Jak Ruml vyhrál válku

03. února 2003, 00:00 - Jan Patočka, publicista
03. února 2003, 00:00

Hned poté, co Pithart se Zemanem vzdali svůj prezidentský zápas, ozval se ze Senátu Jan Ruml. Dva skoroprezidenti mu tímto aktem zřejmě připomněli, aby provedl svůj pravidelný rituální odchod z politiky. "Teď chci odejít a dělat něco jiného," prohlásil.

Aby z toho jeho voliči nedostali šok, uklidnil je, že v Senátu vydrží do konce funkčního období, tedy až do podzimu. Jak vidět, je slovo „teď“ pro Rumla veličinou obnášející řadu měsíců. Za Prahu 6 už na konci příštího roku kandidovat nebude, ví totiž, že by ho nezvolili. Není nad to, mít při interview na odchodnou své novináře. Jak hezky se dovedou ptát. Například: „Co udělala generace idealistických, neprofesionálních politiků špatně?“ To je porce servility! Dvanáct let na nejvyšších ministerských a senátních postech byl snad chudinka Ruml bez výplaty? V téhle otázce je zhuštěný postoj široké novinářské obce k Rumlovi, Unii svobody a vlastně k tzv. „nepolitické politice.“ Oni jsou totiž idealisté, takže předem jim odpusťme to, co se jim náhodou nepovedlo. A buďme rádi, že alespoň idealista Ruml je znechucen námluvami prezidentských kandidátů v komunistickém poslaneckém klubu. Nechat se ovšem zvolit komunistickými hlasy na sklonku roku 1989 prezidentem, to byl přece idealistický, neprofesionální manévr! Být za idealistu je ve veřejném mínění polehčující okolnost. Tenhle stereotyp bezpečně funguje. Co se tedy našemu idealistovi nepovedlo? „Nezakázali jsme komunistickou stranu,“ říká. Zde mluví naprostou pravdu. „Na začátku byla možnost vystupovat v tomhle směru daleko razantněji,“ dodává. Nabízí se otázka: kdo jiný se měl postarat o komunisty než ten, který byl před převratem v opozici? Jistě, jenže na hradčanském nebi tehdy vládla viditelná ruka komunisty Čalfy a na vnitráckém nebi takřka neviditelná ruka kapitána StB Bělíčka. Vše fungovalo k spokojenosti obou pánů i jejich protějšků. Jaká idyla panovala za Rumlova ministrování, se můžeme kromě jiných svědectví dočíst v pamětech jeho právníka, které loni vyšly tiskem. Vidíme tu ministrova náměstka „se svým odpoledním promile“, který „nešťastně zahynul při autonehodě… my, jeho kamarádi jsme ve výroční den jeho smrti na tom místě vypili flašku whisky, druhou pietně rozlili po asfaltu.“ Kolikrát jsme slyšeli od našich idealistů o tom, že novináři mají mít od politiků odstup! V praxi to vypadalo takhle: „Často k nám na vnitro docházel novinář z Respektu Jarda Spurný. Jednou takhle po jeho odchodu zvoní telefon, tady vrátnice, ten váš redaktor nám tady leží mezi dveřma a lidi ho musí překračovat.“ Buďme tolerantní a uznejme, že zde jistá distance dodržena byla: ministr v pracovně, novinář u vchodu do ministerstva. Při takové činnosti se pak dá snadno zapomenout na zrušení komunistické strany. Bitvy jsme prohrávali, ale ve válce zvítězili, bilancuje Ruml. Tou vítěznou válkou, kterou vyhrál se svou US-DEU, míní náš vstup do NATO a pochod ČR do Evropské unie. Svatá prostoto! Vydávat samospád za svůj úspěch může opravdu snad jen Ruml.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče