Invaze s tanky, děly a samopaly, ale i s luky a šípy

15. srpna 2008, 16:44 - Čestmír Klos
15. srpna 2008, 16:44

Proměny tří polských okupantů vystavených osudovým událostem

Pražské jaro 1968 jsme prožívali každý jinak. Češi a Slováci většinou v euforii z náhle objevených náznaků svobody. Vojáci pěti armád Varšavské smlouvy ve výcvikových táborech zas připraveni onu svobodu okamžitě v zárodku zaříznout. Pěšáky i „pěšáky“ obou stran ovládala obrovská naivita. Možná nejpádnější důkaz, jak socialistický totalitarismus vede k masovému zblbnutí.
Občané této země se vůbec nezajímali, že se nedaleko hranic nečinně válí 800 tisíc vojáků a cvičí a cvičí. Nezajímalo to ani vládu, ani ústřední výbor komunistické strany, který ji měl na povel. Bůhvíco dělaly tajné služby. Nejspíš už pracovaly v sovětském žoldu. Nebo možná jen nesměly zkoumat směrem na Východ, aby zpravodajci nepřišli o hlavu. „Obrodní“ politici se nechávali unášet dříve nepoznanou popularitou a ztratili i tu poslední schopnost smysluplně vyjednávat s komunistickými krutovládci z Kremlu. Když prohnaný Leonid Brežněv ukolébával české a slovenské politiky-naivky proslulým „Éto vaše dělo (rozuměj „dílo“),“ jeden ze tří aktérů následujícího vyprávění už ležel se svou jednotkou přibit k asfaltu před náchodskou celnicí, připraven ji dobýt a strážce hranice odzbrojit. Kdyby zabloudila motospojka s rozkazem odvolávajícím akci, přinejmenším četa Poláků by navzdory Brežněvovým ujištěním vyrazila ku Praze už v červnu. Při československé neschopnosti organizovat obranu proti „nejlepším přátelům“ by si toho možná ani nikdo nevšiml.
Zahajující akce byla sice odvolána, ale nájezdnické hordy se přimkly ještě víc k hranici. Brežněv pod vlivem svých jestřábů v památečním vyjednávacím vlaku v Čierné evidentně jen blufoval. Rusové zřejmě potřebovali ještě čas na to, aby útočícím vojákům a důstojníkům před akcí vyprali mozky. Na Poláky našli politruci výtečnou formulku - politicky rozviklané Československo napadl Bundeswehr. Polské vojáky na základě toho přepadlo válečnické nadšení. Veteráni přiznávají, že se tehdy těšili na to, jak to těm Skopčákům nandají. Do Československa tehdy podle polských pramenů napochodovalo 800 tisíc okupačních vojáků, 7,5 tisíc tanků, 200 těžkých děl a připraveno bylo tisíc letadel. Čeští vojáci přihlíželi beze zbraně, s rukama v kapsách. Přesto takzvaná Operace Dunaj byla největším vojenským vystoupením od druhé světové války.

Ztracená maršálská hůl

Ve velitelském poklopu prvního tanku, který v čele polské kolony překročil v noci z 20. na 21. srpna českou hranici z nástupního prostoru v Kladském výběžku, stál podporučík Krzysztof Mędrek. A za ním jely tanky jeho čety. Tu pozici si mezi mladými důstojníky vysloužil. Byl primusem nejen v důstojnické škole, ale i na cvičišti. Krom toho jel do války s obrovským nadšením, nandat to agresorovi.
Žádné ohledy k vozovkám v dobývané zemi. Tanky nemusely jako při cvičeních jet po strništi a rvaly asfalt zvolených cest. Kolona postupovala směrem ku Praze, ale ta byla útočným cílem Rusů. Tento proud Poláků se proto Praze vyhnul a „dobýval“ střední Čechy severozápadně od Prahy.
Celý den Mędrekovi trvalo, než pochopil, že se žádný Bundeswehr v Československu nenachází a že tím agresorem je i on sám. Potvrdily mu to kameny z rukou civilních občanů dopadající na pancíř jeho tanku. Začalo mu docházet, že vylidněné ulice a pozamykané okenice nejsou kvůli „zlým Němcům“, ale „hodným bratrům Rusům a Polákům“. A že nad hlavu zvednuté ruce obyčejných Čechů nemávají, ale hrozí zaťatou pěstí. Nejdřív si to každý z polských vojáků, převálcovaných lživou propagandou, musel srovnat sám ve své hlavě. Pak se začaly tvořit debatní kroužky. Čím dál větší a bouřlivější. Kdyby leccos z toho, co padlo na jejich adresu, slyšeli Rusové, mohla by z toho být roztržka. „O Polácích se říkalo, že staví nejveselejší dům v socialismu. Ale v polském intervenčním vojsku bylo najednou obrovské množství frustrovaných lidí. Údajně jsme měli pomoci Rusům proti interventům, a přitom jsme se nechali vehnat do takového hanebného aktu,“ vzpomínal Mędrek.
Do tohoto období přišla povinnost postavit pořádkovou hlídku. Měl jí velet Mędrekův nadřízený, ale toho rozbolely zuby. Mladý podporučík se nabídl, že se toho ujme, netuše, že si tím změní celoživotní osud.
Tehdy leželi s posádkou u Kladna. Členové hlídky vyjeli k městu, ale hned u přízemního domku na okraji zpozorovali, že se děje něco nekalého. Vyběhla zoufale plačící holčička a něco naléhavého jim říkala. Mędrek jí nerozuměl ani slovo, ale pochopil, že musí vejít dovnitř. Tam se odehrávalo hrůzné divadlo. Jeden sovětský voják bezhlavě bil českého občana, zatímco druhý znásilňoval jeho ženu. A to všechno před očima malého dítěte. Podporučík viděl, že oba vojáci jsou ozbrojeni pistolemi, nicméně prvního okamžitě několika údery zneškodnil a odzbrojil a členové hlídky podobně naložili s druhým. Oba Rusy dovezli v želízkách k polskému útvaru.
Když to uviděli nadřízení, zhrozili se. A dali Mędrekovi najevo, že si tím zpečetil další kariéru. Proroctví spolužáků, že pro své výjimečné vojenské přednosti bude jednou generálem, se už nikdy nemohla naplnit.

Do basy místo násilníků

Kapitán, za něhož vzal službu, mu řekl, že jediný způsob, jak přežít, bylo dělat, že nic nevidí. A politruk v hodnosti plukovníka ho před mužstvem sepsul nejsprostšími nadávkami. Do toho po politrukově oznámení přijely čtyři gazíky po zuby ozbrojených Rusů, aby si své vězněné vojáky vymohly třeba silou. Nebylo to třeba a plukovník hrbil hřbet před ruským kapitánem až do jeho odjezdu. Něco podobného před svým nadřízeným nebyl Mędrek ochoten podstoupit. Sejmul důstojnický pás a prohlásil, že nebude sloužit v armádě, v níž důstojník důstojníkovi nadává v přítomnosti mužstva. Zavřeli ho a odvezli do vězení ve Vratislavi. Teprve po několika dnech se dozvěděl, co proti němu mají: Odmítl se účastnit další okupace. Z toho nekoukalo nic dobrého. Byl souzen v ukázkovém procesu v téže učebně důstojnické školy, v níž kdysi exceloval jako nejlepší žák. Teprve na místě ho překvapilo za co: Zbil řidiče velitele školy. „Zbitý“ to s podrápanou tváří a slzami v očích věrohodně dosvědčil. Další „svědek“ ale zřejmě vyšel Mędrekovi vstříc, aby nedostal tak vysoký trest, který by odpovídal původně vymyšlenému přečinu.
Chovat se čestně a správně ve stánku lži se viditelně nevyplácí. Musel do civilu, když chtěl být správným vojákem. Stín kladenské události ho provázel i do civilu. Především posudky „nespolehlivého elementu“ z armády ho vypudily z dvanácti míst, z třináctého, hlídače, už odešel do důchodu.

Splněné přání s velkým stínem

Mędrekovy myšlenky se kolem této události stále točily, a proto chtěl vědět, jak se kladenská rodina z barbarského nájezdu dvou Sovětů vzpamatovala. Před lety při jedné ze služebních cest do Čech na místo, které by do konce života nezapomněl, zavítal. Domek o patro povyrostl. Otevřela mu mladá žena, někdejší nešťastná dívenka. S jejím tatínkem se objali a trochu popili. Maminka se však po třech letech po události utrápila.
V současnosti se ani Krzysztof Mędrek necítí dobře. Je natolik nemocen, že si rodina nepřeje, aby dával další rozhovory. Při prezentaci jeho příběhu jsme se tedy museli spolehnout na záznamy polské kolegyně Danuty Pawlické z Głosu Wielkopolského, která nám dala inspiraci zabývat se i osudy polských okupantů. Nejsou zdaleka natolik černobílé, jak nám to připadá z české zkušenosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy.
Kvůli hrdinově nemoci nešlo tedy příběh zakončit ani z pohledu poškozené české rodiny. Ledaže by se dodatečně sama do redakce přihlásila.
Ani věčnými ústrky nepoučitelný Mędrek se ještě jednou odhodlal k velice riskantnímu kroku, když na drsném začátku osmdesátých let v Poznani zakládal Solidaritu. Když splnil svou zakladatelskou roli, tiše se vytratil a nestal se jedním z jejích vůdců.

Karamboly morální i faktické

Zcela jiné drama čekalo v okupovaném Československu na Jerzyho Woźniaka. Udělal rovněž jiné zkušenosti s českými obyvateli. I jeho osudy ve srovnání s Mędrekem byly přímo opačné - vždyť dotáhl vojenskou kariéru až na plukovníka.
I on byl v roce 1968 podporučíkem, i on šel nadšeně bránit socialismus v Československu před chimérami politruků. On to byl, kdo se svými vojáky ležel před náchodskou celnicí a jehož jednotka byla odvolána opravdu na poslední chvíli. Opravdový nástup vojsk však zaspal. Na černo se odebral do rodné vsi, kde pomáhal se žněmi. O invazi se doslechl z rádia poté, co se ráno chtěl nepozorovaně vrátit ke svému útvaru. Místo na maršrůtu do Čech putoval bez důstojnického pásu a bez šněrovadel do basy.
Protože však bylo třeba vypravit zásobovací konvoj, nemohl zásobovač zůstat sedět v base. Vše bylo odpuštěno a kolona 25. srpna vyrazila. Doprovázena obrněným transportérem SKOT, který rozjezdil všechny překážky, které obyvatelé kolonám do cesty stavěli. K jejich velké neradosti.
Dvanáctého října, v den polské armády, už žádné štrapáce tohoto druhu nebyly, a útvar proto mohl vyslat Woźniaka s obrněncem na velkou slávu na letišti v Hradci Králové. Odtud si Woźniak přivezl novou zkušenost - část české společnosti se k jeho velkému překvapení velice dobře bavila s pozvanými zástupci bratrských armád. I s Rusy. Někteří lidé už zkrátka začali chytat nový vítr, zatímco ti venku ještě pořád naivně věřili v pokračování národní jednoty vůči okupantům.
Cestou zpět byla u otevřeného průhledu transportéru velká zima. Řidič doprovodného gazu nabídl proto podporučíkovi výměnu. Záhy po ní se to stalo. Obrněnec na přejezdu u Vysokého mýta sestřelil z kolejí lokomotivu a sám se převrátil.

Únik před lynčem

Řidič transportéru proletěl oknem do přilehlého hostince a zachránil se. Dva polští vojáci zahynuli. Z oken bortících se vagonů vylétávali trosky lavic, ranění i mrtví. Woźniak se nikdy nedozvěděl, kolik jich bylo. A my také ne. Archiv navzdory soustavnému hledání nevydal žádné bližší údaje.
Kdosi z lidí uviděl zmateného okupačního podporučíka a křikl, že to zavinil on. Řítil se na něho dav vyzbrojený tím, co kdo popadl do ruky. Bránil se pouze vyhrůžkami, že začne střílet, jestli se lidi ještě víc přiblíží. Bylo by mu to asi málo platné, kdyby nepřijeli Rusové. Dav odehnali a zachránili jeho i útočníky. V Česku i v době okupace pro občany platil právní řád (nikoli pro vetřelce) a za jeho smrt by museli pykat. Jak sám poznamenal, byl vycvičen pro válku a málem ho utloukli civilové bez zbraní. Za jediný den tedy Woźniak na své kůži zažil oba póly tehdejší české společnosti. Rodící se vrstvu bezpáteřních normalizátorů i bezmocné lidi, frustrované okupací.

Hon na houbaře

Příběh tehdejšího vojína základní služby Ryszarda Jana Kaczmarka postrádal takových zvratů jako předchozí dva osudy, ale byl rovněž v mnohém poučný. Řídil terénní vozidlo, až po plachtu nadité střelivem do tankového kanonu, a se svou kolonou se pomalu posouval v uctivé vzdálenosti od svých tanků Čechami. Čas od času kolona zastavila u příkopu, a to byla pro její šoféry veškerá příležitost pro jídlo (věčně suchá strava), spánek (většinou na korbě mezi nábojnicemi) a hygienu (jen minimální). Sami si drželi i strážní službu, každý čtvrtý a tři mezi nimi odpočívali. Co se šustlo v křoví u příkopu, mělo smůlu. Někdy pro zpestření jídelníčku, ale většinou ze strachu. I řidiči byli totiž krmeni báchorkami o vojácích Bundeswehru, kteří obsadili jižního souseda. Lidé se zase báli ozbrojených vojáků.
Blíž se přibližoval jen jediný houbař, co plynně mluvil polsky. Radost si s ním popovídat. Jednoho dne si však pro něho přijela ruská kohorta. Nenašla ho, ale ani doma už se houbař nikdy neobjevil.
Do vesnice prostí vojáci nesměli. Zato byli vybíráni pokaždé tři političtí uvědomělí vojáci a jeden důstojník, kteří tam naopak museli jít agitovat. Asi měli na agitaci jiné noty, s pohádkou o zlých Skopčácích by neuspěli.

Apači na náklaďácích

Jakmile povolil strach a začalo být jasné, že žádné boje nebudou, začali se vojáci všelijak pošťuchovat. Když z legrace kamarád strčil i do strážného, nespolehlivý starý samopal spustil a v koloně byl mrtvý. Velitel viníka nechal svléknout do naha a na celý týden ho ve stanu vystavil ostatním pro odstrašení. Pak vymyslel lepší plán - odebrat zbraně a ostrou munici. Plná auta střeliva najednou nikdo nestrážil. Vojáci si pro legraci udělali luky a šípy. Když přijela sovětská vrchnost, zapadla do velitelského stanu a ničeho si nevšímala. Zato šofér se na návštěvu vyptával, chtěl ukázat svou převahu a pustil celou dávku do nebe. Všichni polští důstojnici vyletěli celí vystrašení, s ruským lampasákem to ani nehlo. Po této události polští důstojníci udělali ze svých svěřenců zase okupační vojáky.

Kam se poděli?

Většina polských vojáků během okupace prohlédla, že se stali nástrojem potlačování svobody své a zejména jiných, především Čechů a Slováků. Některým vojákům to však bylo jasné předem. Krzysztof Mędrek se ve vězení sešel s pěti z těch, kteří odmítli do Československa vstoupit jako okupanti. Zapamatoval si všechny jejich obličeje a některá jména, ale s žádným z nich se už nikdy znovu nesešel. Byl mezi nimi i jeden kapitán. Kam se poděli? Přežili to?

Krzysztof Mędrek
Kdyby sklonil hřbet a přijal pochybnou spolupráci, mohl by to dotáhnout na plukovníka, a nikoli na hlídače obytného bloku, jímž byl na konci své „kariéry“. To by se však otec, odsouzený trestem smrti (změněno na vězení) za činnost ve slavné Armii krajowe, musel obracet v hrobě.

Jerzy Woźniak Jako polský důstojník byl cvičen na válku a málem ho utloukli civilové, rozzuření tragickou srážkou vlaku s obrněným transportérem, kterému velel.

Ryszard Kaczmarek Dodnes si pamatuje hesla v češtině, která musel vozit na korbě svého automobilu: Neutralita - smrt pro Československo a Nebude a není jiná svoboda než socialistického Československa.

Popisek 1:
Železná neděle po bratrsku. Takové konvoje zastrašující válečné techniky z pěti zemí Varšavské smlouvy byly v roce 1968 na různých místech republiky, v Praze však byly nejfotografovanější. Popisek 2:
Invaze 1968 zahýbala celým východním blokem! Novinářka Głosu Wielkopolskieho Danuta Pawlická upozorňuje na dluh historiků vůči okupaci Československa a snaží se alespoň novinářsky přiblížit polské osobnosti tohoto údobí. Potřebný přístup k údajům umožnila i týdeníku EURO, a to doslova na poslední chvíli. Pánové Mędrek a Woźniak velice vážně onemocněli a jejich rodiny si nepřejí, aby byli vyrušováni otázkami či fotografováním.
Popisek 3 (Transportér a vejtřaska):
Poziční válka v Turnově. Polský transportér marně čeká, že mu česká vejtřaska uvolní vjezd do kasáren. Poláci nakonec kapitulovali a na pár měsíců se zakopali na poli. Když je ale vystřídali Rusové, Češi kapitulovali. Jerzy Woźniak však jezdil větším obrněncem, který se stal příčinou železniční katastrofy. Popisek 4:
Muniční sklad v pohybu. V takové koloně trávil čas Ryszard Kaczmarek.
Popisek 5:
Lech nebo Rus. Čech jim v Trutnově připravil takové přivítání, na které do smrti nezapomenou. Pro novokřtěnce s angličtinou: Trutnováci na nápise chtějí přátelství beze zbraní.
Popisek 6 /Temné foto/:
V Čechách jsme přesluhovali. Do civilu nás pustili místo v říjnu až 5. listopadu, ale v kasárnách nás nechtěli. Raději nám dali volno, než abychom československým svobodomyslným virem nakazili mladší ročníky, vzpomíná Ryszard Kaczmarek.
Popisek 7 /Vytaženo z novin/:
Hanebný akt. Co děláme v Československu, když tu není žádný vnější nepřítel? Říkal si Krzysztof Mędrek. Jitříme jen staré bolesti po polském záboru Zaolší, odpovídal si.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče