Jak Řekové bijí o mříže

29. května 2012, 16:17 - Tomáš Plhoň
29. května 2012, 16:17

Nově zvolení helénští politici chtějí zrušit mezinárodní závazky. Ohrožují tím budoucnost eurozóny

Davy nemohou a ani neumějí řídit svou vlastní existenci. Právě proto trpí nyní Evropa nejvážnější krizí, jaká mohla země, národy a kultury potkat. Uvedený citát je starý přes osmdesát let a napsal ho slavný španělský sociolog José Ortega y Gasset. Překvapivé je na něm snad jenom to, jak často se na jeho platnost zapomíná. Jako například teď, kdy v Evropě pomalu přibývá radikálních nálad a do čela států se dostávají populisté a autoritářští vůdci. Posledním příkladem budiž Řecko. Země, kde se zrodila demokracie, a kde také začala současná evropská hospodářská krize.

Buřič v čele

„Stojíme za všemi lidmi, kteří trpí,“ burácel po skončení voleb Alexis Tsipras, vůdce řecké krajní levice, kterou voliči podarovali druhým nejvyšším počtem hlasů. Právě charisma a osobnost mladého politika (Tsiprasovi je pouhých 38 let) jsou zřejmě hlavními faktory, proč politická platforma Syriaza (zkratka pro doslovný název Koalice radikální levice) vystřelila ve volbách tak vysoko. Tak to v obdobích ekonomických nesnázích obvykle chodí. Jednoduchá rétorika nahrazuje promyšlené plány. Proto ve volbách bodovali kromě jiného také komunisté (s 8,5 procenty) a nepříliš čitelná strana Nezávislí Řekové (10,6 procenta), která chce „bojovat proti mezinárodnímu spiknutí proti Řecku“. Ještě výmluvnějších je 21 křesel pro extrémistickou skupinu Zlatý úsvit, jejíž povolební prohlášení mluví za vše: „Je čas, aby se zrádci Řecka začali bát. Přicházíme. Jsme Řekové. Jsme nacionalisté a nedovolíme nikomu, aby o tom pochyboval.“ Vítězná Nová demokracie, stálice politické scény a jen jedna ze dvou stran, které podporují mezinárodní dohody s Evropskou unií, při pokusu sestavit vládu selhala. Na řadu tedy přišel právě Tsipras. Ten už stačil evropských politikům zaslat dopis, v kterém osobně oznámil vypovězení všech dosavadních řeckých finančních závazků. Původním vzděláním inženýr postavil svou kariéru na užívání tvrdé rétoriky. Při jednáních o vládě úspěšný nebyl, jeho volební úspěch ale svědčí o mnohém. Mimo jiné o tom, že pokud budou vypsány nové volby, což je velmi pravděpodobné, může docela klidně usednout v premiérském křesle.

Lži a nedůvěra

Hlavní zádrhel by tím pochopitelně vyvstal eurozóně, neboť její naděje na přežití se značně snižují. Inspektoři takzvané trojky – Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky – ostatně ihned do Atén vzkázali, že pokud nebude splněn dohodnutý program řeckých úspor, žádné peníze jim nepošlou. K tomu se ovšem dostaneme. Nyní je na řadě ptát se, zda řecká radikální levice neuspěla tak trochu právem a zda se vůbec můžeme divit, že ony v úvodu zmíněné rozvášněné davy vynesly do svého čela tak kontroverzní osobnost. Připomeňme si: Řecko se dostalo do vážných finančních potíží poté, co na podzim 2009 tehdejší ministr financí Jorgos Papakonstantinu v Lucemburku oznámil, že bývalá vláda lhala o schodku státního rozpočtu. Deficit měl dosáhnout 12,5 procenta HDP a nakonec dopadl ještě hrozivějšími 15,4 procenta. V úvodu celé té maškarády tedy stála lež a s ní poničení důvěry. To probíhalo v režii dvou politických stran. Strany PASOK, která vládla v posledních letech, a Nové demokracie, jež byla hlavním inscenátorem oněch hrátek se statistikami. Obě dvě strany se u kormidla střídaly po celá desetiletí s železnou pravidelností. Rigidita řeckého politického systému a odříznutí politiků od reálného života jako by v mnohém připomínala českou zkušenost s demokracií. Obzvlášť specifický je příběh rodinného klanu Papandreů. Otec Andreas dokázal coby trojnásobný premiér v 80. a 90. letech přivést svojí rozdavačnou ekonomickou politikou zemi na dráhu, z níž dnes většina ekonomů nevidí jiné východisko než řízený (ten už v podstatě probíhá) či neřízený bankrot. Syn Jorgos ji zase dostal, ač v dobré víře, do područí mezinárodních organizací, když se výměnou za štědré půjčky zavázal k drastickým škrtům.
Řekové zkrátka mají velmi dobrý důvod své politiky nenávidět. Zvlášť pomyslíme-li na důsledky. Nezaměstnanost v zemi již dávno překročila dvacet procent. Zdaleka nejvíc tím trpí mladí. > Ve věku do 25 let je bez práce více než polovina lidí. Toto depresivní číslo se ztrojnásobilo jen za poslední tři roky a bije do očí při porovnání například s Německem, kde stejná věková skupina vykazuje nezaměstnanost pouhých 7,8 procenta. Dejte si to dohromady s velmi rychle stárnoucí populací (obyvatel přes 65 let je nyní 24 procent oproti jedenácti procentům v roce 1970) a máte zaděláno na výbušnou rozbušku společenské nestability, která se v plné síle ukáže teprve v příštích letech.

Vnější tlaky

Zdaleka největší tlak nyní do Řecka přicházejí zvenčí. Mezinárodní společenství podmiňuje štědré půjčky drastickými škrty. Jen za letošní rok se vláda zavázala zrušit 15 tisíc pracovních míst. Zvýšily se majetkové a spotřební daně, uvalily se nové na luxusní automobily, jachty a bazény. Jejich výběr se sice stále nedaří zefektivnit (helénský stát je známý jedním z nejvyšších výskytů daňových zločinů v EU), upřít snahu ale Řekům nelze. Daň z vlastnictví bazénu například úřady kontrolovaly tak, že satelitem zkoumaly řecké domy a zjišťovaly, kdo doopravdy má a nemá bazén. Okolnosti však podobným snahám příliš nepřejí. Řecko se nachází v situaci, kdy má jedenáct milionů vzteklých občanů a jednoho obzvlášť vychytralého a dostatečně charismatického na to, aby stál v jejich čele. Tsipras sice ještě musí prokázat schopnost sestavit vládu, což v tuto chvíli nebude úplně jednoduché (zvlášť pomyslíme-li na to, že jeho jednotka levicových radikálů je složena z více než čtrnácti menších více či méně sourodých stran). On sám má ale dostatečnou politickou sílu k tomu, aby dříve či později do premiérského křesla usedl. A pokud tak učiní, bude na mezinárodní scéně ještě horko. Už v minulosti dal totiž jasně najevo, že má v plánu vyjednat nové podmínky s Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou unií, tedy s těmi institucemi, které zrovna před necelými dvěma měsíci s Řeckem po složitých jednáních vyjednali jednu z největších restrukturalizací dluhu v dějinách. Zemi bylo odpuštěno 74 procent hodnoty jeho dluhu ze strany soukromých věřitelů a přislíbena půjčka 130 miliard eur nutná k tomu, aby Řecko mohlo dál splácet své pohledávky. Pokud by Tsipras smlouvu, podmíněnou právě výše popsanými škrty, výrazně upravil, resp. vypověděl, znamenalo by to nejspíše zastavení penězovodů a tím pádem neřízený krach.

Až to praskne

Víc než pro samotné Řeky by to byl problém pro zbytek Evropy a dost možná i pro celý svět. Hypotetický krach by mohl způsobit řetězovou reakci dosud velmi křehkých finančních trhů. Evropské banky jako celek mají v Řecku stále expozici více než 100 miliard eur, jen vůči veřejnému sektoru to je 30 miliard eur. Dost velká částka na to, aby spustila paniku. Samotní Řekové by přitom krachem krátkodobě neztratili zas tak moc. V tuto chvíli udržují státní rozpočet v primárním přebytku, což znamená jediné. Na platy policistů, hasičů, na chod nemocnic a veřejného osvětlení mají v tuto chvíli peněz dost. Jediné, co je nyní táhne do minusu, jsou splátky předchozích dluhů. Půjčují si, aby mohli splatit minulé půjčky. Krach by tedy odnesli hlavně věřitelé, kterých i po masové restrukturalizaci zbylo dost. Navíc ony úspory z donucení nemají a ani nemohou mít žádný efekt, i kdyby byly provedeny sebelépe. Řecká ekonomika nemá téměř žádný exportní průmysl, který by stál za řeč. Předloni Řecko vyvezlo zboží za 16 miliard eur (například ČR vyvezla 100 miliard). A řecký schodek obchodní bilance byl zhruba dvakrát vyšší než celý řecký vývoz. Případná vnitřní devalvace, tedy snížení cenové a mzdové hladiny, tak nemůže vést k žádnému výraznému oživení taženému exportem. Škrty budou jen dál likvidovat poptávku domácností a potlačovat vládní spotřebu, dva hlavní zdroje řeckého HDP. „Základní fakt Evropy dnešní doby je ten, že strategie vnitřní devalvace za pomocí škrtů nefunguje, nebude fungovat a rapidní rychlostí se proměňuje v sociální a politickou katastrofu,“ napsal na svém blogu americký ekonom a nobelista Paul Krugman a zároveň nabídl řešení. „Dejte periferním ekonomikám (Řecko, Španělsko atd.) odpovídající podmínky. Nechte je obnovit konkurenceschopnost tím, že ponecháte v Německu rychlejší inflaci než u nich, a celá ta věc může, ale nemusí, dál fungovat,“ navrhuje Krugman. Jeho nápad je pochopitelně lehce kontroverzní (ostatně Krugman se vždy přikláněl lehce nalevo), hlavně ale naráží na to, co je v budoucnosti eurozóny a samotného Řecka největším problémem.

Jiná cesta

Současná krize totiž nezačala tak, že by některé státy byly spořivější než jiné. Řecko je v tomto ohledu černou výjimkou. Například Španělsko mělo veřejné finance v mnohem lepším stavu než rádoby mravokárné Německo. Oním prapůvodním problémem nejsou vládní dluhy, ale krize platební bilance. Některé země vyvážejí o sto šest, zatímco jiné živoří. Měna je ale všude stejná. Fakticky by mělo dojít k tomu, že ekonomiky s výrazně přebytkovou platební bilancí (Německo a další) se nechají přirozeně přehřát, resp. připustí výrazně vyšší inflaci, zatímco ekonomiky s deficity platební bilance (Řecko, Španělsko a další) projdou přirozenou devalvací. Něco takového se ale patrně nestane. Němci se vlastní inflace bojí jako čert kříže a v letošním roce čekají růst cen o pouhých 1,5 procenta. Možná to zní trochu komplikovaně, ale postačí to k vysvětlení toho, proč mají Řekové vcelku oprávněný důvod nenávidět kromě vlastních politiků také zbytek Evropy. Ten je totiž tlačí do něčeho, čím oni sami trpí, a co zároveň nemůže fungovat. Jistě, můžeme mluvit o neoprávněně vysokých řeckých penzích či příliš štědrých sociálních dávkách, ale to není něco, za co by obyčejný řecký volič nesl odpovědnost (pokud si nechceme my všichni připsat na triko podobné excesy jako Paroubkovo pastelkovné). Ostatně obyčejný Řek vykazuje dle statistik mnohem větší produktivitu práce než průměrný Čech.

Vězení jménem euro

Co tedy zbývá za řešení? Příliš mnoho jich není. Řecko si nyní nemůže dovolit vyvázat se z eurozóny, byť by to pro něj byla ekonomicky nejjednodušší cesta, dlážděná sice krátkodobým hlubokým propadem, ale s vidinou světla na konci tunelu. Výše zmíněná restrukturalizace totiž Řecko smluvně nutí ponechat svůj dluh v euru. Po případném návratu k drachmě by následoval strmý propad domácí měny, a tedy i nárůst dluhu do astronomické částky i ve srovnání s dneškem. Udělat něco takového by se rovnalo sebevraždě. Jednostranně vypovědět škrty, tak jak by si Tsipras zřejmě přál, je v tuto chvíli z ekonomického hlediska jeden velký nesmysl. Řecká vláda nemá, kde jinde by peníze na financování dluhu vzala. Musela by tedy vyhlásit bankrot, chvíli by udržovala stát v chodu a potom by dřív nebo později s prosíkem přišla zpět, protože na trhu by jí nikdo nepůjčil.

Než se vyřeší strukturální problémy eurozóny (vcelku představitelně tím, že se rozpadne), je pro Řeky jedinou schůdnou cestou dodržovat předepsanou politiku škrtů. Bude to bolestivé, obzvlášť s ohledem na fakt, jak málo je to logické, ale v tuto chvíli žádná jiná varianta na obzoru není. Řekové se totiž ocitli uzavření v pasti jménem eurozóna a nemají, jak se odtud dostat. Pokud budou chtít jít hlavou proti zdi, což je dle volebních výsledků dost pravděpodobné, může se stát cokoli. Není zas tak obtížné si představit, že až se zradikalizovaná řecká levice chopí otěží, hodí evropským politikům všechny jejich dohody na hlavu a bude jí jedno, jak nesmyslné to bude. Ostatně rozvášněné davy se málokdy chovají smysluplně. Projekt eura tak může skončit velkým ekonomickým zemětřesením, způsobeným ignorovanými a zdecimovanými voliči jedné malé země. Evropa by tak dostala pořádnou lekci o podstatě demokracie právě od těch, kteří ji před dvěma a půl tisíci lety vymysleli.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče