Jak pohnout vojenskou mašinerií

02. dubna 2010, 15:33 - Mgr. Pavel Pokorný
02. dubna 2010, 15:33

V blízké budoucnosti by mohly být válečné konflikty levnější, menší a chytřejší

V centru debat o transformaci současných armád leží zhruba tři základní otázky. Jak bude vypadat příští válka? Na jakém bitevním poli se bude odehrávat? A kdo je náš potenciální nepřítel? Pokud na ně armádní stratégové naleznou odpovědi, války se změní. Restrukturalizace a modernizace ozbrojených sil však není práce na několik měsíců. Historie dokonce ukazuje, že vývoj často mílovými kroky předbíhal rigidní myšlení armádních velitelů, kteří se jakýmkoli změnám zuby nehty bránili.

Války minulosti
Během první světové války v roce 1915 bojovaly armády na západní frontě skoro stejným způsobem jako o století dříve v bitvě u Waterloo. Útočily v těsně sevřených formacích navzdory palbě z kulometů a ničivému dělostřelectvu. I proto v krvavých jatkách za několik let konfliktu zahynuly miliony vojáků. Další generace vojenských mozků měla k dispozici tanky, letadla i rádiové vlny, jež je spojovaly, avšak tyto prostředky byly využity jen částečně. Stejně jako jejich předchůdci ani noví generálové nepochopili smrtící povahu palebné síly, během druhé světové války stratégům unikl význam mechanizovaných manévrů. S výjimkou Němců, kteří zjistili, že blitzkrieg je možný, což jim přineslo několik prvotních vítězství. Rovněž význam jaderných zbraní nebyl zpočátku pochopen správně, nejvíce ze strany americké armády, která je původně chtěla používat stejně jako ostatní zbraně. Časem se přišlo na to, že fungují jen jako zastrašující prostředek. A byl to překvapivě Ronald Reagan, jenž prohlásil, že „nukleární válka se nedá vyhrát a nikdy nesmí proběhnout“. Tím se dostáváme k válce ve věku informací. Technologický pokrok v posledních dvou desetiletích se překrývá s globální politickou nerovnováhou po konci studené války. Avšak většina armád vstupuje do této éry se zaběhnutým vzorcem, v němž nové technologie pouze posílí již existující praxi, a ne že ji zásadně změní.

Síťová válka
Armáda nejmocnější země světa USA stojí daňové poplatníky 1,75 miliardy dolarů denně. Většina z nich se utratí za velké lodě, velké zbraně jako tanky či letadla a velké bataliony vojáků, které nejenže nemusejí vyhrávat současné války, ale téměř jistě jsou i špatnou volbou pro vedení válek budoucích, píše v článku pro Foreign Policy profesor obranné analýzy John Arquilla. Americké ozbrojené síly se nedostatečně adaptují na změnu podmínek a zjišťují trpkou pravdu, že jejich nepřátelé jsou často o krok napřed. To byl dlouho případ Iráku a nyní i Afghánistánu, kde drtivé, ale stereotypní ataky pozemních vojsk nebyly a nejsou trvalým řešením pro války nového typu.
Již před patnácti lety vytvořili John Arquilla a David Ronfeldt pro nový typ konfliktu termín „netwar“ neboli „síťové války“. Americká armáda se však dosud nepoučila. Přitom důkazy jen za poslední dekádu jasně ukazují, že masivní užití síly ke kýženým výsledkům – kromě hromady mrtvých civilistů a rozzuřených přeživších – nevede. Teroristické sítě typu al-Káidy naopak dokázaly, jak snadné je vyhnout se těmto těžkopádným úderům a setrvat u taktiky občasných, nečekaných a smrtících útoků.
Američany zatím stála válka v Iráku dle odhadu nobelisty Josepha Stiglitze a Lindy Bilmesové zhruba tři biliony dolarů. Oficiální čísla říkají, že to je „jen“ bilion. Ještě horší je však dopad psychologický. Vysvětlete stovkám tisíc vojáků nasazených v Iráku, kteří disponují veškerou dostupnou technikou, že proti nim stojí nepřítel, jenž nedisponuje ani jednou divizí mariňáků, a stejně není k poražení. A co více – sami Američané by se mohli cítit méně v bezpečí nejen vůči teroristickým sítím, ale rovněž vůči chytrým zemím, jejichž armády se již transformují na nové podmínky, respektive mají formu sítě. Pokud se principy „networkingu“ plně prosadí, může to vést ke vzniku úplně nového typu armád a vlastně i k novému typu válek. Budoucí válečné konflikty by mohly být levnější i méně destruktivní, s ozbrojenými složkami schopnými chránit nevinné a zabraňovat agresím. John Arquilla nabízí tři cesty, kudy by se armáda a vojenství v éře síťových válek mohly ubírat.

Velcí se stanou malými
Největší problém tradičních armád je, že jsou připraveny na velké války a jen obtížně reagují na menší protivníky, jakými jsou problémové státy či teroristické skupiny. Jinak řečeno – armády se spoléhají na několik velkých jednotek spíše než na mnoho malých. Jde o chronický problém zejména po 11. září 2001. Bohužel současná, hierarchicky řízená armáda (kupříkladu americká) stále preferuje pravidlo, že více je lépe než méně, což vede ke zbytečně masivním atakům v malých válkách.
Američané jsou si samozřejmě vědomi těchto problémů a postupně se přizpůsobují. Například na konci roku 2006 velení amerických sil přesunulo přes pět procent ze 130 000 vojáků v Iráku, kteří byli součástí asi třiceti jednotek, do více než stovky malých hlídek o zhruba 50 vojácích. To byla dramatická změna strategie, jež výrazně omezila násilné útoky v zemi. Fungovalo to i proto, že tato speciální síť navázala sociální kontakt s velkým množstvím malých kmenových skupin, které se rozhodly spojit s Američany. Přesto Pentagon poté navýšil počet vojáků jak v Iráku, tak v Afghánistánu. Na ministerstvu obrany stále převládá strach ze systémové změny a z toho, že by armáda složená z mnoha malých jednotek neuspěla v konfrontaci s tradičními vojsky kupříkladu Severní Koreje.

Najít nepřítele a zaútočit Boční útok je funkčním válečným manévrem již z dob starověkého Řecka a přetrvává do dneška. Podobně byl veden i americký útok na Irák v roce 2003. Tehdy se však stalo něco podivného. Jak podotýká vojenský historik John Keegan, velká irácká armáda čítající 400 000 vojáků se prostě „vypařila“. Během vítězného tažení do Bagdádu se nekonala žádná ohromující bitva. Iráčané místo toho čekali, až spojenecké síly jejich zemi obsadí, a pak teprve spustili rebelii založenou na vytipovaných útocích a bombardování. Ve světě síťových válek musejí armády změnit taktiku boje a mít na paměti, že nepřítele budoucnosti si budou muset nejprve najít, než se s ním pustí do válčení. V Iráku se neodehrávaly nějaké hromadné zteče, ale nový typ nepravidelně vedené války charakterizovaný malými útočnými výpady. Podobně si vede Tálibán v Afghánistánu a je to bezesporu i koncept globálních operací al-Káidy. Konvenční armády jako „střílející organizace“ by v budoucnu mohly nahradit „senzorické organizace“. Místo vyčerpání armády v masivních expedicích proti nepolapitelnému nepříteli by se úspěch mohl dostavit s malými, v síti propojenými jednotkami „hledačů“.

Roj jako nová taktika Teroristé úspěšně propagují starou taktiku útoku v roji, kterou k dokonalosti přivedli již Mongolové ve 13. století. Malé skupinky zaútočí z několika směrů nebo udeří na několik různých cílů ve stejný čas. Připomeňme útoky na USA 11. září, ale i další v Turecku, Tunisku, v Saúdské Arábii nebo v listopadu 2008 v indické Bombaji. Simultánní útoky nebyly žádnou výjimkou ani v Iráku. John Arquilla uvádí jako příklad útoku v roji i vpád ruských vojsk do Gruzie v srpnu 2008 a připomíná staré mongolské přísloví: „Se čtyřiceti muži lze otřást světem.“ Kolik útočilo sebevražedných atentátníků 11. září 2001?
Taktika roje zažívá comeback, jenž by mohl mít vliv i na zavedené armády. Jaký? Redukci stavů, vhodné přeskupení sil a trénink na boj tímto způsobem. Namísto neustálého zvyšování počtu vojáků v problémových místech by nové jednotky s malým počtem vojáků reagovaly rychle a pružně a napadaly by útočníky z mnoha bodů. V budoucnu by roj bojoval s jiným rojem. Předpokládejme, že se vojenští velitelé probudí a začnou brát síťové války vážně. Možná se pak i dočkáme světa, v němž bude méně terorismu a méně agresorů.
***
BOX
Síťová válka
Netwar představuje vyvíjející se druh konfliktu na sociální úrovni. Zahrnuje takové akce, jež nemají charakter „klasické“ války. Jeho protagonisté mají síťovou formu organizace, komunikace a tomu odpovídající doktrínu a strategii. Aktéři netwar představují rozptýlené, obvykle malé skupiny, které se dohodly, že budou mezi sebou komunikovat, koordinovat svou činnost a jednat s využitím internetu. Často nemají centrální vedení nebo velitelství. Proces přijímání rozhodnutí je záměrně decentralizovaný a prováděný na různých místech.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče