Jak přežila města pád svých velkých fabrik

29. července 2009, 00:00 - Libuše Frantová
29. července 2009, 00:00

Mnohá česká města byla v minulosti spojena pupeční šňůrou s průmyslovými giganty. Řada velkých podniků však přechod k tržnímu hospodářství nepřežila a města a lidé v nich se museli naučit žít bez nich.

Autor: Profimedia

Dříve rudé Kladno dnes už bez oceláren Poldi i dolů, Jablonec nad Nisou bez Liazu, Fulnek bez Roma, Žďár nad Sázavou bez Sázavanu. Jak se města a regiony vyrovnaly se ztrátou průmyslových obrů, na nichž v regionu závisel osud celých rodin? Na začátku byl šok a tisíce nezaměstnaných, ale obrovské fabriky postupně téměř všude nahradily desítky malých a středních firem, v nichž lidé našli nové uplatnění. „Osiřelá“ města tak znovu ožívají. Některá rychleji, jiná pomaleji. „Lépe se s pádem velkého zaměstnavatele vyrovnala města jako Kladno, která leží blízko jiných velkých průmyslových center a kde našli propuštění nové uplatnění. Horší to měli v mistech, která jsou solitéry, nebo v pohraničí,“ přiznává místopředseda Svazu měst a obcí Jaromír Jech.

Znovu záře nad Kladnem

V době vlády komunismu bylo největší středočeské město Kladno centrem těžkého průmyslu. Před rokem 1989 pracovalo ve Spojených ocelárnách Poldi kolem dvaceti tisíc zaměstnanců, v dolech dalších deset až patnáct tisíc lidí. Jejich pád byl pro město doslova tragédií.

„V letech 1990 až 2002 přišlo Kladno o 35 tisíc pracovních míst, tolik je ve městě práceschopných lidí,“ konstatuje primátor Kladna Dan Jiránek.

Ocelárny Poldi představují českou legendu. Za vznikem podniku v roce 1889 stál podnikatel židovského původu Karl Wittgenstein. Dal mu jméno podle své ženy Leopoldiny, jejíž profil tvořil známé logo firmy. Ocelárna se od začátku zaměřovala na výrobu ušlechtilých kovů za pomoci nejmodernějších postupů. Firma zásobovala strojírenství, hornictví, dopravu i armády celého světa.

Po druhé světové válce přišlo znárodnění podniku a zapojení do centrálně řízené ekonomiky v podobě Spojených oceláren (SONP Kladno), ale jméno Poldi zůstalo zachováno pro huť vyrábějící nástrojové a ušlechtilé oceli. Socialistický stát sázel na těžký průmysl, ale jak se později ukázalo, byla to cesta do pekel. Když po roce 1989 padly hranice, vypukla nejtíživější krize právě v této oblasti. Odvětví, na němž komunisté založili ekonomickou politiku, málem nepřežilo přechod k tržnímu hospodářství. Technologie byly zastaralé, podniky čekala složitá restrukturalizace. Při privatizaci roku 1993 získala Poldi firma Bohemia Art Vladimíra Stehlíka. V roce 1996 se ale výroba zastavila a v následujícím roce všechny významné společnosti, které navazovaly na někdejší hutní kolos SONP Kladno, spadly do konkurzu.

Po Poldovce zbyly miliardové dluhy, chátrající haly, znečištěná půda a tisíce nezaměstnaných. „Útlum dolů probíhal postupně, ale krach hutnického gigantu Poldi byl rychlejší a tvrdší,“ potvrzuje primátor Kladna. „V dolech nebo hutích pracovali lidi snad z každé kladenské rodiny, proto to bylo pro všechny velmi bolestné,“ dodává Jiránek. Dobře ví, o čem mluví. On sám se v Poldi vyučil, na stipendium od Poldi vystudoval vysokou školu a léta v hutích pracoval.

Sedmdesátitisícové Kladno se však během několika let s pádem dvou obrovských firem vyrovnalo. „Máme strategickou polohu v blízkosti Prahy, kde práci našlo mnoho lidí,“ říká primátor. Za prací do Prahy jezdí dnes čtrnáct tisíc Kladeňáků, přímo v Kladně vznikly desítky středních a stovky malých firem s velkým rozsahem výrobních a obchodních činností, které změnily dlouholeté jednostranné zaměření města na těžký průmysl. V současné době v nich pracuje dvacet tisíc lidí, z toho devět tisíc dojíždí do Kladna z okolí a ze severních Čech.

I ocelárna má své nástupce Město společně se státem připravilo investičními pobídkami i výstavbou infrastruktury v nové průmyslové zóně Kladno-jih území pro vstup zahraničních investorů. Vzhledem k výhodnému umístění zóny na jižním okraji města vzniká velmi atraktivní lokalita pro domácí i zahraniční investory. Cílem je vytvořit tady více než dva tisíce pracovních míst. Dnes už tu působí německá firma Dr. Oetker, japonská společnost Showa Aluminium Czech, holandská společnosti Transito Properties Czech nebo dánská firma Lego. Také území bývalé kladenské Poldovky se probouzí k novému životu. V areálu a objektech někdejší továrny působí řada firem. Dnešní Poldi Hütte je potomkem Poldi – Ušlechtilé oceli, kterou v listopadu 1999 koupila firma Scholz Stahlzentrum – Ost. Dalším následníkem někdejší Poldi jsou Strojírny Poldi. Ve staré zóně továrny úspěšně pracuje tradiční firma Kablo Kladno, společnost Beznoska, která vyrábí nástroje a implantáty pro zdravotnictví, firma VP Trend se zabývá vybavením koupelen a výrobou plastových oken a dveří. Působí tu i společnost Rekol na regeneraci olejů, hutní firma Noval, firma Bodring a mnoho dalších. V místních průmyslových zónách pracuje až deset tisíc lidí. Většina prostor bývalých hutí však stále zeje prázdnotou. „Jejich novému využití brání roztříštěnost vlastníků pozemků i nutnost sanací zamořené půdy,“ vysvětluje primátor. Město se snaží opravami komunikací přilákat nové zájemce. Samo Kladno opět rozkvétá. Chloubou se stalo znovuobnovené městské centrum, které se za minulého režimu podařilo téměř zlikvidovat. Ve městě je množství hypermarketů, supermarketů i malých obchůdků, kaváren a restaurací. Nechybějí ani dva zimní stadiony, mnoho fotbalových hřišť, plavecký bazén s koupališti, kryté sportovní haly a lehkoatletický stadion. O mnohé z nich se dříve starala Poldovka, pak je převzalo město. „Ve městě máme tři vysoké školy a snažíme se vybudovat nový vysokoškolský areál, kde bude stomatologická fakulta,“ dodává primátor. Mají i mnoho dalších plánů, zejména připravit nové využití bývalého areálu Poldi. „Kolem Kladna je zelený kruh lesů, který nechceme narušit, proto budeme směrovat investice do centra města – do areálu bývalé Poldi,“ vysvětluje. Studénka se vzpamatovává Dalším z měst, která se vzpamatovávají z pádu fabriky, jež zaměstnávala téměř pět tisíc lidí, je Studénka na Novojičínsku. „Vagonka u nás sehrávala velkou roli. Odchod takové velké firmy není snadné nahradit,“ přiznává místostarosta desetitisícové Studénky Miroslav Havránek. Nezaměstnanost tu dnes dosahuje dvanácti procent. Jen pár stovek lidí našlo práci v místě, ostatní musí dojíždět do Ostravy, okolních měst a průmyslové zóny v Mošnově. Tradici výroby kolejových vozidel tu už připomíná jen Vagonářské muzeum. Výroba vozů zanikla Továrnu na výrobu železničních vozů založil v roce 1900 v Butovicích u Studénky Adolf Schustala. Po znárodnění v roce 1946 se továrna stala součástí národního podniku Tatra. V devadesátých letech minulého století byla Moravskoslezská vagonka zařazena do druhé vlny kuponové privatizace, ale v roce 1999 se dostala do tíživé ekonomické situace. Vláda v roce 2000 schválila vstup strategického partnera – americké společnosti Thrall Car Manufacturing Company – do vagonky. Ta však měla zájem pouze o výrobu nákladních vozů. „Po příchodu amerického partnera se společnost rozdělila, výroba osobních vozů přešla do Ostravy-Vítkovic, kde ji dnes zajišťuje akciová společnost Škoda Vagonka. Výroba nákladních vozů byla přesunuta do Rumunska,“ vysvětluje místostarosta Studénky. Do Rumunska se postupně přestěhovaly i další části výroby, například dřevovýroba se sušičkou dubového dřeva, až výroba ve Studénce prakticky zanikla. „Z výrobních hal bývalé vagonky zůstala funkční jen kovárna – nyní společnost MSV Metal Sudénka, kde pracuje kolem tří stovek zaměstnanců,“ potvrzuje Miroslav Havránek. Tato firma se specializuje na dodávky zápustkových výkovků a železničních podsestav. Ostatní části areálu po bývalé továrně jsou v současnosti částečně využívány jako velkosklad a úpravna hutního materiálu. Město mělo o objekty bývalé továrny zájem, ale tehdejší vlastník dal přednost prodeji. S vagonářskou výrobou tak dnes ve Studénce ještě souvisí výrobní program úspěšně se rozvíjejících firem Pars Komponenty, zabývající se vývojem a výrobou vnějších i vnitřních dveřních a okenních systémů pro prostředky hromadné přepravy osob, Vagonka – dřevo, vyrábějící mimo jiné dřevařské komponenty pro interiéry kolejových vozidel, a také MSV elektronika, zaměřující se na výzkum, vývoj a výrobu vozidlových elektronických systémů. Město vidí další možnosti ke zvýšení zaměstnanosti v rozvoji územním plánem vymezené průmyslové zóny. Developerská firma má připraveny pozemky v blízkosti železniční tratě a budoucího dálničního přivaděče. Jenže naděje Studénky zatím pohřbila hospodářská krize. „Byla určitá šance, že s rozvojem mošnovského letiště nastane příliv firem, ale v této době o to není zájem. Negativně se také na rozvoji města určitě podepíše odložení dostavby dálnice D47 a přivaděče, který měl vést okolo místní části Butovice,“ potvrzuje místostarosta Havránek. Přitom dopravní napojení je pro další rozvoj průmyslu ve městě velmi důležité. Studénka se navzdory pádu velkého zaměstnavatele stále rozvíjí. Je důležitým dopravním uzlem na železniční trati Bohumín – Přerov, v roce 2003 byla dokončena budova nového železničního nádraží. Město využívá chráněné kulturní památky, například v barokní budově Nového zámku jsou stylová obřadní síň, knihovna, učebna základní umělecké školy, Vagonářské muzeum a klubovna Českého svazu ochránců přírody. V roce 2004 bylo dostavěno Sportovní centrum Studénka, jehož součástí je krytý bazén, dvě bowlingové dráhy, sauna, vířivka a solárium. I do Zruče nad Sázavou přišly nové firmy Když skončily ve Zruči nad Sázavou strojírenská i obuvnická výroba, nezaměstnanost tady vzrostla až na 25 procent. Z dříve průmyslového a vzkvétajícího města se rázem stalo město s nejvyšším procentem nezaměstnanosti ve Středočeském kraji. Na dlažbě se ocitly celé rodiny. V obuvnickém závodě Sázavan, který zřídila po roce 1939 zlínská podnikatelská rodina Baťů, pracovalo mnoho žen, zatímco strojírenský závod Sázavan, v němž se vyráběly stroje pro obuvnickou výrobu, byli zaměstnáni zase především muži. „Během deseti let se z této situace už město dostalo. Do areálu Sázavanu a okolí města přišly nové firmy, například francouzská BIHR Plus, italská Century 2000, TRW Autoelektronika nebo společnost Variel, nezaměstnanost se dostala na přijatelnou míru,“ říká tajemník Městského úřadu ve Zruči nad Sázavou Ivo Novák. Nejdříve se vzpamatovala strojírenská část. Pod názvem Sázavan – strojírny změnili noví majitelé sortiment výroby. Místo obuvnických strojů začali vyrábět stroje a zařízení, po nichž byla na trhu větší poptávka. „Velká strojová výroba je pryč, zůstala jen menší produkce,“ konstatuje tajemník úřadu. Zruč by nutně potřebovala další investory, po velkých fabrikách zůstaly nejen nevyužité výrobní haly, ale i další budovy, například čtyřpatrový společenský dům s velkými sály, bývalou ubytovnou a kuchyněmi. „Chátrá, město na jeho údržbu nemá peníze,“ přiznává Novák. Ti, kteří nenašli práci v místě, jezdí do nedaleké Vlašimi, Kutné Hory i do Prahy. „Hodně lidí si hledalo práci jinde. Výsledkem je, že nám klesá počet obyvatel,“ postěžoval si tajemník městského úřadu. Ve městě zůstávají především důchodci. „Z pěti tisíc obyvatel máme jen 1250 práceschopných obyvatel,“ uvedl. Pro porovnání: Česko má přes deset milionů obyvatel, z toho polovina je v produktivním věku. Ve Fulneku na Romovku stále vzpomínají I pro Fulnek byl krach podniku Romo velkou ranou. Pracovalo zde 1500 zaměstnanců. „Romovka znamenala pro šestitisícové město moc,“ potvrzuje starosta Josef Dubec. „Kdyby nebylo Romovky, není ani Fulnek. Díky fabrice se tady stavěly domy, mateřské školky. Pro město i lidi to bylo neštěstí, když po 60 letech skončila,“ říká i místostarosta Jaroslav Štekbauer. V současné době se situace zlepšuje, do bývalých provozoven nastoupili noví podnikatelé. Míra nezaměstnanosti, která vyskočila až na 18 procent, se dnes pohybuje kolem 12 procent. Romo Fulnek vyrobil v roce 1957 první automatickou pračku v tehdejším Československu. Jenže pak část výroby přešla na Slovensko do Tatramatu, ve Fulneku se vyráběly jen pračky do šesti kilogramů. Po roce 1989 vstoupil do fabriky nový zájemce z Belgie, výrobu přestěhoval do Příbora, kde se automatické pračky vyrábějí dodnes. Ve Fulneku zbyla výroba malého spotřebního zboží, kombi a minipraček Romo a odstředivek. „Jenže následoval konkurz a skončilo i to,“ říká místostarosta Fulneku, který léta pracoval v továrně jako konstruktér a pak i mistr. Dnes už situace není katastrofální jako v době pádu velké továrny. „Vytvořily se nové společnosti, které převzaly nejen původní výrobní program, ale i řadu zaměstnanců,“ konstatuje místostarosta. Například firma Romotyp vyrábí krbová kamna. Propuštěné pracovníky z továrny Romo zaměstnaly i další firmy – například Koh-i-noor. Nástupnickou organizací Roma je firma R-fin, která má v programu i výrobu kombinovaných praček, myček a odstředivek. Zaměstnává 200 lidí. „Jsme rádi, že tradice prádelnictví se tu pořád drží. Věříme, že se ještě rozšíří a do Fulneku se pračky zase vrátí. To si jako bývalý romovák ze srdce přeji,“ přiznává místostarosta. Není jediný, kdo s láskou vzpomíná na továrnu. Ve městě v září proběhne oslava, na níž si tu připomenou slavnou tradici výroby praček v Romovce. Teď však mají ve Fulneku jiné starosti. Nedávné povodně způsobily ve městě značné škody, jen na cestách, chodnících a dalším majetku města za 40 milionů korun. „Řada domů i místní zahradnictví bylo vyplaveno, jeho majitel bojoval o holý život,“ popisuje Štekbauer. Jablonec nad Nisou – přichází další rána**

Na sklonku devadesátých let minulého století zažilo město Jablonec nad Nisou zánik jednoho z nejvýznamnějších zaměstnavatelů regionu. Šlo o jeden z hlavních provozů Libereckých automobilových závodů, ve své době významného výrobce nákladních automobilů značek LIAZ a Škoda. Po ekonomickém kolapsu zemí RVHP ztratil podnik mnohá odbytiště a nepodařilo se je nahradit novými. Privatizace se příliš nepovedla a v roce 2002 podnik definitivně zkrachoval.

Zánik společnosti probíhal několik let a výrazně se podepsal na vývoji zaměstnanosti přímo v Jablonci i okolních regionech. „Kvůli špatné ekonomické situaci a úbytku zakázek v tradičních odvětvích strojírenství, textilním, sklářském a bižuterním průmyslu přibývalo nezaměstnaných,“ popisuje situaci analytik Michal Holý z Úřadu práce v Jablonci nad Nisou. Postupně ale začal sílit příliv zahraničních investic. Právě v areálu bývalého podniku LIAZ Jablonce nad Nisou i jinde začalo působit několik firem, z nichž se většina zabývala výrobou komponentů pro automobilový průmysl, který prožíval významný boom. „Podobný pozitivní vliv měl rozvoj průmyslových zón v okolních městech, především v Liberci, Turnově i Mladé Boleslavi, které se staly pro obyvatele Jablonce dalším místem pro nalezení pracovního uplatnění,“ uvádí Holý. Navíc se někteří kvalifikovaní dělníci pustili sami do podnikání, začali provozovat vlastní dílny a zakládali nové malé soukromé firmy.

V poslední době se na tradici podniku LIAZ pokouší navazovat zejména společnost Tedom. Ta odkoupila areál motorárny včetně technické dokumentace a know-how výroby motorů.

V současné době zažívá Jablonecko podobnou situaci jako na konci devadesátých let. Již několik let prochází nejvýznamnější zaměstnavatel v průmyslu skla a bižuterie Jablonex Group rozsáhlou restrukturalizací, změnou majetkových poměrů a úbytkem zaměstnanců. Dosud propuštění zaměstnanci našli uplatnění ve firmách vyrábějících součástky pro automobilový průmysl. Jenže hospodářská krize dopadla i na něj.

A tak některým městům, jako jsou Železný Brod, Sázava, Nový Bor nebo Nová Role, kde zkrachovaly sklárny, porcelánky nebo jiné velké firmy, hrozí dnes podobná situace, jakou si Kladno, Fulnek nebo Studénka procházely v minulých letech.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče