Investovat může být totéž co prožrat

17. ledna 2013, 12:00 - Miroslav Zámečník, Euro
17. ledna 2013, 12:00

S tím, jak se prodlužuje recese, roste sháňka po nápadech, jak se jí zbavit. Od Japonska přes Česko až po Ameriku recepty obvykle začínají, ale dost často také končí doporučeními na zvýšení investičních výdajů do veřejných infrastrukturních projektů.

Přednosti jsou zjevné: masivní investice znamená i v menších otevřených ekonomikách díky nižšímu „průsaku“ stavebních investic do dovozu významný stimul, zejména v situaci, kdy jsou soukromé investice a spotřeba v útlumu. A jak říká konvenční moudro, „investovat není totéž co prožrat“.

Vskutku není, za předpokladu, že kromě okamžitého ekonomického efektu lití betonu a sváření ocelových konstrukcí vznikne stavba, která dlouhodobě například odstraňuje kapacitní úzká hrdla, snižuje dopravní náklady, zkracuje dojezdové časy a zvedá uživatelský komfort.

Problém ovšem začíná už během přípravy a posuzování investic z hlediska účelnosti a návratnosti, ve schvalovacím procesu, další peníze stojí permanentní změny v projektu a s nimi spojené vícenáklady. Přehlížet nelze ani fakt, že tyto vícenáklady již nejsou soutěženy. Překročení nákladů sice krátkodobě HDP zvyšuje, ale dlouhodobě to může být přesně naopak. Čistá současná hodnota projektu snadno a často přechází do záporné oblasti. Některé projekty se svými přínosy se při diskontování zkrátka investorovi nikdy nevrátí ani náhodou.

Abychom nejitřili jenom domácí rány, podívejme se na veřejné projekty v Německu. I v této na efektivitu orientované a dobře spravované zemi se totiž mohou „hravě“ zvrhnout a způsobit násobné překročení nákladů. On-line verze respektovaného týdeníku Der Spiegel uvádí přehled tamních velkorozpočtových provalů s cenovkami, na něž sice prokradené, ale přece jen chudé Česko jen užasle zírá (dokud se nepustí do Temelína).

Nové berlínské letiště mělo podle původního politického zadání stát maximálně 620 milionů eur a mělo být postaveno a provozováno soukromými investory na vlastní riziko. Vznešená idea nicméně narazila na skutečnost. Nejnižší privátní pevná nabídka (tedy s garancí dodržení ceny) byla o horentních 70 procent vyšší nežli politický limit. Nikdo z investorů nechtěl převzít riziko, takže místní, zemské i federální politiky posedl zvláštní druh pýchy, že to zvládnou levněji a založili investorskou akciovou společnost. Nakonec přijde pouze terminál nejméně na 1,2 miliardy, celé letiště bude stát přinejmenším 4,3 miliardy. Létat se mělo v roce 2011, možná to vyjde příští rok. Jestli si myslíte, že někdo z politiků kvůli téhle blamáži odstoupil, zkuste tipovat znovu.

Pražané otrávení z problémů kolem tunelu Blanka – včetně poměrně výrazného překročení nákladů z původních 28 asi na 36 miliard korun – by se měli pro uklidnění jet podívat do Lipska.

Tamní jedenapůlkilometrový železniční tunel, který má přeměnit lipské hlavní nádraží z koncového na průjezdné, měl být v provozu už v roce 2009 a stát 572 milionů eur. Když všechno dobře dopadne, cenovka po jeho dokončení (snad letos?) poskočí na 960 milionů eur.

Česko sice není zjevně sirotkem, pokud jde o překračování nákladů výstavby, ale i v této disciplíně máme své borce. Praha jako investor je například zřejmě spoludržitelem světového rekordu za nejvyšší překročení původních odhadů nákladů v podobě dosti přiléhavě nazvaného skleníku Fata Morgana v botanické zahradě v Tróji.

Mimochodem, je to krásná stavba, ale krása není v tomto případě stěžejní kritérium. Koneckonců, nakolik je autorovi tohoto komentáře známo, Fata Morgana se o první stupínek dělí s budovou opery v Sydney, což je stavba přímo globálně ikonická. Spojuje je fakt, že v obou případech se náklady vyšplhaly na čtrnáctinásobek původního rozpočtu. Opera se však od návrhu k otevření rodila dlouhých šestnáct let.

Na rozdíl od českých podezření se ne vždy překročení nákladů automaticky spojuje s korupcí. Dochází k němu ostatně i v zemích obecně považovaných za „čisté“. Jenže i na této půdě je rozhodování politiků o cizích penězích problematické. „Aby se to dalo schválit, musí se to tvářit levně, a přínos při té láci musí být velkolepý. Jak to nakonec dopadne, se teprve uvidí, ale v té době už tady nebudeme,“ je zkrátka univerzálně platné motto. James M. Buchanan dostal za tohle poznání, v kostce charakterizující jeho teorii veřejné volby, Nobelovu cenu už před více než čtvrtstoletím. Minulý týden ve věku třiadevadesáti let zemřel. Proto tenhle sloupek berte jako opožděnou poctu velkému ekonomovi.


Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:

Trochu opatrněji, pane Miloši

Dobrá zpráva: některé daně nejsou navždy

Příliš vzácné zboží


Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče