Insolvenční řízení jako nástroj k potírání konkurence

16. července 2010, 14:03 - Bohumil Havel, PRK Partners
16. července 2010, 14:03

Podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení se podnikatelé bojí. Insolvenční návrh totiž máme tendenci chápat jako předzvěst hořkého konce. Systém insolvenčního řízení je ale v současné době nastaven tak, že samotné podání takového návrhu nevypovídá o ekonomické situaci dotčeného podnikatele vlastně vůbec nic.

Autor: Artklee

V době hospodářské krize je pochopitelné, že podnikatelé hledají nové cesty k úspěchu. Také je zřejmé, že v tomto období bude mnoho podnikatelů hledat pomoc i v řešeních, která by v méně problematické situaci nepoužili. Mezi taková řešení bohužel často patří zneužití nebo přinejmenším sporné využití právních prostředků. Cílem toho, kdo se k užití těchto nástrojů uchýlí, nebývá výhra v korektním boji, ale poškození konkurence. Jednou z takovýchto pochybných cest k úspěchu je využití insolvenčního zákona, respektive jeho instrumentů k jiným účelům, než k nimž byl (a je) určen.

Smysl insolvenčního řízení

Insolvenční právo je velmi dynamický obor a má jen jediný cíl – pomoci hledat řešení pro dlužníka a jeho věřitele v situaci, kdy se dlužník dostane do úpadku. Insolvenční zákon je zřetelně nastaven tak, aby nabídl (tedy nikoliv vnutil) takové řešení úpadku, jež je ekonomicky výhodné a které, je-li to možné, zachová provoz podniku. Insolvenční zákon tak stojí na straně věřitelů a předvídá jejich co možná nejvyšší uspokojení. Cílem insolvenčního zákona není věřitele poškozovat či je jinak omezovat. Jejich omezení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li to nutné pro splnění účelu zákona.

Současně platí, že insolvenční řízení je řízením soudním, tedy řízením, kde významnou roli hraje soudce a jeho takzvaná dohlédací činnost, tedy pozice hlídače celého procesu. Věřitelé se mohou o svá práva starat prostřednictvím uplatňování svého vlivu na insolvenčního správce, nebo prosazováním svých zájmů ve věřitelských orgánech. O některých věcech mají přitom v rámci řízení možnost rozhodnout přímo.

K použití mechanismů insolvenčního zákona dochází v situaci úpadku, respektive tehdy, když úpadek hrozí. Právě proto, tedy jen kvůli nebezpečí úpadku tento zákon dovoluje rychlé zablokování některých dlužníkových (ale i věřitelových) možností. Účinky zahájení insolvenčního řízení jsou ale velmi mírné. Dlužník zůstává stále pánem svého majetku (i když je nucen omezit se jen na jeho běžnou správu). Veřejnost bohužel stále chápe zahájení insolvenčního řízení jako prohlášení konkurzu a spojuje s ním daleko přísnější účinky. Zákon to však nedělá. Insolvenční návrh dlužníka v zásadě nijak fatálně neomezuje – to by měli mít na paměti i jeho dominantní věřitelé (tedy zejména banky).

Efekt insolvenčního návrhu

Podává-li někdo na dlužníka nedůvodný insolvenční návrh například proto, aby ho v očích veřejnosti nebo konkurence poškodil, měl by si být vědom toho, že tím nic významného nezíská a navíc riskuje svou odpovědnost za vzniklou škodu. Nedůvodný

či šikanozní insolvenční návrh sice vystaví dlužníka na veřejný insolvenční rejstřík, ale to, jak se k němu postaví, zůstane na něm a na jeho věřitelích.

Je-li například podán insolvenční návrh na developera, který má rozestavěných několik bytových domů, tedy jehož podnik neustále běží, je takový nedůvodný insolvenční návrh v zásadě nezajímavý. Developer může dál svůj podnik spravovat, a to nejen v rámci jeho běžné (udržovací) správy, ale také nad její rámec, pokud tím odvrací škodu nebo tak činí v rámci obvyklého podnikání. Takovýto dlužník tedy nejenže může dál ve své činnosti pokračovat, ale žádný z jeho partnerů nebo věřitelů nemá důvod jeho činnost omezovat.

Podstatné však samozřejmě je, aby takovýto dlužník okamžitě své partnery kontaktoval, vysvětlil jim nastalou situaci a nedůvodnost podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení – tedy aby jednoznačně projevil svou dobrou víru a důvěryhodnost. Současně by také měl na nedůvodný insolvenční návrh reagovat, sdělit soudu, že v úpadku není (a toto své tvrzení odůvodnit).

Partneři dlužníka i on sám musí vnímat, že se sice příliš věcí v jeho životě nezměnilo, respektive není důvod pro zesplatnění úvěru či pro podobná opatření, musí si však současně uvědomit, že soud to neví a je závislý na informacích od navrhovatele a dlužníka. Proto je nutné sdělit mu všechny relevantní skutečnosti.

Veřejnost má také leckdy pocit, že důvod pro podání šikanozního insolvenčního návrhu je v tom, že se tím dlužník vyloučí z možných výběrových řízení. Ani to však tak zcela neplatí. V případě soukromé soutěže jsou sice její podmínky věcí zadavatele, ale v případě veřejných zakázek zákon jednoznačně stanoví, že důvod pro vyloučení účastníka z veřejné zakázky je prohlášení úpadku, nikoliv podání insolvenčního návrhu. Je-li tedy na účastníka veřejné zakázky podán insolvenční návrh, nic to na jeho postavení nemění. Přesto je v takové situaci vhodné, aby návrhem zasažený účastník výběrového řízení zadavateli (pouze pro informaci) doložil, že se jedná o návrh nedůvodný.

Obrana proti šikaně

V poslední době se také jeví, že insolvenční řízení slouží v boji s konkurencí i k tomu, aby se dlužník „leknul“ a raději zaplatil. Podání insolvenčního návrhu mu totiž přináší práci navíc a on pak nemá kapacitu na další činnost. I toto je samozřejmě skutkově pravda, ale je věcí manažerského řízení dlužníka, zda si vytvoří dostatek systémových nástrojů, které mu podobnou situaci pomohou řešit. Zákon mu vychází vstříc tím, že se snaží svazovat jednotlivé fáze řízení lhůtami. To znamená, že bude-li mít soud k dispozici vše podstatné, měl by o podaném návrhu rozhodnout rychle.

Dlužník se také leckdy musí bránit skutečnosti, že mnozí soudci i dnes chápou insolvenční řízení spíše formalisticky než věcně. Posouzení existence úpadku je spíše úvaha ekonomická než právní, a proto je někdy třeba soudci sdělit i věci, které má podnikatel za všeobecné známé. Současně je nutné, aby řízení sledovali dlužníkovi věřitelé, protože i ty může soud svým jednáním překvapit – například tím, že je vyloučí z dalšího řízení. Insolvenční řízení proto není možné přehlížet ani v situaci, kdy insolvenční návrh není důvodný. Současně však není správné přikládat mu ďábelský význam.

Zamezit zneužívání insolvenčního řízení se dá nejen zvýšením přesvědčení veřejnosti, že zahájení řízení samo o sobě není problém, ale také důsledným vymáháním škody, která nedůvodným insolvenčním návrhem dlužníkovi nebo jeho věřitelům vznikne. Tyto škody totiž mohou být velmi vysoké. Navrhovatelem bývá ovšem často ten, kdo žádný majetek nemá, respektive subjekt, který byl vytvořen jen pro podání návrhu. Povinnost k náhradě škody se jej proto nijak nedotkne. Potom je třeba hledat pravého viníka a sdělit trhu, kdo to je. Veřejný odsudek totiž leckdy dokáže více než zákonné tresty.

Nemůže být sporu o tom, že žádný zákon zneužívání práva nezabrání. Možnost zneužití insolvenčního zákona tedy vyloučit nemůžeme. Čím více si však bude veřejnost uvědomovat, že mnoho obav souvisejících se zahájením insolvenčního řízení není opodstatněných, tím méně bude podávání šikanozních návrhů atraktivní.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče