Ivan Vladimirovič Mičurin: To nejlepší z přírody

10. června 2011, 07:55 - Robert Šimek
10. června 2011, 07:55

Legendární ruský ovocnář byl přímo posedlý křížením stromů. Nezajímala ho politika ani lidské vztahy, zato vášnivě toužil, aby v chladných pásmech Ruska rostly jabloně a hrušně, které budou dávat plody stejně šťavnaté jako v krymských sadech.

Foto: Flickr.com

Amatérským pěstitelům a zahrádkářům se dodnes v žertu říká „mičurinci“. Jejich předobraz, ruský botanik a ovocnář Ivan Vladimirovič Mičurin, byl podivín, ale úspěšný experimentátor. Své první pěstitelské pokusy podnikal už za cara, teprve komunisté, kteří nastoupili k moci roku 1917, mu však poskytli patřičný pracovní prostor. Samouk Mičurin se jim hodil zejména ideologicky, přes svůj šlechtický původ se stal jedním z nejoslavovanějších hrdinů budování socialismu. Byly o něm točeny filmy, pojmenovány ulice i města. Nové moci přišlo především vhod Mičurinovo odmítání genetiky a tvrzení, že úkolem člověka je vzít si z přírody její dary a nečekat, až je milostivě sama vydá.

Kapsy plné semen

Narodil se roku 1855 v ruském Dolgoje v rodině zchudlého aristokrata. Už okolnosti jeho narození byly zvláštní. Podle vlastních pamětí nepřišel na svět na rodovém statku, ale v malém domku v lesích, kam rodina prchla před pološílenou otcovou matkou. Teprve o rok později se Mičurinovi vrátili do vsi, kde otec nechal pro nebezpečnou stařenu vybudovat uzamykatelnou místnost.

Rodina malého chlapce úzkostlivě chránila, ten proto neměl žádné kamarády a volný čas trávil nejraději mezi stromy. Po kapsách nosil různá semena, už jako osmiletý uměl roubovat štěpy a živě se zajímal o všechny přírodní jevy. Začal studovat na gymnáziu, pro špatnou finanční situaci rodičů ale školu nedokončil. Roku 1872 nastoupil jako účetní na železnici a o dva roky později se stal zástupcem přednosty stanice v obci Kozlov, kde našel nový domov. Při práci se naučil telegrafovat a příležitostně opravoval i různé stroje. Jeho hlavní zálibou se ale stalo ovocnářství. Roku 1875 si proto za tři rubly měsíčně pronajal malý pozemek, kde začal provádět první šlechtitelské pokusy.

Stromy do mrazu

Jeho hlavním cílem bylo vyšlechtit mrazuvzdorné druhy ovoce, vhodné pro chladné ruské podnebí. Když neuspěl s metodou aklimatizace jižních odrůd, začal křížit. Ani to se mu zpočátku nedařilo, protože když byla jedna rostlina z teplé oblasti a druhá ze středního pásma, výsledkem byla sice odolnější, ale méně kvalitní odrůda. A právě tehdy dostal Mičurin geniální nápad. Aby získal rostlinu odolnou a zároveň kvalitní, zkombinoval dva extrémy rostoucí co nejdál od sebe – teplomilné jižní plodiny a odrůdy zvyklé na zimu. Tak se mu podařilo vypěstovat například hrušku s velkými šťavnatými plody, která dokázala vydržet mrazy až 36 stupňů pod nulou.

Dalším Mičurinovým zlepšovákem bylo křížení v co nejnáročnějších podmínkách, vrcholem vynalézavosti bylo ovšem kombinování různých druhů, například višně se střemchou, meruňky se švestkou či jeřabiny s hlohem. Výsledkem bylo několik set nových druhů, které dokázaly přežít i na drsném severu.

Ivan Vladimirovič Mičurin (1855-1935)

Narodil se 27. října 1855 v ruském Dolgoje v rodině zchudlého šlechtice. Od mládí se zajímal o roubování, studia na gymnáziu ale nedokončil a musel přijmout práci na dráze. šlechtitelství ovšem zůstalo jeho vášní a brzy se začal věnovat pěstování mrazuvzdorných druhů ovoce. Zkombinoval teplomilné rostliny s odolnými a výsledkem bylo zhruba 300 nových odrůd vhodných pro drsné podmínky. Své zkušenosti shrnul v knize Výsledky šedesátiletých prací, posmrtně pak vyšly i jeho sebrané spisy. Zemřel 7. června 1935.

Přehnaná propaganda

Takto pracoval Mičurin dlouhá léta téměř bez povšimnutí. Teprve v jeho 67 letech mu život změnila sovětská revoluce, po které se stal obětí typicky sovětského přístupu k zacházení s elitami. Medvědí službu mu přitom prokázal hlavně pseudovědec Trofim Lysenko, který se samozvaně prohlásil za jeho žáka. Lysenko odmítal existenci genů a zdůrazňoval, že dědičnost je založena na vzájemném ovlivňování mezi organismem a prostředím, které ho obklopuje.

Mičurin se sovětským komunistům náramně hodil – slova o tom, že si od přírody musíme to svoje prostě vzít, byla citována stejně často jako Stalinovy výroky. Z jeho soukromé zahrady vznikla Ústřední genetická laboratoř a obec Kozlov byla přejmenována na Mičurinsk. Režim ovšem aktivitu dost přeháněl. Označil Mičurina za syna rolnické třídy, ačkoliv byl šlechtického původu, a do gulagu posílal každého, kdo si dovolil jeho teorie zpochybňovat. Mičurin o tom pravděpodobně nevěděl. To, že nazval jednu z višní „Naděžda Krupská“, byl jen výraz díků za podporu.

Každý pokus dobrý

Mičurinovi bylo jedno, v jakém režimu žije. Byl šťastný, když ho roku 1912 ocenila carská moc řádem svaté Anny, a radost měl i ze dvou Leninových řádů. Svůj občanský postoj vlastně projevil jen jednou – když roku 1913 odmítl nabídku na odchod do Spojených států.

Zemřel roku 1935 bez potomků. Našlo se ale mnoho následovníků, kteří dál rozvíjeli jeho dílo. Jedním z nich byl i český šlechtitel Jan Böhm, který úspěšně pěstoval Mičurinovy odrůdy růží a zároveň je horlivě propagoval ve svém Průvodci nevymrzající zahradou.

Zřejmě nejoriginálnějším pokračovatelem slavného pěstitele se ale stal sovětský biolog Fjodor Zorin, který v Soči vypěstoval unikátní strom s 12 kořenovými systémy a jen jedním kmenem. Postupně na něj narouboval 35 různých odrůd citrusových plodů a 10 hybridů. Postupoval přitom přesně podle Mičurinova hesla: „Neúspěch není hanbou, hanbou je strach z pokusu.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče