schodek státního rozpočtu v roce 2010 na 230 miliard korun. Letos by měl deficit dosáhnout 165 miliard korun, když na konci července činil již 76,2 miliardy. Otázkou je, zda bychom vykázali stejný schodek, i pokud by nebyly uskutečněny daňové reformy minulé vlády. Jejich dopad na rozpočet odhadujeme nejméně na minus 80 miliard korun. Znamená to tedy, že za propad státního rozpočtu může stejnou měrou daňová reforma a ekonomická krize.

Líbivé kroky

Exministr financí Miroslav Kalousek vnitřně nesouhlasí se zvyšováním daní – chce stejně jako ekonomický expert ODS Michal Doktor škrtat ve výdajích, případně sbližovat sazby DPH. To znamená například zvýšit daně u základních potravin. Cesta dle nich vede přes snížení mandatorních výdajů, omezení důchodů, sociálních dávek, podpor nezaměstnaným a snížení platů státním zaměstnancům. Omezení transferu finančních prostředků vůči krizí zasaženým skupinám obyvatel se však vrátí státní kase negativně – jako bumerang.
Líbivé „úsporné“ kroky neuvažují s následným dopadem na ekonomiku. Seškrtání mandatorních výdajů povede k nižší koupěschopnosti významné části obyvatel. Klesající poptávka vyvolá automaticky nižší tržby maloobchodu a dále také výrobců. Pokud se sníží výdaje rozpočtu ve smyslu plošného snížení sociálních dávek, důchodů či mezd státních zaměstnanců, poklesne tím i jejich – již dnes nízký – strop spotřeby. Valorizace důchodů o dvě procenta představuje 6,7 miliardy korun. Tyto prostředky by ministr Janota rád ušetřil, respektive nedal je důchodcům. Je krize, nebudou se mít lépe. Je pravda, že průměrný starobní důchod meziročně po odečtení inflace vzrostl, stále však činí méně než 50 procent průměrné mzdy. Lze z průměrného důchodu vyžít? Škrty ohrožují nejen rodiny s dětmi, ale i živnostníky.

Nepoučitelnost

Rodiny s dětmi představují skutečný potenciál pro naši budoucnost. Nezaměstnaní promrhanou možnost využití jejich pracovní síly a zátěž pro státní rozpočet. Živnostníci jsou tvůrci hodnot. Všem těmto skupinám utáhneme již tak škrtící opasek. Živnostníkům třeba tím, že srazíme poptávku obyvatel na minimum. V celkovém dopadu pak lze očekávat další nárůst nezaměstnanosti a vyšší počet klientů sociálního systému. A tím i vyšší výdaje státního rozpočtu na zajištění základních potřeb sociálně slabých či nezaměstnaných. Obávám se, že zastánci volného trhu a laissez faire jsou nepoučitelní. Vždyť je již jasné, že příčinou krize byla „nenasytnost“ samoregulujícího se trhu. Je jasné, že role státu v moderním ekonomickém systému musí být výraznější. Stát musí sloužit občanům a představovat určitou jistotu, zejména pak v době krize. Ukázalo se, že teorie rovné daně a nízké daňové zátěže je dlouhodobě neudržitelná. Nižší daně měly přinést větší objem odvedených plateb. To se nestalo, neboť předpokládaný růst příjmů státu se nedostavil a daňové optimalizace jsou nadále oblíbenou sportovní disciplínou zejména nejvýdělečnějších podnikatelských subjektů. Jaká řešení mají politici ODS a TOP 09?

Pochybná řešení

Za prvé nedělat nic. To činila Topolánkova vláda v době nástupu krize i při sestavení nereálného rozpočtu na rok 2009. Za druhé snížit výdaje státního rozpočtu. Tudy cesta vede. Obávám se však, že zčásti do slepé uličky. Za třetí zvýšit příjmy státního rozpočtu. Tudy cesta také vede. Je však třeba najít onu optimální hranici, při níž daňová zátěž již může být brzdou. Dle mého je tu – po nepromyšlené změně struktury daní za vlády ODS – velký prostor. Za čtvrté mobilizovat ekonomiku, dát jí pomocné impulzy a chtít pomoc nazpět ve formě ekonomického růstu. Impulzem však není škrtání výdajů. Impulzem není přenesení dopadů krize na obyvatele.
Exministr Kalousek spolu s ODS vidí řešení v úsporách na výdajové straně rozpočtu. To je cesta bezesporu správná. Otázkou je, proč po ní nešel jako ministr financí již při přípravě rozpočtu 2009. Jako zdatný prognostik vidí hrozbu státního bankrotu – radí tedy lidem na rozpočtových výdajích závislým brát raději dnes méně než příště vůbec. Vidí investory prchající od české ekonomiky zmítající se v dluhové pasti. Jako zdatný prognostik však neviděl spolu s expředsedou vlády Topolánkem valící se krizi. Její existenci dokonce společně popírali a honosili se tím, jak jsme zdraví a připravení. Nyní zvedá varovně prst před zadlužením budoucnosti. Ekonomičtí experti ODS dokonce hovoří o existenčním riziku pro naše děti. Údajná potřeba snížení mandatorních výdajů a důchodové reformy je od těchto stran předvolebním evergreenem, nikdy však neuskutečněným.
Jiné země nereagují na deficit natolik hystericky. Chápou, že v dnešní krizové době musí stát utrácet víc, než předpokládal. A snaží se své ekonomiky stimulovat nejrůznějšími záchrannými balíčky. U nás malujeme čerta na zeď a řešení vidíme v utažení opasků těm, kvůli kterým zde stát je – občanům. Uspořádáme hon na mandatorní výdaje, budeme škrtat a škrtat. Nakonec dosáhneme chtěného výsledku. Krátkodobě vylepšíme státní kasu, dlouhodobě však omezíme poptávku.

Stabilizační role vlády

Tímto způsobem ekonomiku rozhodně nenastartujeme. Je to, jako bychom chtěli pacienta léčit odpojením od přístrojů a přerušením umělé výživy. Pacient však potřebuje impulz k obnovení normálních životních funkcí. Pro hospodářství je tímto impulzem aktivní stát, využití jeho kreditu a napumpování peněz do zastavující se ekonomiky. Ekonomický růst táhne poptávka. Okolní země ji stimulují, my se chceme zase jen vézt. V USA nebyly dopady krize na zaměstnanost a osobní chudobu natolik velké jako ve třicátých letech právě proto, že stát neomezil poptávku lidí, kteří jsou na něm závislí.
Dle nositele Nobelovy ceny za ekonomiku Paula Krugmanna slouží rozpočtové schodky v době krize ku prospěchu věci – mají stabilizační efekt, zabránily růstu nezaměstnanosti a volnému pádu ekonomiky. Vláda dle něho sehrává klíčovou stabilizační roli a parafrázoval Reaganův výrok: Někdy je problémem soukromá sféra a řešením vláda. Obamova administrativa řeší příčinu krize, Kalousek a ODS její důsledek. V tom je zásadní rozdíl. Pokud chceme řešit příčinu krize, musíme ustoupit od laissez faire teorie samospasitelného a vše řídícího trhu a nastavit nová pravidla fungování ekonomiky. Podíl na deficitu nese nejen krize, ale i nižší výběr daní – daňová reforma. Jasně se ukazuje, že si nemůžeme dovolit nejen pokles, ale ani stagnaci daňových sazeb. Je však nutné utáhnout opasek státu – státu, nikoli občanům. Jaká je role státu v krizi?
Má být jistotou pro občany. Má zajistit, aby krizí netrpěli a byli schopní uspokojit své základní potřeby. Má vytvořit prostředí, v němž se maximálně využije potenciál ekonomiky pro znovunastartování růstu. Růst nenastartujeme proklamací. Růst potřebuje finanční injekci. Současně je naprosto nezbytné důsledně kontrolovat použití oné finanční injekce. Jistě lze jednoduše nalézt efektivnější způsoby provedení investičních prací, podpořit skutečnou spolupráci soukromé a veřejné sféry na bázi společných projektů, nikoli žití ze státních zakázek. Je naprosto nezbytné zprůhlednit a zefektivnit zadávání veřejných zakázek.

Úspory

Nabízí se otázka, kde vznikly stamilionové zisky firem, které jako zázrakem začaly vyhrávat státní zakázky v době vlády ODS. Kde se vzaly prostředky na jachty, domy, auta a luxusní život, jestliže pánové prokazatelně nic ekonomicky nevyrábějí? Lobby napojená na státní zakázky žije z cen těchto zakázek. Je více než zřejmé, že musí existovat prostor pro zefektivnění čerpání státních prostředků. Zde je prostor ke škrtům. Pouze bude méně jachet, domů, aut… a lobbistů.
Nutností je zeštíhlení státu. Úspory vyplývající z centralizace a zjednodušení výkonu státní správy a samosprávy. Je naprosto nezbytné důsledně kontrolovat využívání sociálních dávek a zabránit zneužívání systému. Zde je třeba být naprosto nekompromisní. Ani podpora v nezaměstnanosti nemá znamenat pouhé vyplácení dávky, ale musí být kombinována s programy zvyšujícími mobilitu pracovní síly. Ti kdo pracovat chtějí, musejí dostat pomocnou ruku. Ti, kdo systém pouze zneužívají, musejí poznat, že se to hrubě nevyplácí.
Ukazuje se, že zejména ODS narazila na problém. Uvědomuje si totiž nereálnost pokračování v reformách z programu před volbami 2006. Nechce však přiznat, že se v pohledu na hospodářství mýlila – že ekonomická krize ukázala, kam neregulovaná tržní ekonomika vede. Takový posun v myšlení však vyžaduje odvahu – odvahu být otevřený novým myšlenkám. Tato otevřenost prozatím chybí, a proto je jednodušší uchýlit se ke strašení státním bankrotem. Ten údajně způsobí kritické zadlužení ekonomiky a neochotu finančních trhů nás dále financovat.

Skutečný stav ekonomiky

Skutečný stav naší ekonomiky lze ukázat například na podílu rozpočtového salda konsolidovaného veřejného sektoru na HDP. Průměr eurozóny činil v roce 2008 minus 1,9 a EU minus 2,3 procenta. Česká republika dosáhla minus 1,5 procenta. Oproti například minus 3,4 Francie, minus 2,7 Itálie, minus 5,5 Británie a minus 3,4 procenta Maďarska. Podíl hrubého konsolidovaného vládního dluhu na HDP pak byl v roce 2008 v eurozóně 69,6, v EU 61,5, v ČR 29,8 (!), v Maďarsku 73 a ve Francii 68 procent. Krize zasáhla všechny zhruba se stejnou razancí.
Z toho vyplývá, že český dluh není vykřičníkem pro okolí, ale dovnitř. Pokud by zahraniční investoři měli obavy z podobného vývoje v ČR jako na Islandu či v Maďarsku, již by se to projevilo na směnném kurzu koruny. Protože nevybočujeme z trendu a naše základna byla lepší než v okolních zemích, nepředstavujeme zatím rizikovou oblast. Budeme ji však představovat, pokud nic nebudeme dělat, respektive pokud neodstraníme chyby učiněné v nedávné minulosti.

Nic konkrétního

Za vlády ODS jsme omezili příjmy státního rozpočtu. Nic jsme neudělali pro stimulaci tvorby hodnot. Samozřejmě že nelze zvyšovat zadlužení s tím, že deficit bude projeden. Lze však akceptovat vyšší dluh s tím, že bude stimulována poptávka, s níž poroste i základna pro výběr daně. Stát by měl resuscitovat ekonomiku, nikoli přístroje odpojit. Cesta vede přes zajištění určité stability v nízkopříjmových skupinách, větší podíl solidarity skupin obyvatel bez existenčních problémů a zejména stimulaci výroby.
Prozatím liberálně-konzervativní strany nepřicházejí s návodem, jak odstranit příčinu krize. Neuznávají, že zvolená cesta nebyla nejsprávnější. Namísto toho děsí Maďarskem, zadluženou budoucností a nedůvěrou investorů. Nic konkrétního zatím učiněno nebylo. Pokud v pasivní roli setrváme, může se skutečně stát, že budoucí prostředky státu na financování mandatorních výdajů narostou na neudržitelnou úroveň. Počet sociálně potřebných v krizi totiž jen obtížně snížíme, ale můžeme zabránit jeho zvyšování.

Důsledky

Líbivé „úsporné“ kroky nepočítají s následným dopadem na ekonomiku.
Seškrtání mandatorních výdajů povede k nižší koupěschopnosti významné části obyvatel.
Klesající poptávka vyvolá automaticky nižší tržby maloobchodu a také výrobců.
Pokud se sníží výdaje rozpočtu ve smyslu plošného snížení sociálních dávek, důchodů či mezd státních zaměstnanců, poklesne tím i jejich strop spotřeby.

Stát

Má být jistotou pro občany.
Má zajistit, aby občané krizí netrpěli a byli schopní uspokojit své základní potřeby.
Má vytvořit prostředí, v němž se maximálně využije potenciál ekonomiky pro znovunastartování růstu.
Růst potřebuje finanční injekci.
Současně je naprosto nezbytné důsledně kontrolovat použití finanční injekce.

Ekonomika

Skutečný stav české ekonomiky lze ukázat například na podílu rozpočtového salda konsolidovaného veřejného sektoru na HDP.
Průměr eurozóny činil v roce 2008 minus 1,9 a EU minus 2,3 procenta.
Česká republika dosáhla minus 1,5 procenta.
Oproti například minus 3,4 Francie, minus 2,7 Itálie, minus 5,5 Británie a minus 3,4 procenta Maďarska.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče