Jak na troskách Interieru vyrostly nové firmy

01. srpna 2009, 00:00 - Libuše Frantová
01. srpna 2009, 00:00

Vysoký osmipatrový panelák vyčnívá ze zeleně a je vidět zdaleka. Ale není to jediné, co v Bystřici u Benešova zbylo po závodě Interier, který vyráběl před lety moderní a nedostatkový dřevěný nábytek.

Štafetu po Interieru převzala Bystřická truhlárna Josefa Piláta.

Autor: Jakub Stadler

Podnikový panelový dům uprostřed vesnice plné nízkých rodinných domků je nepřehlédnutelný. Panelák z dob socialismu přečkal úder blesku i zánik továrny. Dnes v něm ještě bydlí bývalí zaměstnanci závodu, v němž v době největší slávy vyrábělo nábytek z borovice kolem sto šedesáti lidí z Bystřice a jejího okolí. Ani vedle stojící bývalý objekt továrny, která nepřežila nešťastně zvolenou privatizaci, však není prázdný. Sídlí v něm hned několik firem. Třeba stavební společnost nového majitele budov bývalé továrny i panelového domu Petra Šacha a dalších nájemců – autodopravy Jiřího Mašína, společnosti Kvarto, která se zabývá prodejem a servisem zemědělské techniky, či pobočky německé firmy Schürman, která tu ve spolupráci s dalším místním podnikem Narex vyrábí ruční nářadí.

Život ve městě jde dál, i když z něj před pár lety zmizel jeden z největších zaměstnavatelů, s nímž byl spojen osud mnoha lidí nejen z Bystřice, ale i širokého okolí. O letité nábytkářské tradici svědčí dnes už jen to, že v okolí Bystřice je mnohem větší výskyt truhlářů, než je obvyklé. I když se mnozí bývalí zaměstnanci továrny na nábytek rozběhli do jiných podniků, někteří dojíždějí do sedm kilometrů vzdáleného Benešova, nebo až do Prahy, která je odsud necelou hodinu vlakem nebo autobusem, ti nejlepší truhláři u řemesla zůstali a dnes se jím úspěšně živí.

Staré vzpomínky stále bolí

Bývalého ředitele Interieru Ladislava Harangóza v někdejší budově továrny už nenajdeme. Pracuje ve firmě Acolor na okraji města, v níž je jednatelem a spolumajitelem bývalý vedoucí obchodního úseku nábytkářského závodu Pavel Kašpar. Už při vstupu do prodejny Acoloru v novém oranžově omítnutém domku je jasné, že činnost firmy je také spjata se dřevem. Dováží a prodává barvy, laky a oleje na dřevo. „Máme všechny typy materiálů, které se v Evropě na dřevo vyrábějí,“ říká Pavel Kašpar. Před čtrnácti lety začínal jen s manželkou a s pomocí svého otce, ale od té doby si vybudoval síť prodejců.

I když firma prosperuje, vzpomínky na likvidaci Interieru u něj ještě dnes vyvolávají silné emoce. Ostatně není divu, vždyť v bystřické továrně pracovaly tři generace rodiny Kašparů. „Můj děda tam přišel někdy v třicátých letech, kdy původní majitel Jan Svědínek koupil v Bystřici krouhárnu zelí a začal tu vyrábět nábytek,“ vypráví historii rodiny i fabriky Pavel Kašpar. Jeho otec v ní byl zásobovačem až do důchodu a těžce nesl i konec továrny. Sám Pavel Kašpar opustil funkci vedoucího obchodního úseku ještě před likvidací podniku. „Nemohl jsem se dívat, kam to spěje,“ vysvětluje, proč raději začal budovat svůj byznys. A byl úspěšný, jeho firma dnes dosahuje obratu kolem dvaceti milionů korun ročně.

Vracíme se s oběma muži ve vzpomínkách k tomu, proč továrna, která vyráběla přes devadesát procent na export, hlavně pro prodejny Ikea, skončila v likvidaci. „O konci rozhodla nesprávně zvolená kuponová privatizace. Vedení podniku chtělo zachovat firmu s mnoha odštěpnými závody jako celek. A to nebylo šťastné, velké celky neměly šanci přežít. Postupně se neúměrně zadlužily a nakonec zavřely téměř všechny závody, 3600 lidí skončilo na dlažbě,“ vysvětluje bývalý ředitel bystřické továrny Ladislav Harangózó. Je dodnes přesvědčen, že bystřický závod měl šanci přežít, stejně jako třeba Interier Říčany, který se včas od mateřské firmy odštěpil. Ale bystřický závod by podle něj stejně musel projít restrukturalizací. Tehdejší vedení závodu v Bystřici mělo o privatizaci zájem, ale cena byla nastavena příliš vysoko – na více než sto milionů. A jít do takového „obchodu“ prý nemělo smysl. Po likvidaci byl nakonec celý areál prodán za 5,5 milionu korun, stroje za 2,5 milionu a osmipatrový panelák také za 2,5 milionu korun.

Ladislav Harangózó přišel do Interieru v roce 1981, byl technologem, vedoucím technického úseku a nakonec v křesle ředitele vedl závod deset let. V roce 1997 odešel na podnikové ředitelství, protože doufal, že bude moci v centrále věci lépe ovlivňovat. „Ale to jsem se mýlil,“ přiznává smutně. Za dva roky už závod v Bystřici neexistoval.

Přesto se do rodné Prahy nevrátil a v Bystřici už zůstal. V současnosti pracuje u svého někdejšího podřízeného – Pavla Kašpara ve firmě Acolor a zdá se být spokojený. Nakonec se podle něj všechno vlastně samo vyřešilo. I když Interier neexistuje, původní areál neosiřel, nábytkářská výroba díky mnoha malým firmám a soukromým truhlářům v Bystřici nevymřela. „I když to byl zásah do jistot zdejších lidí, nakonec se zas tak nic strašného nestalo. Ti, co něco uměli, se osamostatnili a mají se lépe než dřív,“ konstatuje. Na troskách Interieru se zrodila řada firem. Třeba Autodoprava Mašín, která si od továrny odkoupila nákladní vozy, nebo stavební firma, která si do začátku koupila bagr a multikáru.

Truhlárna spoléhá jen na sebe

Štafetu po bývalém nábytkářském podniku převzala kromě řady truhlářů i soukromá firma Bystřická truhlárna Josefa Piláta, jednoho z někdejších zaměstnanců, který se v Interieru vyučil. Od majitele Petra Šacha odkoupil před sedmi lety část objektu bývalého Interieru. Dnes vedle prodeje sušeného dřeva pro truhláře spolu s několika zaměstnanci vyrábí v jedné z bývalých hal Interieru nábytek a vybavuje obchody a kanceláře, například v pražském nákupním centru Palladium nebo v pražské galerii v Kozí ulici. Pro některé zákazníky dokonce restaurují i starožitnosti.

V útulné recepci firmy s pohodlnou koženou sedačkou pro zákazníky omamně voní dřevo, vystaveny jsou tu totiž ukázky dřevěných plovoucích podlah, které truhláři pokládají na zakázku. Ve své firmě majitel potkává kolegy, s nimiž před lety v továrně pracoval. „Truhláři z Interieru začali soukromničit a dnes u nás nakupují dřevo i lamino,“ vysvětluje Pilát. V jedné z hal právě několik zaměstnanců řeže na obráběcích strojích velké dřevěné desky. „Máme nejlepší vybavení na Benešovsku – počítačově řízené stroje. Pracují u nás absolventi průmyslových škol, kteří využívají svých znalostí počítačů,“ pochvaluje si šikovné zaměstnance jejich šéf. Říká, že jsou opravdu jako jedna rodina. Proto nechce nikoho propustit, i když také na jeho firmu dopadla hospodářská krize. „Nákupní centra si nechají dodělat, co bylo rozestavěno, ale novou výstavbu nezahajují. Je doba nejistoty. Ale vytvořili jsme si nějakou rezervu, čekám, že to zvládneme,“ dodává optimisticky. Na rozdíl od ostravské firmy Arcelor Mittal, která měla vloni třicetimiliardový zisk a žádá finanční pomoc od státu na výplaty zaměstnanců, dosáhla Bystřická truhlárna za loňský rok obratu jen kolem dvanácti milionů korun. Přesto ale spoléhá sama na sebe.

Ve městě dokonce stále funguje i bývalá úspěšná podniková prodejna Interieru, kterou si kdysi ředitel vydupal proti vůli podnikového ředitelství. Dnes nad ní visí tabule Nábytek u Toma. Na ploše kolem tisíce metrů čtverečních nabízí široký sortiment kvalitního nábytku od postelí, dětských pokojů, sedacích souprav až po stoly, židle a skříně, všechno české výroby. „V Bystřici jsme asi šest let, i když už podnikáme od roku 1997. Ale začínalo se tu špatně, I když prodejna Interieru měla dobré jméno, další nájemci je pokazili,“ říká uprostřed prodejny nabité kvalitním dřevěným nábytkem manželka majitele prodejny Vanda Pechová. Je všední den, a tak je v prodejně liduprázdno. „Máme otevřeno v sobotu i v neděli, protože tudy projíždí spousta Pražáků, kteří jedou na víkend na chalupy,“ vysvětluje paní Pechová. I když byl kolem Bystřice v minulosti vybudován silniční obchvat, mnozí motoristé si zajedou do Bystřice na nákup nebo na oběd či zmrzlinu do vyhlášené restaurace U Hlaváčků.

Skvělou jízdu Narexu zbrzdila krize

U hlavní silnice procházející Bystřicí má sídlo další větší zaměstnavatel – Narex, který politické změny po roce 1989 přečkal bez větší úhony. Privatizace tu proběhla úplně jinak než v sousedním Interieru. Jednotlivé závody v rámci národního podniku Narex Praha se osamostatnily a přeměnily na akciové společnosti. „My jsme si podnik koupili jako management,“ prohlásil současný ředitel Petr Staněk, který přišel do Narexu v roce 1987. Továrně na ruční nářadí, která oslaví 90 let výroby, šéfuje už dvacet let.

O širokém sortimentu svědčí jedna ze zdí jeho kanceláře, kde jsou na panelech připevněny desítky různých typů šroubováků, dlát, hoblíků a dalších druhů různého ručního nářadí, nad nimiž by zaplesalo srdce každého domácího kutila i profesionálního řemeslníka. „Do konce osmdesátých let jsme neměli problémy s odbytem, vybírali jsme si, kterému zákazníkovi šroubováky nebo dláta prodáme,“ vypráví Staněk. Ale najednou začalo Česko zaplavovat levné ruční nářadí z dovozu z Číny a Tchaj-wanu. „Měli jsme dvě možnosti, rozhodovali jsme se mezi hromadnou výrobou méně kvalitního nářadí nebo specializovanou výrobou kvalitního nářadí,“ dodává. Vsadili na kvalitu, na výrobě šroubováků začali spolupracovat s německou firmou Schürman, která jim dodávala kvalitní ocel a později i část technologie.

Dnes v Bystřici sídlí i německá firma, zčásti v prostorách Narexu, zčásti v halách po zkrachovalém Interieru. Nyní se všechny šroubováky kompletují v Bystřici. V minulých letech dosahoval Narex více než 90 milionů korun tržeb za rok, a to hlavně v produkci dlát a šroubováků. Své výrobky vyváží do čtyřiceti zemí světa, kromě Evropy i do Kanady, USA nebo Egypta. V současné době je však jeho pozice méně růžová. „Velkoodběratelské firmy v tuzemsku dávají přednost čínským výrobkům, protože na nich více vydělávají,“ postěžoval si ředitel. I na světových trzích musí česká firma bojovat s asijskou konkurencí.

V současnosti omezila výrobu bystřické továrny hospodářská krize. Pracuje se jen od úterý do čtvrtka, pondělky a pátky jsou zaměstnanci doma za šedesát procent mzdy. „Dnes máme o 35 procent nižší tržby, ale jakmile bude narůstat zájem o naše výrobky, budeme volno zkracovat,“ tvrdí ředitel. Nejsou v červených číslech, ale stačí to tak nanejvýš k přežití. „Nikdy jsme ještě nezůstali dlužni výplaty, ale šetříme, kde se dá,“ připouští Staněk.

Ještě v roce 1989 tu pracovalo 280 lidí, dnes se jejich počet pohybuje přes stovku. Jako první odešli Vietnamci a Kubánci, kteří tu pracovali před rokem 1989, pak odcházeli postupně zaměstnanci do důchodu. „Lidí ubývalo přirozenou cestou, nikdy jsme nepropouštěli z organizačních důvodů. Ale kdyby krize trvala déle, museli bychom k tomu sáhnout,“ obává se ředitel.

Vznikají nové pracovní příležitosti

Na náměstí, které je centrem Bystřice, sídlí mnoho obchodů, několik restaurací i budova Městského úřadu. Dvaatřicetiletý starosta Daniel Štěpánek je ve funkci teprve třetí rok. I když v době pádu Interieru v zastupitelstvu ještě nebyl, i on říká, že Interier, který byl jedním z klíčových zaměstnavatelů v Bystřici, doplatil na chování centrálního managementu, kvůli němuž byla zlikvidována také bystřická pobočka. Další lidé ztratili práci v odštěpných závodech JAWA Týnec nad Sázavou a Elko Nový Knín, které měly v Bystřici své pobočky. „Po roce 1990 ale naopak další pracovní příležitosti vznikly. Na Bystřicku založila svou pobočku společnost ALPLA Nesvačily na výrobu PET lahví, ve Strženci vznikla firma Hydrohrom na výrobu vodních elektráren a další práci, i když převážně sezonní, nabídl nový areál Golf Konopiště,“ připomíná. A tak se město, do něhož spadá pětadvacet osad, stále rozvíjí. Dnes už má přes čtyři tisíce obyvatel. Staví se tu rodinné i bytové domy, i když už naštěstí ne osmipatrové.

Bystřice má jednu velkou výhodu. Leží na trase Praha – České Budějovice, všechny vlaky a autobusy projíždějící kolem města tu zastavují. Kdo nesežene práci přímo v místě, může bez větších problémů dojíždět o pár kilometrů dál. Horší to mají lidé z menších obcí v okolí, kam zajíždí jen několik autobusových spojů denně. Pokud chtějí pracovat, většinou se bez vlastního auta neobejdou.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče