Jaká je budoucnost eurozóny?

20. ledna 2009, 13:24 - Michal Zděnek
20. ledna 2009, 13:24

Odlišné představy o některých společných politikách nemusejí znamenat rozpad EMU

Prvních zhruba deset let existence společné evropské měny lze považovat za úspěch. Současná hospodářská krize však představuje novou a zásadní zatěžkávací zkoušku projektu Evropské měnové unie (EMU). V souvislosti s budoucností jednotné evropské měny je určitě dobré si povšimnout některých kroků a reakcí členských zemí EMU za současné krize. Hospodářská recese a reálné riziko deflace přinášejí i nové výzvy pro evropskou měnovou politiku.

Nová zkouška

Lze si představit, že vývoj ekonomické situace se bude v důsledku krize v jednotlivých členských státech EMU značně lišit. Pokud nastanou skutečně dramatické rozdíly, určitě se ozvou hlasy, že společná měnová politika reprezentovaná eurem nevyhovuje rozdílným potřebám jednotlivých členských zemí. Variantu s autonomní měnovou politikou, tedy s možností devalvace měny, by v tomto případě mohl někdo považovat za optimální strategii. Dalším faktorem členství v EMU, který může v době krize přispět k odstředivým tendencím, je takzvaný Pakt růstu a stability. Tento soubor principů fiskální disciplíny kromě jiného limituje deficity veřejných rozpočtů členů EMU. V případě potřeby agresivní fiskální expanze může pro někoho představovat nežádoucí omezení. Je nutné připomenout, že navzdory právním a dalším komplikacím, které by vystoupení členské země z EMU přineslo, je tento krok v podstatě možný. Současná krize pravděpodobně povede k odlišným představám jednotlivých členů EMU ohledně kurzu některých společných politik. Tento fakt pochopitelně nemusí nutně znamenat rozpad eurozóny. V každém případě však bude znamenat zkoušku, které dosud nebyla společná evropská měna vystavena.

Chaotická reakce v Evropě

Z dosavadních reakcí a kroků vlád členů EMU je zřejmé, že v centru jejich zájmu zůstává stav vlastních národních ekonomik. Pozornost věnovaná euru, tedy symbolu evropské ekonomické integrace, je překvapivě nízká. Tento fakt asi nejlépe dokumentuje krok irské vlády z října loňského roku. Ta kvůli obavě z kolapsu vlastního bankovního systému poskytla stoprocentní garanci všech vkladů na účtech irských bank. Poskytnutí takové záruky samozřejmě znamenalo hrubé porušení právních předpisů Evropské unie. A současně tento postup Irska logicky vedl k mohutnému přílivu kapitálu z ostatních evropských zemí, které podobnou garanci vkladů neposkytly. Záhy po Irsku přišlo s podobným návrhem Německo a posléze i Rakousko a Dánsko. Zarážející neschopnost smysluplné koordinované akce přispěla k nervozitě a chaosu na finančních trzích. V této souvislosti se jeví absurdním prohlášení francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, že Evropa bude na krizi reagovat „společným hlasem“. Navzdory proklamované jednotě a odhodlanosti současná finanční krize odhalila zoufalou neschopnost EU jednotně a pružně reagovat v případě akutní potřeby.

Nové cíle?

Mechanismus vzniku a dosavadní průběh krize přinášejí i mnoho otázek ohledně měnové politiky. Zmíním alespoň jednu z nich. Současná situace vede k otázce, jakou pozornost by Evropská centrální banka (ECB) měla v budoucnu věnovat finančním trhům. Jednou z možných reforem, o které se v této souvislosti hodně diskutuje, je ustanovení společného evropského regulátora finančního trhu. Zvýšená regulace (dohled) finančního odvětví je v tomto případě krokem správným směrem. Bohužel nejsou zatím vůbec jasná konkrétní pravidla a opatření, jež by společná evropská instituce tohoto typu přinesla a jak by je byla schopná prosazovat. Diskuse na toto téma je však zcela na počátku.

Obavy z deflace

Význam finanční stability je sice zřejmý a nesporný, ale prvořadým cílem měnové politiky je cenová stabilita. ECB byla dosud v tomto smyslu relativně úspěšná (především v případě očekávané střednědobé míry inflace). Riziko inflace se v posledních měsících pochopitelně dramaticky snížilo. Pokles cen komodit a zpomalení globálního ekonomického růstu byly natolik významné, že se ECB naopak v nejbližší době bude pravděpodobně potýkat s deflací. Eurostat odhadl prosincovou míru inflace v EMU na 1,6 procenta. Ve srovnání s údaji pro předchozí měsíce to potvrzuje trend zpomalení růstu cen v eurozóně. Finanční trhy proto logicky očekávají, že ECB sníží úrokové sazby.
V případě obav z nadměrného růstu cen může ECB v podstatě neomezeně zvyšovat sazby. Pokud však nastane riziko deflace a Evropská centrální banka sazby naopak snižuje, narazí dříve nebo později na spodní hranici. Nominální úrokové sazby nemohou klesnout pod nulu. Na spodní hranici už de facto narazil americký Fed, který tím přišel o hlavní nástroj měnové politiky a musí využívat ty nestandardní. ECB je v tomto ohledu ve srovnání s Fedem zatím v lepším postavení. Důvodem k obavám z deflace je určitě případ Japonska, který potvrdil teoretické zjištění, že jí nelze čelit jen prostým zvýšením množství peněz. Dalším důvodem k obavám je historická zkušenost z USA. Masivní deflace totiž provázela Velkou hospodářskou krizi ve třicátých letech 20. století. Za pikantní lze považovat, že obavy z deflace v USA v letech 2001 a 2002 (tehdy neopodstatněné) vedly kromě jiného ke vzniku bubliny na realitním trhu. Její splasknutí pak odstartovalo současnou recesi a pravděpodobně povede i k deflaci. Ukotvení inflačních očekávání, tedy cenová stabilita, musí proto nadále zůstat hlavní prioritou Evropské centrální banky.

Trendy

Současná hospodářská krize však představuje novou a zásadní zatěžkávací zkoušku projektu Evropské měnové unie (EMU).
Vývoj ekonomické situace se bude v důsledku krize v jednotlivých členských státech EMU značně lišit.
Nastanou-li dramatické rozdíly, začne se ozývat, že společná měnová politika nevyhovuje rozdílným potřebám jednotlivých členských zemí.
Faktorem členství v EMU, který může v době krize přispět k odstředivým tendencím, je Pakt růstu a stability.
V případě agresivní fiskální expanze může pro někoho představovat nežádoucí omezení.
Navzdory právním a dalším komplikacím, které by vystoupení členské země z EMU přineslo, je tento krok v podstatě možný.

Situace

Z dosavadních reakcí a kroků vlád členů EMU je zřejmé, že v centru jejich zájmu zůstává stav vlastních národních ekonomik.
Pozornost věnovaná euru, tedy symbolu evropské ekonomické integrace, je překvapivě nízká.
Navzdory proklamované jednotě a odhodlanosti současná finanční krize odhalila neschopnost EU jednotně a pružně reagovat v případě akutní potřeby.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče