Investujme do mraků

23. srpna 2011, 16:19 - Blahoslav Hruška
23. srpna 2011, 16:19

Boj s klimatem má i jednoduchá řešení. Teď už jenom, aby fungovala

Ještě štěstí, že je tu Bjørn Lomborg, povzdychl si Václav Klaus před dvěma roky v OSN, kde v rámci konference o klimatu přednesl svoji vizi boje proti globálnímu oteplování – nejlepší prý bude nedělat vůbec nic. A když prezident loni v únoru představoval v Dánsku překlad své knihy Modrá, nikoli zelená planeta, neodpustil si alespoň bleskovou návštěvu think-tanku Copenhagen Consensus Center, jehož ředitelem Lomborg je.
Dánský docent statistiky se stal v Česku ikonou klimaskeptiků (vyšly mu u nás dvě knihy) a domnělým ideovým souputníkem Václava Klause – i když do obou rolí byl zaškatulkován neprávem. Předně – těžko najdeme tak rozdílné osobnosti, jako je Lomborg a Klaus. Bývalý člen Greenpeace, vegetarián a gay stojí proti politikovi, který používá nálepky „levicový“ a „ekologický“ v pejorativním smyslu a registrované partnerství má za hluboký omyl. Míjejí se ale i názorově. Jistě, převratná kniha Skeptický ekolog, díky níž se Bjørn Lomborg v roce 2002 dostal mezi padesát nejvlivnějších osob Evropy v žebříčku časopisu BusinessWeek, ve své době zbořila mnohé ekoaktivistické mýty. Na druhou stranu dánský statistik nikdy netvrdil, že riziko globálního oteplování neexistuje. Jen vždy poukazoval na to, že peníze vynaložené současnými vládami na boj s oteplováním, jsou nepotřebnou a drahou investicí.

Studie i s posudkem

Nejinak je tomu i ve sborníku Smart Solutions to Climate Change – Comparing Costs and Benefits, který vyšel v prestižním Cambridge University Press. „Představovaný výzkum odpovídá na otázku, kterou často přehlížíme: Ne jestli ve věci globálního oteplování něco musíme dělat, ale jak to dělat co nejlépe,“ píše hned v úvodu Lomborg. Kniha je rozčleněna do osmi odborných studií, které zkoumají možnosti boje s klimatickými změnami. Od těch, které se upřednostňují dnes (obchod s emisními povolenkami), přes zvažované (jímání oxidu uhličitého v podzemních zásobnících) až po ty futuristické (ovlivňování skleníkového efektu). Za každou studií pak následuje jakýsi lektorský posudek – někdy souhlasný, většinou ale poukazující na metodologické nedostatky nebo evidentní chyby ve výpočtech numerických modelů. Ke konci sborníku pak celý Lomborgův tým nabízí analýzu jednotlivých opatření a jakési vysvědčení oznámkované jako ve škole od jedničky do pětky. Základem je přitom následující hypotéza – kdyby mělo světové společenství pro boj s klimatickými změnami ročně k dispozici 250 miliard dolarů, a to na dobu deseti let, jak nejúčinněji je vynaložit?
Čtení je to neveselé. Současný systém kvót pro vypouštění skleníkových plynů, kam patří i povolenky plánované v Bruselu nebo uhlíková daň, dostal pětku. Ne snad že by byl nápad stanovovat limity sám o sobě špatný. Jenže jak ve své studii píše ekonom Richard S. J. Tol, existují dvě řešení: snižování naplánovat jako pomalé s nízkými společenskými náklady, což doporučuje akademická obec, nebo naopak sáhnout po receptu ekologických aktivistů – radikálním kroku rychlých úbytků. „Politici si vybrali druhou možnost,“ doplňuje poněkud sarkasticky.

Inženýři atmosféry

Zatímco jakékoli plány cílené redukce skleníkových plynů jsou pomalé a nerealistické, nejlépe z rozsáhlé komparace naopak vycházejí modely založené na klimatickém inženýrství, které emise berou jako fakt a snaží se jen snížit jejich negativní dopady. Na rozdíl od výběru poplatků za emise ale technologická řešení stále existují jen na papíře a podobají se vědeckofantastickým románům.
Patří sem třeba orbitální deštníky, které by stínily planetu, nebo rozprašování mikročástic do stratosféry, jež by účinněji odrážela sluneční paprsky. Jedničku s hvězdičkou pak na základě nákladové analýzy dostalo „bělení mořských mraků“. Poněkud obskurní plán počítá s tím, že by se do oceánů vypustila flotila automatizovaných plachetnic, které by kolem sebe rozstříkávaly mořskou vodu. Ta by zahustila mraky, jejichž stín by zemi ochladil. Jak ale upozorňuje ve svém lektorském dodatku Roger A. Pielke z Coloradské univerzity, metoda, kterou Lomborg favorizuje jako levnou a účinnou (celkový přínos by mohl činit až 20 bilionů dolarů), je sice postavena na technologicky možném řešení, nikdo ale nedokáže odhadnout jeho efekty. Lomborg ostatně zcela nezatracuje ani poněkud obstarožní emisní povolenky. „Zpoplatňování uhlíku musí hrát pomocnou roli – může být použito na financování výzkumu a zároveň dát svoji cenou signál, jak vyvíjet efektivnější a dostupné technologické alternativy,“ píše dánský klimatolog v závěru. Především je podle něj třeba začít bezodkladně jednat, abychom „přenechali tuto planetu a její obyvatele nejlepší možné budoucnosti“. Nakonec tak suchou statistiku sborníku přece jen korunuje ekologický aktivismus. Zrovna u této věty by si Klaus určitě udělal veliký nesouhlasný vykřičník.

Smart Solutions to Climate Change. Comparing Costs and Benefits Chytrá řešení klimatických změn. Porovnání nákladů a přínosů.
Editor Bjørn Lomborg
Vydal Cambridge University Press, 2010
Rozsah 413 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče