Issey Miyake

25. září 2009, 13:22 - Denisa Kollmannová
25. září 2009, 13:22

Králové módy

V tokijském butiku vám prodavač podá nůžky a zavede vás k roli látky. „Prosím, vystřihněte si… Je libo ponožky nebo čepici?“ Slovo kimono v doslovném překladu znamená věc, která se nosí – a současní japonští designéři neustále prozkoumávají hranice toho, co se vlastně nosit dá.

Japonsko je největší světový trh s luxusním zbožím, ačkoli pouhých 127 milionů Japonců v celkovém objemu brzy překoná Čína. Jenže značná část spotřeby v Japonsku připadá právě na módu. Alespoň jednu kabelku Louis Vuitton vlastní v Tokiu 94 % Japonek starších dvaceti let, v oblíbenosti následuje Gucci, Prada nebo Cartier. Západní značky však vyjadřují spíše status. Pokud se hovoří o módě s uměleckou hodnotou, která jde ruku v ruce s technologickým vývojem, dostávají se ke slovu domácí designéři. Západní styl oblékání (jófuku) se do Japonska dostal až po revoluci Meidži v roce 1868. Saka, kalhoty a vázanky zpočátku připadaly běžným Japoncům směšné, nepohodlné, nepraktické a hlavně esteticky odporné (zatímco Západ si japonskou estetiku zamiloval, hlavně ve výtvarném a užitém umění). Kousavá vlna a plátno byly v porovnání s japonským hedvábím a bavlnou nepříjemné, barvy fádní a potisky nevýrazné. Přesto se jófuku začalo okamžitě nosit. Zásluhou politiky: císař Meidži nošení západního oděvu na oficiálním jednání v roce 1871 prostě přikázal zákonem. Poté, co kostýmy začala nosit i císařovna, začaly ji napodobovat japonské dámy. Až do obnovy po druhé světové válce se v podstatě japonská móda rozdělila buď na tradiční kimona, nebo západní styl, který přesně kopíroval trendy z Paříže, Londýna a New Yorku. Až v šedesátých letech nastala změna: Japonci mohli začít cestovat, ekonomika strmě rostla a na scénu nastoupila první generace velikánů japonské módy: Issey Miyake, Rei Kawakubo a Yohji Yamamoto.

Začít od vlákna
„Šestého srpna jsem jel jako obvykle ve čtvrt na devět na kole do školy, bylo mi sedm let. Když zavřu oči, pořád vidím to, co bych nikomu nepřál: prudké rudé světlo, černý mrak a lidi zmateně utíkající do všech směrů. Tři roky nato moje matka zemřela na následky ozáření,“ napsal designér Issey Miyake v otevřeném dopise Baracku Obamovi, publikovaném v New York Times letos v červenci. Bylo to vůbec poprvé, co Miyake promluvil otevřeně o své minulosti. „Nikdy jsem nechtěl, abych byl zaškatulkován jako hibakuša, ten, co přežil atomovou bombu.“ Z rodné Hirošimy odešel studovat grafický design na univerzitu Tama v Tokiu, ale móda ho začala bavit víc. Rok poté, co byl pro Japonce zrušen zákaz cestování za soukromými účely, odjel Miyake do Paříže a začal pracovat pro vyhlášený haute couture salon Guy Laroche. Klientela bohatých paniček a rigidní pravidla evropské krejčoviny mu však dvakrát neučarovaly a v osmašedesátém promptně opustil Laroche a odjel do New Yorku. Po pěti letech v zahraničí pak v rodné vlasti založil studio. „Uvědomil jsem si, že to, jak chci dělat módu já, můžu jen v Japonsku, kde se oděv vyrábí skutečně od vlákna. V Evropě si jen vybíráte z různých látek, které pak stříháte, maximálně si je necháte nabarvit nebo potisknout.“

Posedlý objevitel
Nejprve potřeboval, aby dámský korzet byl z jednoho kusu plastu vysochaný přesně podle anatomie ženského těla – s přiléhavým názvem Plastic Body. Rudé torzo připomínající tradiční japonské výrobky z lakovaného dřeva vyrobili v Kjótu. „Dá se to skutečně nosit, můžete v tom stát i sedět a podle jediné formy toho můžete vyrobit třeba milion kusů,“ říká Miyake. Následovaly černé šaty, k nerozeznání od pařížského haute couture modelu, které pro Miyakeho utkal japonský umělec Fúnsai Kogecu Kosuge z ostrova Sado – celé z ratanových vláken. Dávno před mánií recyklace začal Miyake koncem sedmdesátých let tkát látky z průmyslového odpadu bavlněných vláken. Jakékoli přinesené oděvy „spravoval“ tak, že je vyztužil speciální kovovou vrstvou. Vyrábí oděvy i z papírových vláken nebo papír přidává do vláken z rayonu a nylonu. Zdaleka nejvíc se ale proslavil tím, že objevil zcela nový způsob, jak používat tisíce let starou techniku – plisování. Plisování je technologicky poměrně nenáročný proces, kdy se látka naskládá do stejně širokých varhánků, a ty se poté zafixují pomocí působení tlaku a horké páry (např. v mandlu). I při opakovaném praní pak sklady zůstanou sežehlené. Plisování látky známe už ze staroegyptských nástěnných maleb, v průběhu dvacátého století se ale omezovalo v podstatě jen na dámské sukně a podléhalo módním vlnám. Miyake z něj vytvořil svou stálici – pod novým labelem Pleats Please začal v roce 1989 uvádět kolekce pouze z plisovaných šatů, triček, kalhot, čepic, šátků, a dokonce i kabelek. Miyakeho inovace spočívala v tom, že úplně obrátil výrobní proces. Zatímco tradičně se látka nejprve naplisuje a poté se z ní šije oděv, Miyake oděv nejdřív ušil a teprve poté naplisoval. Sklady nenavrhoval jen vertikálně, ale kombinoval je i s horizontálními nebo diagonálními – často na jediném kusu oděvu. Dosáhl tím nejen neobvyklého designu, ale tuhému a nepřizpůsobivému polyesteru dodal měkkost a plastičnost. Vynalezl tím vlastně univerzální velikost, protože sklady dodají oděvu potřebnou pružnost, takže se automaticky přizpůsobí téměř jakékoli postavě. Postup, který vypadá zdánlivě jednoduše, ve skutečnosti vyžaduje opravdu precizní plánování, stačí málo, aby oděv vypadal neforemně. O tom se ostatně přesvědčilo i nemálo dalších asijských výrobců, kteří se Miyakeho pokusili kopírovat – bez dobrého know-how a technického talentu to prostě nefunguje.

Šťasten v laboratoři
Miyakeho posedlost vláknem však neměla konce. „Trvalo mi dvacet let, než jsem mohl přestat myslet na to, kdy zbankrotuji.“ Na výsluní slávy a bohatství strávil pouze sedm let; v roce 1997 definitivně předal navrhování svému nástupci Naoki Takizawovi. Miyake se soustředil právě na výzkum. Ještě v roce svého „odchodu do důchodu“ uvedl na trh další linii, A-POC, což je zkratka pro A Piece of Cloth, kus látky, a homonymum pro anglické slovo „epoch“, což je jeden z překladů jména Issey. A-POC je doslova jen jediný kus látky, ve kterém jsou přes sebe perforované různé tvary – od ponožek přes tričko až po čepici. Zákazník si pak prostě vystřihne, co potřebuje. A-POC se objevil na mnoha výstavách a do své stálé sbírky ho zařadilo i newyorské Muzeum moderního umění. Miyake se stále více věnuje výzkumu – pečlivě analyzuje možnosti oděvu i dalšího užitého designu z hlediska jeho funkce, použití nových materiálů a znovunalézání estetičnosti formy. Jeho oděvy jsou vždy dokonale zpracované, vyrábějí se v Japonsku a z japonských látek a dosahují japonské cenové hladiny (sako stojí od dvaceti tisíc korun výš, kožený kabát kolem sta tisíc). I když Miyake udělá jen džíny, jsou alespoň oboustranné a stříhají se z jediného čtverce látky. Linie Pleats Please a Me jsou však levnější a dostupné široké japonské veřejnosti, která je s oblibou nosí (plisované tričko stojí od tří tisíc korun).

Oblíbenec intelektuálů
Přestože Miyake dodržuje klasický cyklus módního byznysu a pravidelně pořádá módní přehlídky, módními trendy se neřídí. Oblečení od Miyakeho nosí v Japonsku muži i ženy ve věku od dvaceti do sta let a v podstatě celá japonská umělecká scéna, od režisérů Akiry Kurosawy po Takešiho Kitana. Nosily je ale i výrazné ženské osobnosti jako feministka Fusae Ičikawaová nebo intelektuálka Susan Sontagová. Na Západě je Miyake vyhrazen spíše zákazníkům z intelektuálních nebo uměleckých kruhů. Katalog k výstavě Issey Miyake Making Things, která putovala z Paříže do New Yorku a do Tokia v letech 1998–2000, uvádí vtip z magazínu New Yorker. Muž v obleku se ptá dámy v plisovaných šatech: „To máš od Miyakeho, nebo jsi se jenom vyspala oblečená?“

Jméno v pozadí U nás je Issey Miyake známý především díky svému parfému L’Eau d’Issey (slovní hříčka pro l’odyssée), jednomu z nejprodávanějších parfémů devadesátých let. V celosvětovém kontextu se Miyake Issey, jak říkají Japonci v posloupnosti příjmení–jméno, stal bezpochyby nejznámějším a nejuznávanějším japonským návrhářem, a to doma i v zahraničí. Přestože v Evropě je možná známější Kenzó Takada (pod koncernem LVMH), Japonci jej považují již za domestikovaného Pařížana. Jeho návrhy přímo čerpají z japonské estetiky, ale japonští intelektuálové na ně nahlížejí spíše jako na dobře aplikovaný marketing toho japonského, co se líbí Evropanům. Za opravdu původní japonské návrháře považují sami Japonci triumvirát Miyakeho, Kawakubové a Yamamota, přestože Evropané někdy prapodivné proporce temných sak považují spíše za nedopatření, známku, že to neumějí pořádně ušít. Na tokijskou scénu ale mezitím dávno nastoupila další generace návrhářů, kteří kolem sebe zatím nebudují silné značky, ale v menších buticích vytvářejí styl, který je v přímém kontaktu s tím, co se nosí na ulicích. Jsou to labely jako třeba Undercover, The Bathing Ape, Theatre Products, hobby:tech nebo dcera Yohjiho Yamamota Limi Feu. Mladí Japonci sice značkové evropské zboží hodně kupují, ale mnohem více trendy začíná být stylový a originální „bez značky“. Mimochodem nikoho z japonských věhlasných návrhářů by ani nenapadlo dát své jméno okatě na oděv nebo na kabelku. A do Tokia přijíždějí evropští a američtí návrháři, kteří se snaží z neuvěřitelného mixu stylů a barev módy, která se v Japonsku nosí, načerpat inspiraci do svých pařížských kolekcí – dokonce i Karl Lagerfeld.

(box 1)
Rei Kawakubová
(narozena 1942 v Tokiu) vystudovala výtvarné umění a literaturu na prestižní Keio univerzitě, v roce 1967 začala pracovat jako stylistka. O šest let později založila vlastní značku dámského oblečení, Comme des Garçons, „protože ta kombinace slov hezky zní“. V roce 1975 si otevřela v Tokiu vlastní butik a zakrátko připojila i pánskou kolekci. Tvorba Kawakubové se stala synonymem pro „hakai – kaitai – eregansu“, což lze přeložit zhruba jako destrukce – dekonstrukce – elegance. Návrhář prostě vezme jemu v podstatě odtažitý a neznámý typ oděvu, jako je třeba sako, vezme ho, rozstříhá, rozebere a složí zpátky tak, že vznikne nový objekt naprosto nečekaného tvaru. Výsledkem je ze západního pohledu extravagantní, spíše přehlídkový model, z japonského pohledu umělecké dílo, které se nosí běžně na ulici. Kawakubová z vysoce intelektuálního a poněkud temného stylu – v osmdesátých letech dělala oděvy pouze v odstínech černé, šedé a bílé – vykřesala dobře prosperující módní impérium. Značka Comme des Garçons má několik linií, prodává se ve dvou stovkách franšízových butiků (velikosti i nabídka zboží se v Japonsku a zahraničí mohou lišit). Její hlavní butiky v tokijské Aojamě, New Yorku i Paříži navrhoval v roce 1998 Future Systems Jana Kaplického. Ojedinělá kolekce Rei Kawakubové pro H&M byla celosvětově vyprodána v několika minutách. Dnes dosahuje společnost, jejíž jedinou majitelkou je plachá Rei, hodnoty kolem 180 milionu dolarů. (box 2)
Yohji Yamamoto (Jódži Jamamoto)
(narozen 1943 v Tokiu) vystudoval práva na Keio univerzitě. Po absolutoriu začal studovat další školu – nejprestižnější japonskou módní univerzitu Bunka v Tokiu, přímo obor módní návrhářství. Svou první kolekci uvedl v roce 1977 v japonském hlavním městě, pár let nato v Paříži a New Yorku. V roce 1984 přidal k dámské kolekci i linii pro muže. Navrhoval kostýmy pro divadlo, operu i film (např. Bratříček a Panenky od Takešiho Kitana). Pro Adidas navrhuje už šest let kolekce Y-3, vytváří také interiérové doplňky Y’s for living a kolekci tašek Mandarina. Letos spolupracoval s Jamesem Ferragamem na kolekci bot; pro tradiční japonskou značku Mikimoto, proslavenou kultivovanými perlami, navrhl kolekci šperků a neselhal ani s návrhem bot Doc Martens. Yamamotův klasický styl je podobně jako Rei Kawakubové v odstínech černé, šedé a bílé, zdůrazňuje především střih oděvu, proměny jeho proporcí a tvaru. Rád navrhuje kabáty a saka; jak pro muže, tak pro ženy vytvořil už stovky variací černého kabátu, přesto se jeho rukopis pozná na první pohled. V roce 2007 společnost Y’s, vlastněná Yamamotem, dosahovala obratu kolem sta milionů dolarů. Úspěšnou návrhářkou je také jeho dcera Limi Yamamotová, která loni debutovala v Paříži pod pseudonymem Limi Feu (aby nebyla příliš spojována se slavným otcem, jakkoli spolu dobře vycházejí). Vytváří svébytné modely, odrážející tokijské pojetí každodenní sofistikované elegance.

Příběh
Isseye Miyakeho

1938 – Narozen v Hirošimě
1965 – Odjíždí do Paříže a New Yorku
1971 – Uvádí první kolekci pod vlastní značkou Issey Miyake v New Yorku
1973 – Začíná s pravidelnými přehlídkami v Paříži 1975 – Otevírá butik v Paříži 1978 – Uvádí kolekci pro muže Issey Miyake Men
1992 – Pod společností Shiseido produkuje první parfém, L’Eau d’Issey 1993 – Navrhování pánské kolekce předává Naoki Takizawovi a zakládá vlastní sublabel Pleats Please, nabízející levnější řadu plisovaného oblečení 1997 – Naoki Takizawa přebírá design kolekce pro ženy, Miyake zakládá další sublabel A-POC, který se soustřeďuje na bezešvé oblečení z jednoho kusu látky, a dále se věnuje především výzkumu designu 2000 – Pod skupinou Issey Miyake vzniká label HaaT, který řídí návrhářka Makiko Minagawaová 2004 – Zakládá nadaci Issey Miyake Foundation a připravuje unikátní projekt, spojující módní laboratoř, muzeum a výstavní síň 2007 – Hlavním návrhářem skupiny Issey Miyake se stává Dai Fudžiwara (Fujiwara), Issey otevírá s dalšími třemi spolupracovníky módní laboratoř 21_21 Design Sight v centru Tokia.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče