Jak se točí hlína na Chodsku

19. prosince 2005, 00:00 - VÍT SMRČKA
19. prosince 2005, 00:00

HRNČÍŘI Z KOLOVČE Výroba keramiky nikdy nepatřila k lukrativním řemeslům. Ekonomiku výroby může výrazně zasáhnout i pouhá změna vytápění vypalovací pece. Hrnčířství se v rodině Volfových z Kolovče na Domažlicku provozuje již sedmou generaci.

Na zahraniční trhy zatím hrnčíři z Kolovče nepronikli.

HRNČÍŘI Z KOLOVČE Výroba keramiky nikdy nepatřila k lukrativním řemeslům. Ekonomiku výroby může výrazně zasáhnout i pouhá změna vytápění vypalovací pece.

Hrnčířství se v rodině Volfových z Kolovče na Domažlicku provozuje již sedmou generaci. Rudolf a jeho syn Martin jsou jediní, kdo v současnosti nese několik století trvající tradici v tomto regionu. Při výrobě chodské keramiky dodržují původní technologické postupy, nezměnil se takzvaný střep, udržel se i dekor.

Hlínu sice nekopou jako jejich předchůdci na hliništi za vsí, ale nakupují. Stejně jako dříve ji však nechávají nejméně tři roky odležet volně venku, kde na ni působí všechny povětrnostní podmínky. Mísí ji ručně. Jediným použitým strojem je 150 let starý šnekový lis. Na něm hrnčíři stlačí hlínu do „předtažků“ připravených k točení na hrnčířském kruhu. Předtažky uloží do sklepa a opět nechají nejméně měsíc uležet. Hlína se musí před samým točením proválet. Na hrnčířském kruhu pak Rudolf a Martin Volfové ručně vytáčejí zboží, jako jsou hrnky, džbánky, krajáče na mléko, pekáče, hrnce na vaření, hrnce na sádlo, máslo, zelňáky a mnoho dalších praktických výrobků pro denní potřebu či radost.

Mimo tradiční červenohnědé keramiky, kterou byla Koloveč charakteristická, se zde prosadila i modrá keramika. Jejím zavedením se snažil děda František před první světovou válkou zareagovat na pokles odbytu. Modrá keramika se ve své době neujala, ale po roce 1990 Rudolf a Martin Volfovi její výrobu obnovili a v současnosti se významně podílí na produkci firmy.

Dílna, kde všechno to krásné ručně vyráběné zboží vzniká, je nevelká. Jsou zde dva hrnčířské kruhy, kachlová kamna, kde se topí dřevem a polička s několika vystavenými výrobky. U stropu mají Volfovi prkna, kde se výrobky suší.

EXPORT SE NEDAŘÍ

Před první světovou válkou jezdil děda Rudolfa Volfa prodávat zboží se žebřiňákem do Bavorska. Z vyprávění se dochovalo, že schovával tržbu na nejrůznější místa vozu, aby mu ji někdo nevzal. Často na voze usnul, koně šli již sami, znali cestu. Vozil i pocestné. „Neprodáváme do zahraničí,“ odpovídá Rudolf Volf na otázku, zda se jim podařilo ve společné Evropě navázat na úspěšný prodej zboží za hranicemi státu. „Nejsme schopni vyrábět zboží ve velkých sériích pěti set kusů,“ upozorňuje, že ruční výroba je něco jiného než strojová. Každý výrobek je originál a nese punc ruční výroby konkrétního člověka. Stačit ale automatizované velkovýrobě ani ruce nejšikovnějšího hrnčíře nemohou.

Produkce velkosérií z továren v asijských zemí negativně dopadá i na tradiční hrnčířskou výrobu. „V supermarketu lze dostat hrníček za 15 korun, za to nenakoupíme ani kilo hlíny,“ upozorňuje Martin Volf. Většina zákazníků přitom nerozlišuje pro běžnou potřebu, jak byl hrníček vyroben, zda se jedná o strojovou nebo ruční výrobu. „Také mizí chalupářství,“ dodává hrnčíř. Vytrácí se tím část důležitého trhu.

MÍSTO DŘEVA ELEKTRIKA

„Přežíváme, tradiční kolovečská keramika by nás neuživila,“ dodává jeho otec. Lituje, že musel na konci 70. let nahradit kaselské pece vytápěné dřevem elektrickými jednokubíkovými pecemi. Důvody byly ekologické, aby se u Volfů nekouřilo z komína. Tím však byla narušena ekonomika dílny.

Jeden z hlavních kladů, proč přežili nelehká období, bylo, že na rozdíl od většiny ostatních hrnčířů měli vlastní povoz, s kterým jezdili na trhy a také dováželi hlínu do dílny, a potom vlastní les. Dříví do pece nemuseli nakupovat. Nyní kupují drahou elektřinu pro dvě pece s výkonem 50 kW. Mají pouze kubík objemu, zboží se v nich vypaluje v průměru sedm hodin.

Hrnčíři nebyli nikdy bohatí. Výroba keramiky by Volfovy sama o sobě neuživila. Většinou měli hrnčíři alespoň menší hospodářství a na kruhu vytáčeli zpravidla v zimě, kdy bylo více volna. Volfovi hospodařili až do roku 1976, keramickou dílnou tehdy patřili do družstva Chodovia. Po roce 1990 se osamostatnili a pokračovali ve výrobě proslulé kolovečské keramiky. Prodávat nejezdí na trhy jako za stara nebo jak to dělají většinou ostatní řemeslníci věnující se tradiční výrobě. Zboží dodávají do obchodů, většinou ale prodají doma. Otevřeno je zde po většinu času nebo na zazvonění. V patře nad dílnou mají prodejnu, která je zároveň ukázkou bohatého sortimentu hrnčířské výroby.

Na dvoře za dílnou Volfovi také založili muzeum techniky a řemesel. Letos ho navštívilo asi 3000 lidí. V expozici na výstavní ploše 800 čtverečních metrů a s více než 4000 předměty jsou zastoupena všechna tradiční řemesla a živnosti, které se nacházely na vesnici. Z řemeslných dílen je to například ševcovská, pekařská, řeznická, truhlářská, kolářská či sedlářská dílna. Muzeum řemesel a živností tak dobře doplňuje tradiční keramickou dílnu Volfových, kde se stále ještě vyrábí.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče