Ivan Marusič ze Sanu Babu: Starožitný nábytek je v Indii mnohdy levnější než nový

04. dubna 2014, 07:28 - Libor Budinský
04. dubna 2014, 07:28

Firma Sanu Babu dováží do Česka zboží z Indie a Nepálu přes dvacet let. Etnooblečení, šperky, starožitný nábytek, ale i vonné tyčinky či sochy Budhů. To vše na Evropany platí. Avšak naučit se úspěšně komunikovat s místními dodavateli, může trvat roky. „Platí gentlemanská dohoda, jméno a důvěra. Pokud někoho jednou podrazíte, dobré jméno už nikdy mít nebudete,“ vysvětluje spolumajitel Sanu Babu Ivan Marusič.

E15: Etnomóda byl velký boom. Je už hlavní vlna za námi?

To záleží, jak se na to člověk dívá. Osobně myslím, že tomu tak není. Když v roce 2008 přišla krize, začali mít postupně všichni problémy. Odpadala spousta malých krámků po celé republice, které si od nás braly zboží, a já jsem přemýšlel, zda se nemáme na oblečení úplně vykašlat, protože dovážet ho je opravdu nevděčná dřina. Kvůli internetu se móda hrozně zrychluje. Trefit správně materiál, barvu, design a cenu, to je zkrátka alchymie. Nakonec jsme udělali takový zvláštní krok – nechali jsme si v Nepálu ušít oblečení sice dražší, ale v nejlepší kvalitě. A výsledek? Prodali jsme vše. To bylo pro nás zásadní zjištění. V době krize se nakupuje úplně jinak. Lidé mnohem více přemýšlejí, za co utratí peníze, překvapivě se odvracejí od laciného, nejakostního zboží a nemají problém zaplatit za kvalitu.

E15: Jen málokdo ví, že etno oblečení, které dovážíte, není úplně to, co běžně nosí lidé v Nepálu či Indii. Proč tomu tak je?

Máme jiný vkus, tedy jiné tisky a barvy, jiné střihy. A pokud by to bylo to tradiční, měli bychom v nabídce sárí a pandžábí. Když jsme začínali, tak jsme samozřejmě brali prostě to, co tam bylo k mání. Jenže postupem času jsme po výrobcích začali chtít vyšší kvalitu, abychom se za ni nemuseli stydět. Často jsem narazil, když jsem chtěl něco nechat udělat lépe, než bylo běžné. Výrobci tvrdili, že to lépe neumějí, protože jedenáct měsíců v roce vyrábějí zboží pro obchodníky, kteří chtějí zboží co nejlevnější a kvalitu tolik neřeší. Přesto jsme postupně zvýšení kvality prosadili.

E15: Vedle oblečení dovážíte také šperky a nábytek. Který z těchto segmentů je pro vás obchodně nejdůležitější?

Původně jsme začínali jako maloobchod, a proto jsme potřebovali širokou nabídku zboží, takže vedle oblečení jsme začali dovážet a prodávat třeba rýžový papír, stříbrné šperky, masky, sošky a další věci. Tyto segmenty se postupně proměňovaly a v současné době tvoří největší objem obchodu nábytek.

E15: A jak si stojí šperky?

To je dnes velký problém. Obrovské skokové zdražení zlata a stříbra o 80 procent v roce 2011 nám opravdu velmi uškodilo, museli jsme zareagovat a také zdražit, což zákazníci vůbec nepřijali, neboť byli zvyklí kupovat toto zboží za poloviční ceny. Obchod se šperky dostal velkou ránu a pořád se z ní nevzpamatoval. Cena stříbra na trhu se částečně vrátila k původním hodnotám, ale výrobci šperků bohužel ne. Ovšem nově se objevil další problém, který segment šperků zásadně poznamená i do budoucna – bohužel se stává, že drahý kámen je falešný, přestože certifikát potvrzuje jeho pravost.

E15: Takže certifikáty jsou zbytečné?

Svým způsobem to tak je. Když může být falešný třeba diamant, proč by nemohl být falešný certifikát potvrzující jeho pravost. A v Indii je to samozřejmě ještě horší. Já jsem měl v ruce dva modré topazy, z nichž jeden stál 40 tisíc rupií a druhý stál jen 400 rupií. A obchodník mě zkoušel, zda poznám ten pravý. Samozřejmě jsem to netrefil, a to už jsem měl pár kamenů v ruce, zkoušel jsem je zahřívat i pozorovat proti světlu, ale stejně jsem byl bezmocný, nepoznal jsem ten pravý. Pokud nemůžete věřit obchodníkovi, je to průšvih. A dnes bohužel nemůžete věřit skoro nikomu. Zlato s dvaadvaceti karáty? Ani omylem, možná tak dvanáct čtrnáct. Viděl jsem tibetské skříně s certifikátem potvrzujícím, že jsou sto let staré. A přitom byly vyrobeny před několika měsíci.

Obchod se šperky dostal velkou ránu kvůli skokovému zdražení zlata a stříbra o 80 procent v roce 2011 a pořád se z ní nevzpamatoval. Zákazníci byli zvyklí na poloviční ceny. Cena stříbra na trhu se částečně vrátila k původním hodnotám, ale výrobci šperků bohužel ne

E15: Podle českých obchodních pravidel musíte garantovat záruku na dva roky. Jak udržíte kvalitu zboží?

Jsem detailista a perfekcionista. Vidím spoustu věcí, které většina lidí nevidí. To není naučená vlastnost, to buď tak máte, nebo nemáte. A protože jezdím do Indie a Nepálu pětkrát do roka, umím kvalitu uhlídat. A když dodavatel nedodržuje kvalitu, rozloučíme se s ním. Už jsme jich vystřídali za tu dobu přes dvě stovky.

E15: Co důvěra? Stačí slovo a osobní kontakt, nebo právníky připravené smlouvy?

Důležitá je hlavně osobní reputace a důvěra. Já jsem se za ta léta naučil komunikovat s indickými a nepálskými dodavateli, i když je to střet dvou světů, neboť tady a tam všechno funguje úplně jinak. Ale vždycky jsem si našel čas jim to pořádně vysvětlit a pečlivě dodržoval všechny naše dohody. Díky tomu jsem byl schopný naplnit kontejner, aniž bych platil dopředu zálohy. Všechno bylo na čestné slovo. Dnes už je to samozřejmě jinak, nikdo na kredit nedává, protože všem chybí hotové peníze. Důvěra je však stále to nejdůležitější. Mohu mít směnky za jeden a půl milionu a stejně z nich už nikdy neuvidím ani korunu. Buď věřím, nebo nevěřím, smlouvy jsou k ničemu. Platí gentlemanská dohoda, platí jméno a důvěra. Pokud někoho jednou podrazíte, dobré jméno už nikdy mít nebudete.

E15: Přesto stejně neustále narážíte na nejrůznější podvody a nepoctivé jednání?

To je spíše tou jinakostí, tím, že si nerozumíme. Chápeme smysl vět úplně rozdílně. Řeknu vám příklad. Vidím skvělou věc a zeptám se výrobce, zda jich může udělat do týdne tisíc. On slíbí, že ano. Za tři dny se přijdu zeptat, jak to jde a on že super. Za týden přijdu, ale on chce ještě den dva. Tak chci vidět, kolik toho má, a zjistím, že jenom 50 kusů a 950 chybí. A teprve tehdy mi došlo, že on dělá jenom deset kusů za den, maximálně patnáct. Takže moje otázka měla znít, kolik kusů za den udělá. On zkrátka chtěl vyrobit tisíc kusů, chtěl si vydělat, proto mi to slíbil. Samozřejmě to nebylo v jeho silách, ale nechtěl mne zklamat a viděl ten výdělek…

E15: Jak se na vašem obchodu odráží nárůst cen? Indie bohatne a cena práce i surovin jde nahoru.

Hlavně ceny uměleckých předmětů v Indii prudce stoupají, protože je nemá kdo dělat a řemeslníci chtějí stále větší peníze. Navíc se protahuje doba výroby, takže zatímco před časem byla běžná dodací lhůta na objednané zboží 45 dní, teď už je 75 dní. To je problém. Mladé lidi už manuální práce nebaví, raději by klikali myší. Všichni si chtějí vydělat, ale nikdo nechce pracovat. Cena manuální práce jde tedy nahoru.

E15: Velký objem vašeho obchodu dnes činí nábytek, vozíte antik, nebo nové kousky?

Vozíme všechno. Dělá se nový nábytek z nového dřeva, nový nábytek ze starého dřeva a také vozíme antik, ale tam člověk musí mít trochu štěstí. Protože nábytek musí být zachovalý a nesmí být špatně opravený. To je bohužel velmi častý problém, staré a zkušené řemeslnické mistry dnes najdete jen zřídka.

E15: Co cenová politika?

Stalo se mi, že jsem byl něco vybírat a líbil se mi jeden starý stolek, který měl krásný vzhled, tak jsem ho vzal. Druhý den jsem s tím obchodníkem mluvil a říkal jsem mu, že bych chtěl ještě další podobné a on mi řekl, že jo, ale že budou o tisíc dražší. Říkám mu, že je to nesmysl, proč bych měl platit o tisíc víc? A on mi odpověděl, že ty nové budou muset vyrobit, hezky mi spočítal jednotlivé náklady, takže antik je občas levnější. Ale záleží jak u čeho, některé věci nejde vyrobit tak, aby vypadaly jako staré, protože jsou prostě výjimečné. Navíc občas sice koupíte jeden kus za báječnou cenu, ale když těch věcí chcete víc, tak se na tu cenu nikdy nedostanete. Prodej starožitných kousků ale má smysl – jsou to věci s příběhem, které mají duši.

E15: A jaký byl nejzajímavější obchod, který jste v Nepálu či v Indii realizovali?

Pro jednoho bohatého soukromého sběratele z Čech jsme dovezli dvoumetrovou měděnou sochu Buddhy. Vyšla ho tenkrát na 750 tisíc, teď by to už bylo určitě přes milion, cena mědi šla také nahoru.

E15: Říká se, že Indii lidé milují nebo nenávidí, případně oboje dohromady. Co na ní máte rád a co nenávidíte?

Co miluji? I když je to tam chaotické, všude to smrdí a všechno je špinavé, je to tam opravdové, bez pozlátka. Každý musí bojovat o své místo na slunci. Tady v Evropě dostáváme spoustu věcí zadarmo, a proto se k nim podle toho chováme. Nic jsme nevybojovali a naším největším problémem je, že v televizi nedávají zrovna ten fotbal, který chceme. Cesta do Indie je pro mne vždycky obrovská očista, člověk si tam srovná hodně věcí v hlavě a uvědomí si, jak jsme na tom v Evropě dobře.

E15: A co nemáte rád?

To zoufalství, když vás dostanou do situace, která je neřešitelná. A když mě doběhnou. I když jsem tam byl stokrát a jsem tedy velký mazák, tak mě vždycky dostanou něčím novým. Vždycky se začíná od začátku.

Ivan Marusič (50)
Vystudoval ČVUT, obor automatizované systémy řízení, a produkci na FAMU. V současné době je ředitelem a spolumajitelem společnosti Sanu Babu. Značnou část roku tráví na obchodních cestách po Indii a Nepálu, mezi jeho koníčky patří lyžování, hory a fotografování.

Čtěte také:

Indie má plán: bankovní účet pro každého

Indie sníží daně na auta a telefony. Chce podpořit růst

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče