Jádro ekologičtější než plyn

19. června 2008, 17:54 - Vadim Fojtík
19. června 2008, 17:54

Švýcaři postaví další atomové a vodní elektrárny

Česko a Švýcarsko mají pár společných věcí. Třeba to, že jejich fotbalové reprezentace nebyly schopny postoupit ze základních skupin do dalších bojů evropského šampionátu. Oba státy navíc musejí aktuálně řešit svoji energetickou situaci. Jinak jim hrozí, že v následujících letech nebudou schopny pokrýt poptávku po proudu z vlastních zdrojů. Tím však vzájemná podobnost končí. Zatímco v Česku vládní koaliční Strana zelených blokuje výstavbu nových zdrojů na výrobu elektřiny z jádra, Švýcaři mají jasno: postavíme další jaderné elektrárny. A dokonce tvrdí, že atomové bloky jsou ekologičtější než elektrárny na zemní plyn.

Začínáme Největší švýcarská energetická společnost Atel před několika dny informovala, že předložila úřadům žádost o schválení nové jaderné elektrárny s lehkovodním reaktorem třetí generace. Zdroj o výkonu až 1600 megawattů za šest až sedm miliard dolarů má vzniknout u Niederamtu v kantonu Solothurn v severním Švýcarsku, kde již jedna jaderná elektrárna funguje. Výstavbu nového zdroje ještě musejí schválit Švýcaři ve všelidovém referendu, které je naplánováno na rok 2012. Dle loňského průzkumu Atelu však většina obyvatel se stavbou souhlasí, a tak by zprovoznění elektrárny v roce 2021 až 2023 nemělo nic bránit. Do té doby však musejí Švýcaři vyřešit jeden zásadní problém. Kam s vyhořelým palivem a dalšími jadernými materiály. Použité palivové články se do roku 2005 přechovávaly v meziskladech přímo v areálech jaderných elektráren. Ve zmíněném roce však Švýcaři zprovoznili jaderné úložiště Zwilag, které je jen několik kilometrů od Curychu. Zde se shromažďuje palivo nejen ze všech jaderných elektráren v zemi, ale i další radioaktivní odpady ze zdravotnictví, průmyslu a vědy.

Vstup do areálu umístěného uprostřed lesů je přísně střežen. Navštívit prostory meziskladu je možné pouze na základě speciální propustky. Všude v prostorách zařízení platí zákaz fotografování. Bezpečnostní ostraha zakazuje přítomným návštěvníkům i focení skleněných dveří v části budovy, kde sídlí administrativa. „Tak to u nás ve Švýcarsku chodí, ve všech jaderných objektech se bez speciálního povolení nesmí fotografovat ani natáčet kamerou. Takové jsou platné bezpečnostní předpisy,“ tvrdí zaměstnankyně místního informačního střediska Ludmila Krouliková. A jak upozornila, někdy nepomůže ani speciální povolení. Tím disponoval třeba štáb německé televize, kterému však bylo nakonec natáčení v objektu zakázáno. „Aspoň si mohli natočit mezisklad zvenčí,“ potvrdil s úsměvem jeden z pracovníků ostrahy.

Dvě stě tun problémů Švýcarsko vyprodukuje ročně přes 200 tun jaderného odpadu, především vyhořelého paliva z elektráren. Dalšími „dodavateli“ jsou nemocnice, průmysl a výzkumné ústavy. Většina jaderného odpadu končí právě ve Zwilagu. Vyhořelé palivo z elektráren se dopravuje nejprve po železnici, posledních pár set metrů od místní železniční vlečky pak obřím kamionem, kterému pracovníci meziskladu říkají familiérně housenka. Nebezpečný odpad se poté v meziskladu třídí. Jaderné palivo je uloženo do speciálních kontejnerů, část dovezeného materiálu místní zaměstnanci dekontaminují. Někdy s pomocí speciálních robotických paží. Jak však Krouliková upozornila, mechanizovaná práce je někdy až neúnosně zdlouhavá. I z toho důvodu nahradí robotické paže v dekontaminačních místnostech lidé. Jsou rychlejší a jak vysvětluje Krouliková, pokud dodržují bezpečnostní předpisy, nebezpečí, že budou ozářeni, jim nehrozí. „Vše je pečlivě hlídaný proces a stanovené limity radiační dávky na jednoho pracovníka 20 milisievertů za rok ještě nikdy nebyly dosaženy, natož překročeny,“ konstatovala Krouliková. Nízkoradiační odpad se pak likviduje ve speciální plazmové peci, v zařízení, které doposud nikde jinde na světě nepracuje. Jak funguje? Odpad, který je uzavřen v oranžových sudech, je nejprve i s nádobou rozřezán na kousky. Materiál je pak speciálními pásy přesunut do plazmové pece, kde se mísí se sklem a betonem, a poté roztaven. Vzniklá načervenalá hmota je posléze uzavřena ve speciálních nádobách a odvezena do pečlivě hlídaného skladu. „Pec vyšla na 90 milionů franků, teď se podobné zařízení chystají postavit i Francouzi a Japonci,“ tvrdí Krouliková. Jak rovněž upozornila, právě Japonci byli v době zprovozňování pece stálými návštěvníky zařízení. „Byli tu každý den na několik hodin, stále se vyptávali, jak pec funguje, na co je tohle, k čemu slouží tahle páčka a na další technické podrobnosti,“ upozornila průvodkyně. Vedení meziskladu pak „informativní “ návštěvy Japonců omezilo. Tvrdilo totiž, že se vše začíná podobat průmyslové špionáži.
Plazmová pec je v provozu od roku 2001. V prvním roce fungování se její majitelé museli vyrovnat s některými technickými problémy. Třeba s tím, že emise vypouštěné do ovzduší nesplňovaly přísné bezpečnostní limity. I z toho důvodu státní dozor uděloval licence na každé spalování materiálu jednotlivě. To se ale podařilo odstranit a pec nyní jede v pravidelných kampaních, tedy v okamžiku, kdy se nashromáždí dostatek materiálu, a to 24 hodin denně.
V dalším skladu se zase schraňuje ve speciálních kontejnerech vyhořelé palivo z elektráren. V obrovské podzemní hale nyní „odpočívá“ zhruba 40 speciálních kontejnerů s vyhořelými články. Včetně dvou nádob, ve kterých jsou uloženy pozůstatky paliva z prvního švýcarského reaktoru z šedesátých let. Jeho provoz byl ukončen předčasně poté, co se v něm začalo samovolně tavit palivo.
Všechny kontejnery s vyhořelým materiálem jsou napojeny na speciální čidla a stejně jako v případě roztaveného odpadu neustále hlídány. Stále totiž vyzařují poměrně dost tepelné energie. Ta uniká ven ze skladu průduchy umístěnými ve střeše. „I tak je přímo u kontejnerů s vyhořelým palivem o poznání větší teplo, než v dalších prostorách meziskladu,“ upozornila Krouliková. Pod přísnou kontrolou jsou nejen jednotlivé sklady, ale i celý objekt ve Zwilagu. Voda má vlastní uzavřený cirkulační okruh, vzduch prochází předtím, než je vypuštěn do okolí, soustavou několika filtrů a je pečlivě monitorován. Nebezpečí, že by z areálu utekly do okolí nějaké nebezpečné látky, je prý takřka nulová.

Pod zem Švýcaři ale považují mezisklad ve Zwilagu za provizorní řešení. Přes třicet let hledají místo, kde by postavili hlubinné úložiště. Zde by se pak mohly jaderné materiály skladovat takřka navždy. V hlubinném úložišti by se měly uchovávat především dva druhy jaderného odpadu: vysoce radioaktivní - ten může vzniknout hlavně ve vědeckém sektoru - a vyhořelé jaderné palivo. „Materiál by se měl ukládat šest set až devět set metrů pod zem do opalinového jílu, což je 180 milionů let stará hornina,“upozornil Heinz Sager ze společnosti Nagra. Firma má za úkol vyhledat pozemky vhodné pro vybudování hlubinného úložiště, následnou výstavbu a poté i provoz zařízení. Aktivity společnosti jsou z 97 procent financovány z peněz energetických firem, zbytek doplácí stát. Přesné místo pro hlubinné úložiště zatím nebylo vybráno. Od počátku sedmdesátých let odborníci prozkoumali takřka celé Švýcarsko a vytipovali několik míst, kde by takové zařízení bylo možné postavit. Zatím se jako nejperspektivnější jeví dvě lokality: jedna na dohled od německých, druhá od rakouských hranic. „Je to složitý přesvědčovací proces,“ upozorňuje Sager. Na vysvětlenou dodává, že pro výstavbu hlubinného úložiště je dle posledních průzkumů zhruba 80 procent Švýcarů. Většina z nich však nechce mít takové zařízení moc blízko bydliště. „Prostě souhlasí s jeho výstavbou, ale musí být od nich co možná nejdále,“ dodal Sager . A pokud přeci souhlasí? Ani to nemusí pro rozhodnutí stačit. V minulosti si již obyvatelé v okolí jedné z vybraných lokalit v referendu schválili výstavbu úložiště, další aktivity v této oblasti jim ale zase zatrhla vláda příslušného kantonu.

Na sto let Sager je přesvědčen, že Nagra v letech 2007 až 2010 nalezne vhodné místo pro úložiště a že budou splněny všechny veřejné procesy. To znamená, že vše schválí nejen federální vláda, ale i vláda kantonu, a navíc vše projde potřebnými referendy, tedy i místním hlasováním v postižené vesnici, případně v postiženém městečku. Kolem roku 2020 by měla být na místě úložiště laboratoř, která bude několik let monitorovat okolí. První jaderný odpad by se měl do úložiště začít stěhovat po roce 2040. Úložiště by mělo sloužit následujících sto let od svého otevření, pojmout by mělo zhruba 100 tisíc metrů krychlových jaderného materiálu, přitom nejvíce zabere vyhořelé palivo z jaderných elektráren. V tomto případě s podmínkou, aby jej bylo možné v dalších letech či desetiletích případně opět vyzvednout a použít jako zdroj k výrobě elektřiny v modernějších reaktorech. Stovky metrů pod zemí by mělo skončit i radioaktivitou kontaminované zařízení z rušených atomových elektráren, materiál ze zdravotnictví či vědy. Čtrnáct procent z celkové kapacity by měl zabrat vysoce radioaktivní odpad. Celkové náklady na výstavbu soustavy tunelů o ploše dvou kilometrů čtverečních jsou odhadovány na 13,5 miliardy švýcarských franků, tedy zhruba třináct miliard dolarů.

Když ne jádro, tak voda Švýcaři však nespoléhají pouze na to, že veškerý nárůst energetické potřeby země zajistí z jádra. Mají ideální podmínky pro výstavbu vodních elektráren, a ty také hodlají využít. Krom výstavby menších zdrojů dokončuje švýcarská elektrárenská firma EOS výstavbu největší vodní elektrárny v Evropě - Bieudron nedaleko Sionu. Bieudron je součástí vodního díla Grande Dixance, které napájí i další vodní elektrárny. Tvoří jej umělé jezero o rozloze čtyř kilometrů čtverečních za hrází vysokou 285 metrů a v koruně dlouhou 700 metrů. Nachází se v nadmořské výšce 2365 metrů a zadržuje zhruba 400 milionů metrů krychlových vody. Elektrárenská soustava stahuje vodu z 420 kilometrů čtverečních rozsáhlého území Alp. Soustavu tvoří i sto kilometrů tunelů. Celkový výkon elektráren systému Grande Dixance činí dva tisíce megawattů (MW), její roční výroba převyšuje dvě terawatthodiny elektřiny, což je zhruba 16 procent z celkové švýcarské produkce proudu. Krom zmíněné elektrárny Bieudron tvoří soustavu další zdroje, které byly zprovozněny již v předcházejících desetiletích, a sice Fionnay, Nendaz, Chandoline (o celkovém výkonu 800 MW) a soustava přečerpávacích elektráren o výkonu 190 MW. Největší a nejmladší elektrárna soustavy Grande Dixance - Bieudron - byla poprvé uvedena do provozu již v roce 1999, takřka s dvouletým zpožděním a se značnými potížemi. Kvůli zjištěným technickým nedostatkům musel být zdroj v únoru 2000 odstaven. Do provozu se vrátil v srpnu téhož roku po ultrazvukové kontrole asi dvanácti kilometrů svařených trubek a po opravě takřka padesáti zjištěných defektů. Jen voda od přehrady v horách je vedena na lopatky turbín samospádem z výšky zhruba 1850 metrů. Kontrola se však ukázala posléze jako nedostatečná. Po čtyřech měsících relativně bezproblémového provozu vznikly trhliny na opancéřovaném přivaděči vody v délce asi devíti metrů. Ten nevydržel a 12. prosince 2000 z přivaděče vytryskl gejzír více než padesáti tisíc kubíků vody. Následná lavina vody, suti a zeminy smetla tři chaty, několik hospodářských budov a zaplavila o tisíc metrů níž položené údolí Rhony, kde zatarasila silnici a řečiště. Dodnes se po havárii pohřešují tři lidé a jen kvůli tehdejšímu nízkému průtoku Rhony nebyly oběti na životech vyšší. Majitel elektrárny EOS Group se posléze rozhodl poškozené potrubí elektrárny vyztužit a vybudovat by-pass, který by v případě další havárie umožnil odvést vodu do údolí jinou cestou, aniž by hrozilo, že další gejzír zaplaví údolí.

BOX

Ve Švýcarsku bez emisí Zhruba 40 procent elektřiny se ve Švýcarsku vyrobí z jádra, dalších přibližně šedesát procent ve vodních elektrárnách. Přitom spotřeba proudu v této alpské zemi rok od roku roste. I kvůli odklonu od ropy. A další nárůst spotřeby se očekává v následujících letech. Švýcarsko tak nyní musí vyřešit otázku, z jakých zdrojů rostoucí poptávku po elektřině uspokojí. „Z obnovitelných zdrojů se to nepodaří. Ty mohou pokrýt jen zlomek poptávky,“ tvrdí Heinz Sager z firmy Nagra. A jak dodává, možnosti jsou dvě. První je budování dalších vodních elektráren, další možností je jádro. „Jsou to ideální zdroje energií, takřka bez nulových emisí oxidu uhličitého,“ upozornil. Ve Švýcarsku nyní pracuje pět jaderných reaktorů. Poslední byl uveden do provozu již v roce 1984. Pokud se nezdaří nahradit stárnoucí reaktory novými zdroji, bude v roce 2035 chybět Švýcarsku 25 až 30 miliard kilowatthodin elektřiny. A země, která doposud proud vyvážela, bude závislá na jeho dovozu. I to je dle Giovaniho Leonardiho, šéfa největší švýcarské energetické společnosti Atel, současně se snahou snižovat emise skleníkových plynů důvod, proč firma podala žádost o povolení vystavět novou jadernou elektrárnu. Švýcarské elektrárny loni vyrobily 65,6 terawatthodiny (TWh) elektřiny. Z toho ve vodních zdrojích 36 TWh a v jaderných kolem 26,3 TWh. Zbylé dvě terawatthodiny připadají na konvenční a obnovitelné zdroje. Čistý vývoz, tedy rozdíl mezi exportem a importem proudu, činil 2,4 terawatthodiny. Kvůli výhodnému mixu je produkce elektřiny ve Švýcarsku prakticky bez emisí. V přepočtu na obyvatele připadá na energie 5,6 tuny emisí skleníkových plynů, zatímco v Česku plných dvanáct tun. Je to dáno i tím, že se v tuzemsku vyrábí většina elektřiny v tepelných elektrárnách, které spotřebovávají hnědé uhlí. Za zmínku stojí, že v Rakousku připadá u energií v průměru na jednoho občana zhruba devět tun emisí. Což je vzhledem k tomu, že Rakousko má stejné přírodní podmínky jako Švýcarsko, zajímavé.

Tabulka

Čistá spotřeba elektřiny na obyvatele Země Počet obyvatel v roce 2007 v roce 2006 Celkem Na obyvatele Celkem Na obyvatele Švýcarsko 7,6 61,037 TWh 8031 kWh 62,474 TWh 8220 kWh Česko 10,4 59,753 TWh 5745 kWh 59,424 TWh 5714 kWh Pramen: ČEZ

Popisek I (ke stožáru): Hlavně nekácet. Rozvodná síť u vodní elektrárny Bieudron, která zásobuje elektřinou takřka celé Švýcarsko, je strategicky důležitá i pro zbytek kontinentu. „Pokud spadne jeden z těchto stožárů, hrozí Evropě black-outy,“ tvrdí zaměstnanec vodní elektrárny Jean-François Nicod. Pokud by k takové nehodě skutečně došlo, bylo by možné ji přirovnat k několik let staré události v Německu, kdy remorkér poškodil rozvodnou síť přes řeku Rýn. Následné black-outy pocítila velká část Evropy.

Popisek II: (k barabizně) Slunce to nespraví. Švýcarskou energetiku alternativní zdroje nezachrání, stát zvažuje výstavbu několika nových jaderných a vodních elektráren. Celkové investice by měly dosáhnout v následujících letech několika miliard dolarů.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče