Jaká bude příští ruská podnikatelská elita?

21. září 2007, 22:28 - Petra Procházková
21. září 2007, 22:28

Dědici sice disponují miliardami rublů, nikoli však talentem svých rodičů

Mít tatínka miliardáře je určitě příjemné. Ale nic víc. Talent vydělávat peníze se totiž dědí na rozdíl například od hudebního sluchu jen velmi zřídka. Při pečlivějším rozboru ruské oligarchické scény, respektive při srovnání dětí zbohatlíků s jejich rodiči, vychází najevo, že málokterý následník titulu „oligarcha“ usiluje o to, aby si toto označení zasloužil vlastní pilnou prací. Většina z potomků miliardářů sice dokáže zdatně konzumovat, ale přispívat do společné oligarchické pokladny už umí jen málokdo z nich. Mnoho dětí se dokonce natolik „nepovedlo“, že profesí svých otců opovrhují. Jde o vzdor a pohrdání rodiči, jak to u adolescentů bývá? Nebo se potomci ruských miliardářů prostě nechávají ukolébat pocitem, že o ně bude vždy dobře postaráno a že nahromaděný majetek bude stačit i jejich vnukům. Stručně řečeno, proč pracovat a vydělávat, když mi doživotní blahobyt spadne do klína jako dědictví. Každopádně hrozí, že v Rusku vyroste nepočetná, leč vlivná a extrémně bohatá vrstva darmožroutů s miliony rublů po kapsách. Budou typičtí demonstrováním svého bohatství, vydělávání rublů jim však bude působit velké problémy. Jejich základními vlastnostmi budou lenost, ignorance, lhostejnost a politická negramotnost. Má snad tohle být ruská podnikatelská elita příštích desetiletí?

Výhoda být jedináčkem.

Dědiců miliard, respektive dětí a teenagerů, kteří mají naději, že zdědí nejméně jednu miliardu, žije v současnosti v Rusku sedmdesát. Uvedl to časopis Financ, který podobný seznam „následníků oligarchů“ zveřejnil poprvé.
Oněch 70 potomků si celkově mezi sebou rozdělí 240 miliard dolarů, které vlastní jejich 36 rodičů. Z těchto údajů lze vyvodit, že nejbohatší ruské rodiny mají v průměru dvě děti. Jsou samozřejmě i takové, které se vymykají směrem nahoru či dolů. Například do loňského roku nejbohatší Rus Roman Abramovič má potomků-dědiců hned pět. Také proto jsou v žebříčku až ve třetí desítce. Naopak velký soupeř Abramoviče co do počtu miliard dolarů Vagit Alekperov, prezident Lukoilu, má navzdory východní tradici pouze jediného syna Jusufa. Ten si zato může gratulovat - o obrovské bohatství otce se nebude muset dělit ani s bratříčkem, ani se sestřičkou - 12,3 miliardy dolarů připadne jen jemu.
V loňském roce vystřídal Abramoviče na nejvyšší příčce mezi bohatými Rusy majitel koncernu Bázovyj element Oleg Děripaska, otec Mariny a Petra. Ti jsou v seznamu nejbohatších dědiců na druhém a třetím místě a s umístěním jsou zřejmě spokojeni. Zato poslední mezi následníky oligarchů je dcera majitele skupiny SU-155 Michaila Balakina Maria. Otec má na soukromém účtu jen jednu ubohou miliardu dolarů.
Z analýzy dědiců miliard vyplývá, že není ani tak důležité, kolik dolarů má otec v bance, ale kolik dětí zplodil. Tedy kolik potomků se o majetek otce popere. Jedináčci jsou na tom logicky z tohoto hlediska nejlépe.

Jiná situace, odlišná strategie.

Je zřejmé, že v Rusku vyrůstá celá armáda neuvěřitelně majetných ženichů a nevěst. Tedy opravdu výhodných partií. Jenže tihle zbohatlíci přišli k majetkům jinak než jejich rodiče. Zdědili je, nemuseli vynaložit žádné velké úsilí, aby miliardy získali, a někteří ani netuší, jak se to dělá, stát se oligarchou. Ať už jejich tatínkové používali více či méně dryáčnické metody při hromadění majetku v devadesátých letech minulého století, museli vynaložit dostatek důvtipu, umu a sil, aby se stali těmi, jimiž dnes jsou. Byla to zkrátka fuška. Těch nervů a probdělých nocí, zda nepřijde policie a neodvede si divokého podnikatele v poutech. Tak se žilo v Rusku ještě před deseti lety. Dnes je situace jiná. Zemi řídí a spravuje železná ruka ruského prezidenta Vladimira Putina a dobře se má ten, kdo je poslušný a neexpanduje tam, kam ho Kreml nepustí. A tak následníci oligarchických trůnů musejí volit zcela jiné strategie na přežití než jejich otcové, zakladatelé firem, dobyvatelé divokého podnikatelského východu. Nemusejí být zdaleka tak pilní jako rodiče, ale chce se po nich, aby byli mnohem obezřetnější a poslušnější a nemíchali se do věcí veřejných či politických. Ti nejbohatší by se měli s Kremlem vysloveně kamarádit. A když navíc budou financovat projekty, které jim vedení země určí, nemusejí se o svůj majetek vůbec bát. Naopak vzdorovití a příliš nezávislí oligarchové skončí buď v zahraniční emigraci, kam si s sebou při troše štěstí zabalí i nějakou tu miliardu, nebo v horším případě v ruském vězení a v nejhorším v ruské márnici.

Pojídači a snaživci.

Oligarchická zlatá mládež se dělí do několika skupin. Hlavním dvěma se říká „spotřebitelé“ a „asketi“. První úspěšně projídají a propíjejí miliardy těžce vydělané otci. Druzí pociťují k rodičům odpor, volají po spravedlnosti a sami se snaží demonstrovat co největší skromnost až nuzotu. Do této kategorie však určitě nepatří Anička Anisimová, která utrácela za pronájmy nejrůznějších letních sídel takové sumy, že se i otci-miliardáři začaly protáčet panenky. Zajímavé je, že hrdinkami skandálů spojenými s extravagantním životem dětí ruských oligarchů jsou v naprosté většině ženy a dívky. O synech miliardářů se na stránkách bulvárních tiskovin píše mnohem méně. Například o osobním životě Jusufa Alekperova (otec Vagit Alekperov vlastní Lukoil), Džachangira Mahmudova (otec, „uhelný král“, je majitelem Uralského metalurgického a těžebního závodu), Alexandra Vekselberga (potomek spolumajitele ropné společnosti a hliníkového závodu) či Ivana Potanina (otec šéfuje společnosti Interros) se neví téměř nic. I děti do Británie uprchlého Borise Berezovského jsou tak trochu zahaleny tajemstvím. Má čtyři nezletilé a dva dospělé potomky. O žádném z nich kromě Lízy, o které ještě bude řeč, neexistují hodnověrné informace.

Vzácné výjimky.

Pak jsou tu děti, které vynikají především tím, že se jejich otcové dostali do velkých potíží. Mediálními hvězdami se tak stala dvojčata Michaila Chodorkovského, bývalého prezidenta společnosti Jukos, kterého ruský soud poslal na osm let za mříže. Další dvě děti bývalého ropného magnáta se však raději drží z dosahu televizních kamer. Například o starším synovi Pavlovi není skoro nic známo, jen se proslýchá, že studuje na Harvardově univerzitě.
Přestože pracovitých, svědomitých a cílevědomých dětí je v oligarchické společnosti menšina, jsou i takové, které otce následují, čímž popírají ruské přísloví „příroda na dětech talentovaných lidí odpočívá“. Jde však o vzácné výjimky.

Bezpečnost především.

Pro děti velmi bohatých Rusů je typické, že nechodí do jeslí a školek. Nepotřebují to. Jejich rodiče si však neuvědomují, že dítě to potřebuje a nestačí mu drahé vychovatelky. Do školy však své potomky posílají téměř všichni, ale jen některé musejí chodit se školní brašnou na zádech a bodyguardem po boku. Se dvěma osobními strážci chodil do školy i syn Vladimira Potanina. Ostatně bezpečnost je při výběru školy u lidí bohatých na prvním místě. Někteří dobře vědí, proč se o své děti tak bojí. Miliardy si často vydělali zcela podvodným způsobem a leckdy mají se svými partnery z minulosti dosud nevyřízené účty. Přestože děti za tohle všechno nemohou, jsou ideálním cílem únosů a vydírání. Proto doprovod ochranky na pískoviště či diskotéku sice asi není dítěti příjemný, před velkými problémy je však ochránit může.

Elitní škola.

Kvalita vzdělání hraje často při výběru školy vedlejší roli. Někteří rodiče to však naopak s požadavky na dítě i vyučujícího přehánějí. Například Jelena Baturinová, zřejmě nejbohatší žena Ruska a manželka moskevského starosty Jurije Lužkova, poslala své dvě dcery do elitního gymnázia. Pak se jí zdálo, že si děvčata málo pamatují, a zavedla pro ně každý měsíc přísné individuální a také velmi drahé přezkušování. „Teď o známkách svých dcer nemusím pochybovat,“ vysvětlila svůj „rozmar“ Baturinová. Obávala se totiž, aby dívky nenosily dobré známky jen proto, že jejich otec je starostou Moskvy a matka nejtalentovanější ruskou podnikatelkou. Nakonec Baturinová investovala do výstavby elitní moskevské školy, kam mají chodit děti podobného postavení. Jde o nejuzavřenější školní zařízení v Rusku - výhradně pro vyvolené. Škola ručí nejen za to, že žáka přece jen něco naučí, ale i za to, že se nestane obětí nějakého únosu či spiknutí. Celý komplex budov je obehnaný vysokou zdí. Kromě toho jsou na různých místech instalovány jakési pozorovatelny, z nichž ochranka sleduje každé hnutí těla i mysli žáků, popřípadě podezřelý pohyb v okolí i na území školy.
Výuka rodiče tolik nezajímá a často jsou pro ně podstatnější sláva a prestiž školy. Proto také rádi své potomky posílají na zkušenou do zahraničních škol. Například Vekselberg poslal svého šestnáctiletého syna na školu Fieldstone v New Jersey. Řada bohatých Rusů však dává přednost soukromým učitelům docházejícím domů za jejich dětmi, například za dcerami prezidenta Putina Mášou a Káťou. V jejich případě jsou však bezpečnostní opatření tak přísná, že by ani do té nejchráněnější školy chodit nemohly.

Berezovského potomci.

Některé děti těší pozornost, kterou jim věnují média, a jsou rodičům za svou výjimečnost vděčné. Jiné se snaží vystupovat jen samy za sebe a společné příjmení s majetným rodičem jim je na obtíž. Když například Líza Berezovská, studentka umění na Cambridgi, vystavovala v Moskvě obrazy, zjistila, že její osoba a vztah s tatínkem vyhnaným ruskou mocí do Londýna zajímá novináře více než její díla. Rychle se však smířila s tím, že se o ní vždy bude psát jako o dceři magnáta, nikoli jako o mladé nadějné umělkyni. Na druhé straně si Líza tuto pověst zavinila sama. Utrácela veřejně a s takovým gustem obrovské sumy v moskevských nočních klubech, že všem bylo jasné, jak si na takový život mohla vydělat - jedině profesí „dcery“. Nakonec se do jejího života zamotaly i drogy a jejímu otci dá občas hodně práce, aby ji vytáhl z průšvihů.
Její sestra Káťa se snažila uchytit na přání otce v byznysu. A koncem devadesátých let už byla ve významné funkci v Logovazu i televizi ORT. Nijak významně však nezbohatla, protože toho více zkazila, než vymyslela, zato se šikovně provdala. Mužem nejstarší dcery Berezovského se stal majitel firmy City line Jegor Šuppe. Káťa porodila dvě děti a zůstala v domácnosti. Je šťastná, že se živitelem rodiny se stal její manžel, a na své pokusy podnikat raději nevzpomíná. A tak miliardář Boris Berezovskij může jen doufat, že se potatí aspoň synové Arťom a Gleb.

Marnotratní synové.

Bývalý viceprezident Lukoilu Ralif Safin, dnes senátor za Altajský kraj, dokazuje, že když se rodič snaží, aby se dítě vydalo správnou cestou, může na chvíli dosáhnout svého, výsledek však ani zdaleka není jistý. Jeho syn Marat, přezdívaný „sladký“, vlastní čtyři cukrovary a čokoládovny v Moldávii. Koupil je za pouhých dvanáct milionů dolarů, k čemuž mu samozřejmě dopomohl otec. Maratův cíl není malý - chce, aby se moldavský cukr stal na evropském trhu konkurenceschopným. Tak úplně však talent po otci asi nezdědil, protože zatím více utrácí, než vydělává. Většinu času totiž tráví spíše v londýnských restauracích a barech než v Moldávii a rozhazuje tam tak vysoké částky peněz, že by moldavský cukr musel být nejlepší na světě, aby mu na takový způsob života vydělal.
Přeborníkem v nesmyslném rozhazování majetku, který nashromáždil otec, však není Marat Safin, nýbrž mladý Smolenskij. Čtyřiadvacetiletý Nikolaj, syn bankovního magnáta Alexandra Smolenského, rozprodal majetek za 2,9 miliardy dolarů, jenž mu svěřil otec. Po otci určitě nezdědil vůbec žádný talent. Nikolaj nejdříve koupil uměleckou galerii, která však nevydělávala. Pak si za zbytek pořídil britskou firmu na luxusní, ručně montované modely sportovních aut TVR Tuscan a koupil si nádhernou vilu v Londýně. Peníze jsou pryč, ale aspoň částečně stejně tučné výdělky, jakých dosahoval otec, v nedohlednu.

Děti politiků jsou pilnější.

Děti oligarchů a potomci nomenklaturních kádrů mají něco společného - dostaly obrovskou šanci. Potomci úředníků sice zpravidla nedědí miliardy, ale mají vyčištěné cestičky k velké kariéře - stejně jako jejich bohatší vrstevníci z oligarchických rodin. Zatímco děti miliardářů se často vrhají na drogy, alkohol a drahá auta, synové a dcery politiků se snaží dostat o něco výše než jejich otcové. Zpravidla je rodiče posílají vyučit do tajných služeb - zřejmě pod vlivem zářné kariéry prezidenta Putina - a poté jim radí, aby se věnovali ropě a plynu. A tak se může stát, že tyto pilnější politické děti brzy co do majetku a vlivu předstihnou potomky oligarchů, kteří usínají na miliardových vavřínech dříve, než se stačí něčemu naučit.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče