Jak stabilizovat nejistotu

18. července 2011, 14:58 - Jaromír Bartůněk
18. července 2011, 14:58

Za posledních patnáct let se ta otázka objevila v každém volebním období. Naposledy ji před několika týdny položil bývalý předseda vlády Miloš Zeman. Nepomohla by české politice změna volebního systému?

Foto: Jan Zátorský, MF Dnes, Profimedia

Není bez zajímavosti, že volební systém jako jednu z příčin prohlubující se propasti mezi lidmi a politickými elitami vidí kupříkladu demonstranti ve španělsku. Akorát s tím rozdílem, že by jej měnili přesně opačně než bývalý předseda sociálních demokratů v Česku. Současný prezident s expremiérem prosazují většinové prvky v rámci poměrného systému, zatímco španělští nespokojenci by naopak uvítali větší proporcionalitu. Přitom rozdíl mezi politikou ve španělsku a v České republice není zas tak velký, alespoň pokud jde o hlavní příčiny rozhořčení valné části obyvatel.

Ještě přesněji: Zeman byl spolu s někdejším předsedou občanských demokratů Václavem Klausem průkopníkem změn způsobu voleb do Poslanecké sněmovny. Ty byly dohodnuty v rámci známé opoziční smlouvy z roku 1998, kdy si obě největší partaje rozdělily moc a chtěly to tak nechat takříkajíc na věčné časy prostřednictvím výrazných většinových prvků v dosavadním poměrném volebním systému.

Pevná vláda a výhodné obchody

Úvaha ČSSD a ODS měla racionální základ, což potvrdily i výsledky voleb v následujících letech. Jedinou koaliční vládou, která se mohla opřít o relativně pohodlnou většinu ve Sněmovně, byla ta první Klausova z let 1992–1996. Po ní následovala „nultá“ opoziční smlouva. Jinak tvrdý vůdce opozice Zeman tehdy umožnil vítězi voleb z roku 1996 Klausovi, jenž však pro svou koalici neměl dostatek hlasů, vládnout. Připomeňme, že výměnou za to byla dohoda o vzniku vyšších územně správních celků neboli krajů a také funkce předsedy Poslanecké sněmovny pro Zemana.

Klaus to Zemanovi oplatil po předčasných volbách roku 1998, po nichž si funkce premiéra a šéfa Sněmovny prohodili. Původní plán byl následující: Místo tehdejších osmi volebních krajů jich mělo vzniknout 35 a změnit se měl také matematický model, který určuje, kolik křesel ve Sněmovně získá ta která strana. Bylo jasné, že nový systém by v parlamentu výrazně pomohl největším stranám, tedy ČSSD a ODS na úkor těch malých, v té době lidovců a Unie svobody. Obecně platí, že čím více je volebních krajů, tím více systém pomáhá těm nejsilnějším – u většinového systému se volí v tolika krajích, kolik má parlament zákonodárců; zatímco tedy v poměrném systému se v každém kraji rozděluje větší počet křesel, ve většinovém získává mandát v obvodu vždy jen jeden kandidát.

Nápad z pera vlády a smluvní opozice na návrh prezidenta Václava Havla a části senátorů osekal Ústavní soud – především zrušil oněch 35 volebních krajů. Naopak přepočítávací formulku ponechal. Důvodem bylo, že podle ústavy se do Poslanecké sněmovny volí poměrným volebním systémem, čemuž podle soudců nový zákon neodpovídal.

Nespravedlivá matematika

Výsledem platícím do současnosti je zachování poměrného systému, přičemž se volí ve 14 krajích kopírujících regionální rozdělení Česka. Problém je, že způsob voleb je ve svých parametrech často nespravedlivý už proto, že se počet obyvatel jednotlivých krajů, a tím i přidělených mandátů ve Sněmovně značně liší. Menší strany v malých krajích téměř nemají šanci na křesla dosáhnout, respektive jsou až příliš velké rozdíly v počtu potřebných voličských hlasů nutných k získání jednoho mandátu.

Už z tohoto „technického“ důvodu by bylo – alespoň politologové o tom často hovoří – dobré volební zákon upravit. Dnešní politici se však nejsou schopni dohodnout ani na zavedení přímé volby prezidenta, což je ve srovnání s volebním zákonem téměř nekonfliktní téma.

Jak přiblížit politiky lidem?

A k čemu by vedla změna nikoli kosmetická? Expremiér Zeman argumentuje na první pohled logicky. Čím větší počet volebních krajů, tím větší identifikace voličů s „jejich“ politiky. Kdo je ve skutečnosti šedivá myš tlačená do zákonodárného sboru stranickým sekretariátem, nemá v takových volbách šanci. A když náhodou projde, napodruhé takového politika lidé nezvolí, protože budou více sledovat jeho práci v parlamentu.

Na druhé straně lze na minulých volbách dokázat, že voliči v Česku bez ohledu na typ hlasování dávají přednost značce a celostátním lídrům. Například ve volbách do krajů a Senátu (kam se volí podle klasického většinového systému) v roce 2008 vyhrála sociální demokracie na základě celostátních témat, jako byly tehdy zaváděné Julínkovy poplatky ve zdravotnictví. Výsledkem Zemanem doporučovaného systému by tedy bylo pouze ještě větší zakonzervování současných stran. Tedy na levici sociální demokracie a nejspíš také KSČM, na pravici ODS a TOP 09. Pokud by se zvýšil počet volebních krajů a ponechala pětiprocentní hranice, ani lokálně úspěšné strany – třeba lidovci na Moravě – by neměly šanci.

Právě na koncentraci moci v rukách dvou nejsilnějších stran bez reálné možnosti změny poukazují španělé (podobná debata dávno běží i v kolébce většinového systému, ve Velké Británii).

Vládcové minority

O změně v opačném gardu se však v Česku téměř nemluví. K čemu by v našich podmínkách vedlo zvýšení proporcionality systému, případně snížení hranice vstupu do Sněmovny z pěti třeba na tři procenta? Z hlediska fungování koalic by jistě šlo o další komplikaci. Budeme-li vycházet pouze ze současných průzkumů veřejného mínění, vrátili by se do Sněmovny lidovci, zřejmě také zelení. Věci veřejné by měly šanci se udržet i v příštím volebním období a nováčkem by mohla být Suverenita Jany Bobošíkové. „Uplácat“ z takového výběru fungující vládu by bylo věru těžké.

Jenže nejen ve španělsku se vlády ocitají před daleko vážnější hrozbou, než jsou pouhé komplikace koaličního vládnutí. Stabilní strany získávají své mandáty od čím dál menšího počtu voličů, takže fakticky zemi vedou politici reprezentující jen menšinu populace. Mechanismy volebních zákonů „s většinovými prvky“ pak vedou na jedné straně k utvrzování voličů, že nemá smysl volit staré partaje, protože jsou jedna jako druhá a nic se nezmění, ale ani nové strany, protože stejně nemají šanci do systému proniknout.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče