Jak přenosná trouba z Beskyd dobyla svět

30. června 2009, 04:00 - časopis Hospodář
30. června 2009, 04:00

Malá elektrická přenosná trouba remoska patřila za socialismu k nezbytné výbavě kuchyní. Přežila i nástup nové doby. Remoska se úspěšně uchytila i v zahraničí. A firma, která ji vyrábí, prosperuje.

Autor: Martin Siebert

Původně ale hrozilo, že remosku postihne stejný osud jako jiné „ikony doby“ – žvýkačky Pedro nebo třeba opalovací krém Sahara – které po otevření vyhladovělého domácího trhu nepřežily v konkurenci výrobků ze Západu. Jen málokdo by čekal, že něco jako remoska může přežít v konkurenci fritovacích hrnců a mikrovlnných trub. Nakonec se ale ukázalo, že i v této konkurenci se remoska může prosadit. Její příběh se tak podobá příběhu kofoly, která se také dočkala „reinkarnace“ a dnes v rámci svého trhu úspěšně konkuruje největším globálním hráčům, jako je Coca-Cola nebo Pepsi-Cola.

Vynález z 50. let

Nápad na malou přenosnou elektrickou troubu s ohřevem shora se zrodil v hlavě elektrotechnika Oldřicha Holmuty. Ten měl před válkou malou firmu na výrobu elektromotorů. Po válce přišlo znárodňování a „budování světlých zítřků“, Holmutova firma se stala součástí podniku místního hospodářství REMOS (zkratka ze slov revize, elektro, montáže, opravy, servis), podobně jako řada dalších malých živnostenských provozů.

Oldřich Holmuta pak dál pracoval na své představě univerzálního nástroje pro pečení – pánvi z hliníku zaklopené víkem s elektrickou spirálou, ve které se jídlo napůl peče, napůl dusí a díky ohřevu shora se zezdola nepřipaluje a jejíž provoz je navíc velice úsporný. Prvotní inspirací byl pro něj elektrický hrnec, se kterým se setkal na služební cestě ve Švédsku. Hrnec fungoval na stejném principu jako pozdější Holmutův vynález, uměl ale pouze vařit. Holmuty si usmyslel, že vymyslí něco, co funguje v podstatě stejně, ale umí to hlavně péct. A se svými spolupracovníky se pustil do práce. Ve své malé dílně v Praze vyrobil spolu se svými spolupracovníky Antonínem Tyburcem a Jindřichem Uhrem první prototyp. Ten pak na základě připomínek z testovacího provozu, který zajišťovaly manželky tvůrců, dále zdokonalovali. Například bylo nutno vylepšit odvod par, aby už příště byly buchty skutečně pečené, a nikoli vařené. Po doladění těchto drobných vad na kráse byl na světě plně funkční výrobek, který nesl název HUT – složený z počátečních písmen jmen těch, kteří se na něm podíleli – Holmuty a jeho spolupracovníků Uhra a Tyburce.

Patentovat si však svůj vynález přímo na sebe nenechali, stal se majetkem státu. O tom, zda za něj dostali alespoň nějakou finanční odměnu, není nic známo. Pro potřeby sériové výroby dostal HUT jméno Remoska a začalo se. Mimochodem – coby ochranná známka byla Remoska zaregistrována až v roce 1964.

Nejprve v závodě ve Zdicích, který se specializoval na pečicí trouby už od roku 1926. Nový výrobek si získal rychle oblibu, proto byla výroba od roku 1957 přesunuta do nově postaveného závodu Karma v Kostelci nad Černými Lesy, kde se začalo s výrobou nového typu Grand – nešlo o nový typ ve smyslu technologických inovací, jen o větší velikostní verzi oblíbeného produktu. Od té doby do roku 1991 vychrlily výrobní linky na trh zhruba1,5 milionu kusů typu Grand. V roce 1967 pak přibyl nový typ Originál, kterého se do roku 1991 vyrobilo (a prodalo) 1,2 milionu kusů.

Remosce zvoní hrana S příchodem 90. let padl reálný socialismus a s ním i železná opona, která měla za úkol chránit hranici oddělující socialistický tábor od odporných západních imperialistů. A také zajistit, aby lidé z toho socialistického ráje na zemi neutíkali. S pádem železné opony začalo na domácí trh, kde bylo do té doby díky centrálně plánovanému hospodářství všechno nedostatkové, proudit všechno možné i nemožné zboží „ze Západu“. Mimo jiné i mikrovlnné trouby a fritézy. Zdálo se, že něco tak archaického jako remoska, co vypadá už po tři generace pořád stejně, nemá šanci. To si mysleli i v továrně Karma a výrobu remosky v roce 1991 ukončili. Z někdejšího státního podniku se stala akciovka a ta se soustředila na hlavní obor své činnosti – výrobu plynových spotřebičů. A s remoskou byl konec. Nebo to tak aspoň vypadalo. Úspěšná resuscitace O tři roky později však přišel technik z Frenštátu pod Radhoštěm Jiří Blažek, koupil licenci na výrobu remosky. Na rozdíl od jiných věřil v potenciál starého výrobku i v nové době – hlavní devizou remosky podle něj byla její jednoduchost, nenáročná údržba, snadné zacházení, nízká spotřeba energie a dobré pečící vlastnosti. Spolu s kolegou z práce Tomášem Uličníkem založili firmu Remoska, s. r. o, a ve stísněných prostorách zrušených frenštátských kasáren se pustili do její obnovené výroby. Nová remoska neprošla žádnými zásadními změnami, které by z ní udělaly zcela nový výrobek, jenž s tím původním spojuje pouze název. Princip je stále stejný, funkčně se od roku 1957 v podstatě nezměnila, vypadá také velmi podobně, jako remosky, ve kterých pekly hospodyňky „za totáče“, určitých inovací se však přece jen dočkala. Tou nejvýznamnější je teflonový povrch. Tím jsou remosky vybaveny od roku 1999, kdy se Jiřímu Blažkovi a Tomáši Uličníkovi podařilo získat od firmy Du Pont, majitele patentu na výrobu teflonu, licenci na používání tohoto materiálu. Aby jim však licence k něčemu byla, museli investovat 1,3 milionu korun do zařízení, které postřik nádob teflonovým povrchem zajistí. Ukázalo se, že sázka na starého koně se vyplatila. Po nelehkých začátcích si obnovená remoska našla své zákazníky. Nejprve doma, skutečný průlom však přišel až v roce 2001, kdy se remoska začala úspěšně prodávat ve Velké Británii, kde získala i cenu prestižního časopisu Good Housekeeping. O rok později se remoska začala prodávat i v Kanadě a USA, od roku 2003 se uchytila i v Austrálii. Dobrý byznys**

V současné době jde na export zhruba 55 procent celkové roční produkce – kromě Velké Británie, Kanady, USA a Austrálie se remosky vyvážejí i do Německa, Francie, Nizozemska a na Slovensko. Firma zaměstnává 25 lidí a její roční obrat se pohybuje kolem50 milionů. V roce 2003 firma změnila v rámci Frenštátu pod Radhoštěm působiště – z bývalých kasáren se přestěhovala do nových větších výrobních prostorů na Markově ulici. Kromě staronové klasiky v podobě remosek Grand (4 litry) a Original (2 litry) přibyl před čtyřmi lety i typ Mini (0,9 l).

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče