Inpunefer, hůl a myš

07. prosince 2007, 10:17 - Martin Rychlík
07. prosince 2007, 10:17

Exkluzivní reportáž o dalším úspěchu českých egyptologů

(perex místo podtitulku) + foto z hrobky
Je pondělí 12. listopadu 2007, 11 hodin 34 minut. V egyptském Abúsíru, v části pouštní oblasti, pro kterou má koncesi Egyptologický ústav Univerzity Karlovy, se tucet metrů pod povrchem začalo zvolna odsouvat víko kamenného sarkofágu. Neskutečně těžkou desku (těžko říci, kolik váží) odtahují na stranu dva arabští feláhové pomocí heveru. Chvíli poté se otevírá pohled do tisíce let zavřené rakve, která evidentně nikdy nebyla nevyloupena, což není časté. Chvíli si užívají docent Miroslav Bárta, pod jehož dohledem k otevření došlo, jeho archeologičtí kolegové, restaurátor, antropoložka. „Proč má zemřelý vedle sebe hůl? Podívejte na uložení,“ šeptají si egyptologové. „Kolik mu asi bylo let? A jak se tam proboha dostala ta myš?!“

První, co zasáhne i na leccos zvyklého Středoevropana, když ve tři ráno vystoupí na káhirském letišti, je smog. Udeří tak silně a nečekaně, že nevěříte vlastním plicím. Ani noční cesta taxíkem metropolí Egypta (státu zvaného Gumhúríja Misr al-Arabíja) není nijak uchvacující. Rádi se uchylujeme za vysoké zdi české ambasády v ulici Dokki. Právě tam je základna českých egyptologů, kteří mají od října 1958 akademické pracoviště v Praze i v Káhiře.
Naše vědce předchází skvělá pověst. Píší do médií, vystupují v televizi a rozhlase. Jsou zváni na konference, jejich práce zajímá veřejnost. Když byla v roce 1996 týmem Ladislava Bareše odkryta šachtová hrobka hodnostáře Iufaa s nádherně zdobenou pohřební komorou, nazval ji časopis Time objevem roku. „Taková nevykradená hrobka se podaří najít jednou za půl století,“ zasní se profesor Miroslav Verner, s jehož jménem je v České republice egyptologie neodmyslitelně spjata.

Ráno pod Džoserovými schody.

Každé ráno – s výjimkou pátků a sobot, po které drží Arabové „víkend“ – vyjíždí krátce po šesté hodině malá česká karavana. Tvoří ji dvě terénní toyoty novější výroby a jedna o dost letitější. S fotografem usedáme do najatého kombíku. Cesta do slavného Abúsíru netrvá dlouho. Jde o půl hodiny jízdy v provozu, který se již brzy po rozbřesku neobejde bez klaksonů, nacpaných minibusů, ale i osly tažených povozů. A jen pár minut oddaluje člověka od náhledu do – nešetřme patosem – kosmu, který obestíral staré Egypťany.
Za datlovými palmami se už objevuje Džoserova pyramida v Sakkáře, stupňovitá stavba panovníka ze třetí dynastie (asi 2650 př. Kr.). Je to nejstarší známá pyramida. Vybudovat ji dal zřejmě Džoserův syn: mudrc Imhotep. V celém Egyptě je asi kolem stovky těchto jehlanů a na obzoru jsou vidět další siluety abúsírských monumentů.

Dirigenti s rákoskou.

Jsme na místě. Verner a další „doktoři“, jak dělníci říkají vědcům na vykopávkách, zadávají úkoly, připravují, co je třeba k otvírání hrobu. Feláhové se dávají do práce a pod vedením předáků – takzvaných reisů, kteří si respekt zjednávají slovem, ale také rákoskou – kopou a odnášejí hlušinu. „Role mají rozdělené: na košíkáře, motykáře, lepší kopáče. Teprve po nich se štětečků chopí reisové z rodiny el-Kerétíovy,“ vysvětluje Jolana Malátková, na niž přichází řada tehdy, kdy je třeba nálezy kresebně dokumentovat. A když není na blízku fotograf Martin Frouz, jinak též pracovník magazínu National Geographic, artefakty také fotografuje. Výtvarnice se věnuje i překresbám reliéfů ze stél na fólie a jejich naskenování.
O to, aby se cenné předměty uchovaly, pečuje restaurátor Martin Dvořák. K dispozici má luxusní pracovnu, předsálí Intiho hrobky s nádherně rytými nepravými dveřmi, vchodem na onen svět. „Mým úkolem je zbrzdit degradaci a v ideálním případě ji zcela zastavit,“ říká konzervátor, jenž vypiplal okolní nástěnnou polychromovou výzdobu, ošetřil vázy, kanopické skříňky či deskový oltář. „Jedu, jedu,“ ozývá se náhle zvenku s nečeským přízvukem. To vtipkuje jeden ze zkušených dělníků Marzúk, který s úsměvem vynáší písek. Ahmad el-Kerétí jej ihned rovná do latě a baví se s Vernerem, jemuž se tu přezdívá Mudír čili šéf, jak proběhne otevření sarkofágu. Musí mu asistovat zástupce z památkové rady, egyptologie totiž není jen o čtení stovek knih a dřině v terénu, je rovněž o diplomacii. „Egyptologové přispívají k šíření výborného jména České republiky. Od roku 1960, kdy byla uzavřena kulturní dohoda, získalo i několik egyptských studentů postgraduální vzdělání na Univerzitě Karlově. Vrátili se a dnes jako třeba Tárik Avadí působí ve významných funkcích v Nejvyšší radě pro památky (CSAE),“ řekl týdeníku EURO velvyslanec ČR Miloslav Stašek.

V čem je Abúsír zvláštní?

„Dobrý egyptolog musí být oddaný oboru. A dát mu všechno. Navíc musí být i schopen praktického života. Obstarává povolení k vykopávkám, jedná s úřady i s ,domorodci´. Okolí na nás ale stejně nahlíží jako na podivuhodné lidi. Když se doma zahledím ,do blba´, žena to komentuje: ,Á, už je zase v Egyptě!'. Cítím se už polovičním Egypťanem,“ řekl novinám The Prague Tribune profesor Ladislav Bareš, ředitel Českého egyptologického ústavu (ČEgÚ), jemuž Verner přenechal post v říjnu 2000.
Na pyramidová pole v Abúsíru přijela první československá expedice v roce 1960. Pod vedením Zbyňka Žáby dokončila výzkum Ptahšepsesovy mastaby z páté dynastie, která je největší známou nekrálovskou hrobkou ze Staré říše. Ale v první polovině 60. let se Češi proslavili zejména spoluprací v rámci projektu UNESCO na výzkumu chrámů v Núbii (a asi 5000 skalních rytin a maleb), které měla pohltit Asuánská přehrada.
I díky tomu získal ČEgÚ v roce 1976 koncesi pro jižní Abúsír, území velké asi dva kilometry čtvereční. Povolení umožňuje provádět výzkum nejvyššího stupně: plnohodnotné vykopávky. Nižšími stupni jsou průzkum a čištění. Kromě Iufaa lze k hlavním českým úspěchům řadit objevení Raneferefova archivu či odkrytí pyramidového komplexu královny Chentkaus.
Říkáte si nyní, že poučení o starém Egyptě přinášejí pouze mumie a balvany? Kdeže! Důležité jsou také papyry, jež zahrnují i ekonomické údaje. „Dosud se podařilo objevit tři archivy; první našli na konci 19. století zloději památek v komplexu panovníka Neferirkarea, druhý a třetí archiv objevili čeští egyptologové pod vedením profesora Vernera v pohřebním komplexu královny Chentkaus II. a panovníka Raneferefa ,“ vypráví Hana Vymazalová, která na základě podkladů pořízených francouzskou egyptoložkou Paulou Posenerovou-Kriégerovou publikovala práci o úložišti starém 4,5 tisíce let. V Abúsíru byly kromě textů týkajících se organizace zádušních kultů uchovány i účetní „knihy“, zachycující příjmy a výdaje chrámů. „Záznamy se vedly v každé instituci a můžeme říci, že staří Egypťané byli nesmírně pečlivými byrokraty,“ říká egyptoložka, jež se zabývá i staroegyptskou matematikou.

Dvanáct metrů pod zemí.

„Pojďte, lezte!,“ volá na mne z temné díry doktor Bárta. Slézám šachtou po rozviklaném žebříku do hloubky dvanácti metrů. Krčím se. Vlevo jedna hrobka, vpravo druhá. Otevřená. Moc místa tu není, a ještě navíc vedro. Prostor navozuje myšlenky na nějaký ten katastrofický scénář… Statiku naštěstí obhlédl báňský inspektor Karel Herrmann, jenž si má poradit i s cirkulací vzduchu, ale to je jen slabá útěcha. Spíše vzpomínám na příběh člena týmu, jemuž ve 23 metrů hluboké šachtě zhaslo světlo. A dvacet minut zůstal v temnotě pofd kmenným příkrovem.
Aby toho nebylo málo, připomínám si osud lorda Carnarvona, jenž s Howardem Carterem vstoupil roku 1922 do nevyloupené Tutanchamonovy hrobky a šest týdnů nato zemřel. Prý dostal záchvaty zimnice a blouznil: „Pták mi drásá obličej!“ V egyptské zaklínací formuli se totiž praví, že supice Nechbet, ochránkyně králů, rozškrábe obličej každému, kdo znesvětí faraonův hrob. Tohle však naštěstí panovník není.

Kanopy a žezlo Niuserreova kněze.

„Najít nevykradenou hrobku je zázrak, a pokud jde o Starou říši, je to zázrak dvojnásobný. Znám jen asi tři intaktní hrobky,“ povídá Bárta, jemuž „pere“ halogen do tváře. V komoře byla výbava sestávající ze čtyř kanopických skříněk na vnitřnosti, deseti pivních džbánů, asi 80 miniaturních nádobek (misek na pokrmové obětiny a pohárků na tekutiny), zvířecí kosti a dvě čepelky. Kanopická skříňka byla rozpadlá, ale uchovala se pečeť, na níž jsou tituly zesnulého.
„Jméno známe i z nepravých dveří. Majitelem hrobky byl Inpunefer, který byl knězem panovníka Niuserrea z páté dynastie (asi 2400 let př. Kr.) pohřbeného pár set metrů na sever v pyramidě. Inpunefer byl zčásti mumifikován, ale velmi neuměle. Na hlavě a na rukách měl výzdobu z korálků, což jsou zřejmě rozpadlé náramky a čelenka, měl vycházkovou hůl na pěti místech se zlatými proužky. V levé ruce držel žezlo, tedy odznak člověka, který měl moc nad jinými. Dále jsme nalezli dřevěnou podhlavničku (jakýsi polštářek ze dřeva) a alabastrovou nádobku, v níž mohl být parfém,“ řekl týdeníku EURO Bárta.
Zásluhou antropoložky Martiny Kujanové, nástupkyně věhlasného profesora antropologie Evžena Strouhala, už víme, že muži bylo mezi 30 a 50 lety. Dále se uvidí. „Dříve se braly biopsie, dnes užíváme hlavně neinvazivních technik. Hodně se přemýšlí, než se řízne,“ připomíná Kujanová nástroje, jakými jsou microscribe či CT skenery. A myš, která proklouzla do rakve během pohřbu? Lze říci, že se dostala do těch nejpovolanějších rukou, bohužel pro ni však s prodlevou 4500 let.
Odkrytá hrobka se musí vždy zabezpečit, což platí i o skladech předmětů a kostí. „I dnes jsou loupežníci schopni kvůli památkám zaútočit. A dokonce také zabíjet,“ upozorňuje Verner. Vidina peněz za odcizené artefakty či vysekané kamenné stély – čin obzvláště barbarský – je lákavá. I proto lokality s vykopávkami hlídají gafírové a muži ozbrojení samopaly.

Bezpečnost především!

Egypt je velkou zemí. Na 998 tisících kilometrů čtverečních žije 76,5 milionu lidí. Ne všichni jsou spokojeni, někteří navíc svou nespokojenost dávají najevo způsobem, mírně řečeno, nekulturním. Teroristické atentáty v Luxoru a Šarm aš-Šajchu jsou ještě v živé paměti. V prvním případě v listopadu 1997 zahynulo 68 lidí, ve druhém sérii tří útoků nepřežilo 88 lidí včetně jednoho občana Česka. Štěstí měl tehdy egyptolog Jaromír Krejčí: „Byli jsme na tržišti, vybírali si a naštěstí včas odešli. Bylo to o pár minut.“ Tajemník ČEgÚ pokouší štěstěnu. Jen pár dní před 11. zářím 2001 odlétal z New Yorku a pouhé hodiny ho dělily od londýnských atentátů. Tužší Mubarakův režim je však dbalý nutných „opatření“.
Hrozby islamistů ovšem nejsou hlavní starostí egyptologů, ti spíše řeší rozpočet. „Ať už jde o státy nebo instituce, všechny si to platí samy. Některé expedice, například z Louvru nebo tokijské univerzity Waseda, jsou opravdu bohaté, jiné skromnější. Ale musejí si zaplatit dělníky, pojištění, přidělené inspektory, hlídače, všechno, nač si vzpomenete. A každým rokem je to nákladnější,“ sdělil tisku Břetislav Vachala, profesor a někdejší ambasador, jemuž Lidové noviny přiřkly titul Vědec roku 2004. Část nákladů pochází od sponzorů, jako jsou Delta Pekárny (United Bakeries) v čele s J. M. Paříkem, UNIS (Jiří Kovář), Mibcon (Jiří Melzer) nebo Emeran 1860 (Jaroslav Kroužek). Ale rozhodující je grant Ministerstva školství ČR do roku 2011.

V poušti jako na Dakaru

Mlha, mlha, šeď, parafrázuji si Cimrmana cestou do oáz Bahríja v Západní poušti. Vinou smogu smíchanému s ranní vlhkostí je vidět jen na pár metrů. „Horší než Mostecko v roce 1985,“ říká Bártovi geodet Vladimír Brůna, který automobil řídí. Oba zírají do bílošedé tmy. Až po šedesáti kilometrech, a to bez přehánění, se objevuje cesta k lokalitám el-Hajez a Bír Šovíš, v nichž Češi pracují od roku 2003. Jsou tam památky na římské a raně křesťanské osídlení z prvního až pátého století i obdivuhodný systém takzvaných manavarů čili zavodňovacích šachet a vodojemů.
Míjíme úchvatné panorama se začerněnými špičkami kopců. Jedna hypotéza říká, že Egypťané začali stavět pyramidy právě proto, že kopírovali takovéto přírodní vzory. Zastavujeme až v Bawíti, střediskovém městečku, které je asi 300 kilometrů jihozápadně od Káhiry. „Benzin nemáme, ale je na cestě,“ říká pumpař. Kdoví, co to znamená; snad se večer dostaneme zpět. Důvod, proč toyota potřebuje tolik paliva, se dovídáme záhy. Inženýr Brůna se na odbočce mění v Karla Lopraise a prašným vádím, vyschlým řečištěm, v němž se přesýpají duny a které vede vysoko nad úroveň okolí, projíždí plnou rychlostí. Písek odletuje, motor řve. To už jsme ale nahoře, odkud je dokonalý výhled na celou oblast. Vidíme Bír Šovíš i zbytky římské pevnosti el-Ríz.

Hadi a beduínův čaj.

Prvním zastavením je poloodkrytý areál někdejšího městečka – se sýpkami, zdmi. Střepů je tolik, že po nich šlapeme. „Dejte si pozor na hady,“ volají vědci nejen na našeho fotografa pobíhajícího pouští. Kobry jsou zalezlé, ale v létě se zde vyhřívají při teplotách až 60 stupňů. Odjíždíme k Rízu, kde rostou dva tisícileté stromy a poblíž bývala i bazilika svatého Jiří. Lokalitu zkoumal egyptský archeolog Ahmad Fachrí. Odtud je to jen kousek do malé oázy se zdrojem pitné vody. Zanikající osadu s několika rodinami čeká neodkladný osud. Během pár let se přes ni převalí duna. Písek je neúprosný, každý rok se přesype o desítky centimetrů, takže na první dvorek už přepadává proud béžové zkázy. Skončili předci dnešních osadníků stejně? Bárta se dívá na dunu, přemýšlí a rychle se otáčí: „Pojedeme.“
Benzin (cena pěti korun za litr) do Bawíti dorazil. Ale ještě před odjezdem jsme zváni k beduínskému průvodci Čechů, k Sámímu. Útulnému pokoji, tolik nepodobnému venkovní špíně, vévodí počítač. Nabíhají Windows XP. Sámí sice číst neumí, ale díky kamarádovi posílá i e-maily. Dostáváme silný beduínský čaj, který teprve dává tomuto slovu obsah. Po pár hodinách zpáteční jízdy nás svým odérem vítá Káhira, megapolis, kde žijí chudí na střechách, ale i ve hřbitovním Městě mrtvých.

Češi, Belgičan i Arab.

Během posledního dne v Abúsíru už jen pozorujeme okolí. Viděli jsme dost. „Když to porovnávám s Belgičany, s nimiž jsem pracoval v Dér el-Berše, jsou výzkumy na daleko vyšší úrovni,“ vypráví plynulou češtinou Filip Coppens, jenž sice studoval v belgické Lovani, ale za ženu má Češku. Českou egyptologii řadí do elitní světové desítky. Využívá totiž moderních metod, mezi něž patří například i geofyzika.
Odborníci z firmy Inset uplatňují na místě tři druhy výzkumů (odporové, radarové a magnetometrické měření), jimiž zjišťují podpovrchovou skladbu. Jakub Štainbruch říká: „Máme ale konkurenci. Skot Ian Mathieson tu pracuje už sedmnáct let.“ Nechystá se magnetometrické zaměření celé české koncese? „To by bylo ideální,“ říká geofyzik Radek Zelený, „ale vše je o penězích, doprava přístrojů i následné zpracování je drahé.“ Při prvním pokusu dovézt radar prý dokonce celníci zařízení zabavili jako „podezřelé“. Ani intervence nepomohly.
Tím, kdo si s Egypťany – pomineme-li vyplácení mzdy – bez potíží rozumí, je vrchní reis Talál el-Kerétí, jehož rod spolupracuje s Čechy už přes čtyřicet let. V roce 2004 mu byla v Karolinu udělena bronzová medaile Univerzity Karlovy. „Můj otec pracoval sedmnáct let s profesorem Žábou, já třicet let s Vernerem. Pomáhal jsem Francouzům, Japoncům či Němcům, ale řeknu tolik: s jinými expedicemi pracuji jen tehdy, když tu nejsou Češi. I jeden z mých synů studuje v Česku,“ říká předák, jenž má doma podepsanou podobiznu českého prezidenta. A budoucnost egyptologie? O té už rozhodnou lidé, nikoliv bohové starého Egypta.

Martin Rychlík, Abúsír

box
Miroslav Verner
Měli v sobě řád „Egypt je krásná, překrásná země. Nejraději jsem někde v poušti, daleko od Káhiry, od toho apokalyptického města… Lidé jsou výborní, přátelští, odlišní od jiných Arabů. I v tom člověk vidí dlouhou kulturní výměnu Evropy, Asie a Afriky,“ vypráví podmanivým hlasem profesor Miroslav Verner (66). Celý život zasvětil české egyptologii, v krizových letech se stal jejím zachráncem. A pro mnohé i zosobněním oboru. I nadále zůstává nejvýznamnějším reprezentantem ve vztahu k egyptské správě, ale rovněž v mezinárodním měřítku.

V příštím roce oslaví Český egyptologický ústav (ČEgÚ) padesátiny. Jaké byly začátky?
Egyptologie má v českých zemích poměrně dlouhou a respektovanou tradici. Počátky jsou spjaty se jménem Františka Lexy, jehož zaujalo hieroglyfické písmo natolik, že opustil matematiku a odešel studovat k Ermannovi do Berlína a Spiegelbergerovi do Štrasburku. Po první světové válce založil egyptologii na Univerzitě Karlově.

Jak se vyvíjela?
Lexa vytvořil okruh žáků, z nichž k nejvýznamnějším patřili Jaroslav Černý a Zbyněk Žába. Černý se stal hvězdou, pracoval s Francouzi v Dér el-Medíně a po roce 1945 dostal nabídku profesorského místa mimo jiné na Queen´s College v Oxfordu, kde zůstal. Žába byl žákem obou jmenovaných. A právě on se stal skutečným budovatelem ČEgÚ, neboť Lexa krátce po založení na jaře 1960 zemřel.

Důležité byly záchranné práce na místě budované Asuánské přehrady…
Tehdy se československá vláda rozhodla přispět nikoliv finančně, ale na základě výzvy UNESCO vysláním expedice do Núbie, kde hrozilo, že se vznikem nádrže dlouhé 500 kilometrů bude zatopeno obrovské kulturní bohatství. Práce začaly v roce 1960 a náplní týmu byla řada aktivit od hledání chrámu v Táfě přes geodetický průzkum až po vyhledávání nápisů a skalních kreseb. Práce dosáhla uznání a Egypťané sami navrhli, že by Češi měli po „núbijské akci“ pokračovat na místě, které si zvolí. Tehdy se Žába po poradě s Černým rozhodli pro Abúsír, kde byl dokončen výzkum Ptahšepsesovy mastaby.

Jak se podepsal na ČEgÚ rok 1968?
Byl mezníkem v negativním smyslu. Po invazi a zahájení normalizace, která postihla Univerzitu Karlovu, byl náš ústav v roce 1971 zrušen. Krátce předtím zemřel Žába a tým, který budoval, se rozpadl. Někteří jeho členové zůstali v emigraci, jiní odešli nebo byli z fakulty vyhozeni. Tehdy jsem zůstal sám spolu s fotografem Milanem Zeminou. Byla to obtížná doba, ale přispěla k realistickému zvážení možností české egyptologie a snad i k pokusu o vybudování stabilnějších základů a koncepce oboru.

V roce 1976 jste získali i novou abúsírskou koncesi…
Ano. Zásluhou nového vedení fakulty a díky vztahům s egyptskými kolegy, kteří zaujímali důležitá místa v egyptské památkové organizaci, se nám dostalo koncese, jakou na pyramidovém poli – což je vedle Théb či Karnaku to vůbec archeologicky nejcennější – nikdo ze zahraničí nemá. V rámci Abúsíru se dnes rozvíjejí tři projekty. Výzkumy pyramidového pole vede Jaromír Krejčí, na zkoumání velkých pohřebišť z období Staré říše dohlíží Miroslav Bárta a hrobky ze Sajsko-perského období jsou doménou profesora Ladislava Bareše. S odstupem třiceti let můžeme říci, že výzkum přinesl pozoruhodné výsledky a Abúsír, který byl skutečnou křižovatkou dějin, se stal prestižní archeologickou lokalitou. Nemáme se, zač stydět.

Které objevy byly nejzásadnější?
Co se týče královských pyramid, jmenujme pyramidový komplex faraona Ranefereva a v něm objevy se spoustou artefaktů, sochami, papyrovým archivem i stovkami otisků pečetí. Ale také pyramidové komplexy královské matky Chentkaus, jejichž výzkum přinesl nové pohledy na dějiny Egypta, pyramidy Lepsius č. 24 a dvojpyramidu č. Lepsius 25, o nichž s jistotou nevíme, komu patřily. Ze šachtových komplexů je významná například hrobka kancléře Vedžahorresneta - spolupracovníka perského Kambýsa a Dareia I., nejatraktivnější byl intaktní komplex „kněze předčitatele“ Iufaa a také hrobka Menechibnekau, správce královských statků. Čili je to do široka i do hloubky rozvinutý výzkum, na němž se podílí pestrý a pružný tým, což mne těší. Odkaz starého Egypta je úžasný a nejen historicky cenný, on je také krásný…

Proč je estetický dopad egyptských památek tolik fascinující?
Sochy, stavby i malby odrážejí myšlení starých Egypťanů. Jejich základní principy, které civilizaci utvářely. Nejzákladnější byla myšlenka řádu. Sebe považovali za zemi bohy vyvolenou. Slovo řád zní maat, ale stejně se nazývá i právo a spravedlnost; tedy řád, právo a spravedlnost jedno jest. A vše se promítá do architektury, do řemeslné práce, celého spektra činností. Chrámy byly budovány podle kánonů, kde všechno má své místo, s respektem k symetrii, vyváženosti, harmonii. Egyptské památky na nás působí důstojným, uklidňujícím a věčným způsobem, který odráží maat. I proto tato civilizace trvala nejdéle, i proto nás tak fascinuje…

Do Egypta jezdíte čtyřicet let. Jak se změnil?
K nepoznání (zvážní). Jen Káhira měla tehdy dva a celý Egypt 23 milionů obyvatel, což má dnes skoro samo hlavní město. Lidé se na území nilského území a delty tísní spolu s památkami.

S tím souvisí i životní prostředí, které památky ničí.
Strašně. Ale to je jediný aspekt ekologického problému, který sužuje zemi. Je otázka, kdo trpí víc. Lidé, památky, anebo příroda? To je neoddělitelné a řešení zůstává v nedohlednu.

To je také záležitostí politiků a firem. Jednáte jako egyptolog i s nimi?
Egyptské úřady jsou vůči zahraničním archeologům vstřícné, v čemž nepochybně hraje roli i postavení památek v místní ekonomice. Příjem z turismu je stěžejní. Doma máme dlouhodobou podporu vedení FF UK i ministerstva školství, naše práce je možná díky vědecko-výzkumnému projektu „Výzkum civilizace starého Egypta 2005 až 2011“ a Grantové agentuře AV ČR. Ale je tu i možnost sponzoringu pro soukromé firmy.

Čím pro ně můžete být zajímaví?
Egypt je klíčová země arabského světa. A příležitostí k investicím, na nichž by firmy neprodělaly, je nepřeberné množství. Sice nemůžeme zastupovat CzechInvest, ale máme kontakty, a protože zemi dobře známe, můžeme pomoci firmám v prosazení na trhu a v propagaci.

Nemá některá ze společností zájem o podporu velké výstavy ze sbírek ČEgÚ?
To je projekt, který – řekl bych – česká společnost celá léta očekává. Mám na mysli reprezentativní expozici našich nejzajímavějších nálezů. A že máme, co ukazovat! Vždyť jsou takové věci přímo v káhirském muzeu. Ale musel by se toho chopit schopný tým, jde o náklady odhadem třiceti milionů korun s tím, že by se výstava jistě zaplatila. Soudě podele podobných výstav organizovaných v Evropské unii, Spojených státech amerických a Japaonsku by na sebe taková expozice jistě vydělala. Na zápůjčku památek by pochopitelně musela být složena státní garance, jinak nemohou být nálezy vyvezené z Egypta.

Co připravujete k 50. výročí ústavu?
Akce se budou konat doma i v Egyptě, v rovině vědecké i popularizační. Výstava připomínající začátky při akci UNESCO byla již zahájena v muzeu Núbie, druhá proběhne na jaře v Eygptském muzeu v Káhiře a ukáže naši padesátiletou spolupráci. Třetí fotografická expozice se bude konat v káhirské Americké univerzitě (AUC). Uvažujeme i o výstavě v Bawíti, nachystána je vědecká konference. Připravujeme anglicko-arabskou publikaci o naší činnosti (je financována nákladem egyptské strany, což o lecčems svědčí), přednášky, akce chystá Náprstkovo muzeum. A jedním z témat knižního veletrhu v Praze koncem dubna bude Egypt, kde bych měl představit knihu Objevování starého Egypta, jež bude ohlédnutím za naším půlstoletím pod pyramidami.

Martin Rychlík, Káhira

CV:
Prof. PhDr. Miroslav Verner, DrSc. (66)
Absolvoval střední školu v Králíkách a po dělnickém zaměstnání ve Štítech – měl buržoazní původ – vystudoval egyptologii a archeologii u profesorů Žáby a Filipa na pražské UK (1965). Doktorem filozofie se stal roku 1968, profesuru získal v roce 1993. Od začátku se soustředil na studium egyptštiny, hieroglyfů a jejich paleografie. V roce 1964 se stal epigrafem expedice do Núbie. Od roku 1976 vede české archeologické výzkumy v Abúsíru. V letech 1983 až 2000 byl ředitelem ČEgÚ, v němž stabilizoval situaci a postaral se o jeho koncepční rozvoj. Publikoval přes tucet vědeckých monografií a přes stovku odborných článků, věnuje se i popularizaci v médiích. Přednášel na univerzitách ve Vídni, Hamburku, Berlíně, Moskvě, Káhiře, Paříži, Göttingenü, ale i v USA. Je členem výkonného výboru Mezinárodní asociace egyptologů, čestným členem Německého a Rakouského archeologického institutu, vědecké rady FF UK a dalších organizací. V roce 1998 byl vyznamenán medailí Za zásluhy. Má dva syny.

box
Miroslav Bárta
Kletby faraonů se nebojíme!

„K egyptologii jsem se dostal za trest. V páté třídě jsem zlobil a musel se naučit nazpaměť text o Chufuově pyramidě. Tehdy jsem si řekl, že to není zas tak pitomé. A později jsem už nechtěl dělat nic jiného,“ říká docent Miroslav Bárta (37). „Ale nijak neholduji onomu esoterickému zájmu o egyptské taje za hranicí reality, protože i v opravdovém světě starého Egypta je stále co objevovat,“ říká vědec, jenž pracuje v Abúsíru i v Západní poušti.

Jak získal Český egyptologický ústav koncesi na práce v okolí oázy Bahríja?
Při kongresu v Káhiře v roce 2000 byly přední zahraniční instituce vyzvány, aby se ujaly výzkumu v ohrožených oblastech – v nilské deltě a Západní poušti. Zásadní byla role profesora Vernera, jenž koncesi získal. Posléze přešla na mne. V roce 2003 jsme zahájili mapování celé oblasti. A zjistili potenciál asi dvacítky lokalit, přičemž výprava měla i specialistu na paleolit Jiřího Svobodu, šéfa výzkumu ve známých Věstonicích. Zaměřili jsme se – i díky velkorysé podpoře firmy UNIS – na dvě oblasti. Na osídlení ze Staré říše, jež je důležité, neboť posunuje dataci, a na křesťanskou osadu poblíž Bír Šovíše ze čtvrtého a pátého století, což je městečko na dvaceti hektarech, v němž žily stovky lidí. Jsou tu dílny i vily o třech patrech. Na povrchu není nic vidět, ale když začneme kopat, nálezy se vyvalí, že je nestíháme ani dokumentovat… I proto by se nám hodil pick-up, protože si stálým převozem artefaktů a nákladů ničíme toyotu.

Oázy Bahríja, Chárga, Dachla, Faráfra a Síwa existovaly už za Staré říše?
To je charakteristické pro náš výzkum, nezkoumáme jednotlivé lokality, ale i postavení oáz v kontextu tehdejšího světa. Uvidíme, zda to byla nárazníková nebo významná oblast, anebo jen zastávka při cestách na západ. Zajímavým artiklem byly datle, víno, ale i suroviny. Asi 200 kilometrů od Dachly se získávalo červené barvivo.

V 90. letech byly v oblasti nalezeny „zlaté mumie“.
Údolí zlatých mumií z římské éry se nachází na jihu od Bahríje. Zkoumali je archeologové pod vedením Zahiho Hawásse, přičemž byly odkryty desítky mumií – celkem asi 250 – s pozlacenou kartonáží a maskami. Ale jde spíše o plíšky a zlatavý nátěr.

Nemáte při otvírání hrobů strach z „kletby faraonů“, tedy z bakteriální nákazy?
Kdysi jsme i měli. Ale když se roku 1998 otevíral Iufaaův sarkofág, téma jsme konzultovali s antropologem Evženem Strouhalem a ukázalo se, že je to neprokazatelné. Snad tu dlouho budeme (smích). I Howard Carter, jenž vyrušil Tutanchamona, se dožil vysokého věku. Ale jinak se snažíme o etické standardy americké antropologie, tedy vracet zesnulé na místo odpočinku.

Usilujete také o interdisciplinární pojetí…
Myslím si, že by egyptologie měla být „totální vědou“, syntézou poznatků mnoha vědních oborů. Nejde o objevy, ale o to, jak k tomu, co nalézáte – hrobky, keramiku, reliéfy -, dodat souvislosti a pochopit, co, jak a proč se dělo. V makroměřítku, i na úrovni jednotlivých lidských osudů. K tomu je třeba řady odborníků z oborů jako jsou egyptologie, archeologie, antropologie, výzkum fauny a flóry, entomologie, geologie, dálkový průzkum Země, historická geografie, kartografie, paleoklimatologie, geofyzika, geomorfologie, restaurátorství, informatika či statika.

Jakou má egyptologie budoucnost?
Záleží na vývoji v zemi, protože životní prostředí se zhoršuje a památky mají stále méně místa. Populační tlak je značný. Vědci budou stále častěji dělat záchranné výzkumy. I v Abúsíru se od východu tlačí osídlení vesnice a od západu se blíží káhirské smetiště… Egyptologie přetrvá. Je atraktivní už jen proto, že Egypt je součástí biblické historie.

A co plánuje váš tým?
Příští rok se chystáme k první české expedici do vzdálené oblasti Gilf el-Kebíru. Jde o pohoří na jihozápadním okraji Egypta, hluboko v poušti, k němuž vedou i staroegyptské cesty. Úkolem týmu odborníků asi deseti lidí bude během čtyř týdnů zmapovat, co se dá, včetně vymalované jeskyně Plavců. Ale oblast má význam v tom, že je posledním z „kotevních“ bodů, než Sahara vyschla. V sedmém až šestém tisíciletí před Kristem se lidé stáhli do údolí Nilu a vytvořili staroegyptskou civilizaci, takže se pokusíme o jakýsi návrat ke kořenům. Dozvědět se, odkud vlastně přišli.

Martin Rychlík, Bahríja

box
Vladimír Brůna
Řídit v dunách mě naučili beduíni

„Moderní technologie do egyptologie již neodmyslitelně patří,“ říká geodet a kartograf Vladimír Brůna (46) z Laboratoře geoinformatiky Fakulty životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, jenž v Egyptě pracuje od roku 2001. Metody satelitního snímkování uplatnil Brůna – proděkan pro rozvoj a informatizaci FŽP – i v novém Satelitním atlase pyramid, o jehož vznik se zasloužila také IT firma Mibcon.

V čem je dílo ojedinělé?
Atlas je unikátní v tom, že integruje staré i současné mapy a satelitní snímky, čili jde na jedné straně o mapy z období Napoleonova tažení do Egypta na počátku 19. století, které zhotovili jeho kartografové, a na druhé straně je zde prezentován satelitní snímek z roku 2003 v nejvyšším dostupném rozlišení.

Dokážete ze snímků poznat i dispozice jednotlivých lokalit?
To souvisí s nedestruktivními metodami v archeologii. Především pomocí leteckého a satelitního snímkování jsme schopni takzvaně bezdotykově interpretovat archeologické objekty a struktury. Díky družici se nám zemský povrch „přiblížil“ natolik, že v černobílém pásmu za určitých podmínek rozeznáme objekt o velikosti 65 x 65 centimetrů a v multispektrálním pásmu pak o rozměrech 2,4 metru. Vědec díky tomu může identifikovat jednotlivé objekty a analyzovat jejich vzájemné prostorové vztahy.

A čím přispíváte jako geodet přímo v terénu?
Těch úloh je několik, jednou z nich je mapování. V egyptském prostředí jsou těžko dostupné mapové podklady; například v Abúsíru máme k dispozici mapy v měřítku 1:5000 ze 70. let minulého století a v oblasti Západní pouště je to ještě horší. Obsah map rychle zastarává. I to největší dostupné měřítko mapy 1:250 000 je pro naši práci v Západní poušti nepoužitelné. A proto má výzkum přispět i k tomu, abychom si mohli vytvořit vlastní plány a mapy, identifikovat objekty, zjistit jejich souřadnice. Čili spojujeme satelitní snímek, mapování pomocí GPS s pochůzkou v terénu, z čehož postupně vytváříme archeologickou mapu.

Uplatňují se v egyptologii rovněž informační technologie?
Pochopitelně. Ať již jde o digitální kartografii, fotografii či dálkový průzkum. Výpočetní systémy jsou natolik silným nástrojem, že dokážou mnohé propojit. Už v roce 2001 byl prvním výstupem naší spolupráce podrobný digitální 3D model jižního Abúsíru.

Prý se chytá i on-line systém, který by sjednotil nashromážděná data?
Archeolog ve spolupráci s antropologem, geoinformatikem, fotografem či geofyzikem vytváří množství údajů, takže jsme v situaci, kdy máme obrovské množství dat, která je potřeba uložit, aktualizovat a uspořádat, aby mohla být zpětně využita. K tomu slouží budovaná archeologická databáze. Chci vědět vše o hrobce vezíra Kara? O. k., ale v ucelené a nerozdrobené formě, aby se nesnížila vypovídací hodnota. Do roku a půl bychom měli mít databázový systém, do něhož se v průběhu výzkumu vloží nálezový plánek, kresebná dokumentace, fotka i restaurátorova zpráva.

Kromě Abúsíru jezdíte i do oáz Bahríje. Jak je těžké řídit džíp v písečných dunách?
Jde o praxi. Máme výhodu, že jsme navázali výtečné vztahy s beduíny, kteří přešli z velbloudů na terénní auta. Učili nás. Musíte umět poušť číst. Vidět její barvy, strukturu, podklad. Umět se pohybovat, zrychlit, předvídat nebezpečná místa. Je v tom díl zkušeností, rad od beduínů a vlastní řidičská dovednost. Samozřejmě nás také učí, jak dostat zapadlé auto z písku. A naše vztahy v oázách? Jen ty nejlepší (smích).

Martin Rychlík, El-Hajez

box(satelitní mapa):
Pyramidy viděné božským okem Krátce před začátkem oslav 50. výročí založení Českého egyptologického ústavu si „naši muži v Abúsíru a el-Hajezu“, egyptolog Miroslav Bárta a geodet Vladimír Brůna, nadělili dárek. V nakladatelství Dryada vyšel Satelitní atlas pyramid, s rozměry 32,8 x 48,7 centimetrů, „dosud největší česká kniha v běžné distribuci“. Částečně prý musela být vázána ručně. „Kniha přibližuje vývoj a mapování skupiny jedné z nejslavnějších památek starého Egypta, pyramid – hrobek panovníků ze třetího tisíciletí před Kristem. Součástí atlasu je světově unikátní soubor družicových snímků v nejvyšším možném komerčním rozlišení,“ uvedl Bárta při křtu knihy pouštním pískem. K publikaci je přiložena trojice velkoformátových map tištěných na největším ofsetovém stroji světa (mapy jsou dlouhé 192 cm!): jde o satelitní snímek v plném rozlišení. Geoinformatik Brůna upozorňuje: „Na snímcích lze rozeznat detaily již od velikosti jednoho metru.“ Nepodíváte se?
Bárta, M., Brůna, V.: Satelitní atlas pyramid, Mníšek pod Brdy – Dryada 2007, asi 2500 Kč
družicová fotografie © Digital Globe Corp. QuickBird 2007

tabulka:
Česká egyptologie v datech asi 1711 - prvním „Čechem“ u pyramid byl františkán Jakub Římař
1878 - první český egyptolog Giovanni Kminek-Szedlo učil v Boloni
1925 - byl ustaven seminář egyptologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
1927 - František Lexa řádným profesorem egyptologie na UK
1930 - Jaroslav Černý soukromým docentem egyptologie na UK
1938 až 1951 - Lexa publikoval dosud uznávanou gramatiku démotštiny
1946 - odchod Černého do Británie (univerzity v Londýně a Oxfordu)
1954 - Zbyněk Žába docentem egyptologie na UK
1958 - založen Československý egyptologický ústav (ČEgÚ) v Praze a Káhiře
1961 až 1965 – účast ČEgÚ na záchranné akci UNESCO v Núbii
1960 až 1974 - výzkum Ptahšepsesovy mastaby v Abúsíru
1974 - jmenování profesora Miroslava Vernera ředitelem ČEgÚ
od 1976 - výzkumy v jižní části pyramidového pole v Abúsíru
od 1981 - výzkumy šachtových hrobů ze sajsko-perské doby
od 1991 - výzkumy pohřebišť úředníků Archaické doby a Staré říše
od 2003 - výzkumy oázy Bahríja (El-Hajez) v Západní poušti
Pramen: Český egyptologický ústav UK, různá literatura

BOX (asi bez foto)
Staroegyptský minislovníček faraon – označení panovníků, odvozeno od slov „per aa“ (Velký palác)
hieroglyfy – dle Egypťanů „písmo božích slov“, vzniklo asi 3500 let př. Kr.
kartuše – oválný rámeček, do kterého se zapisovalo panovníkovo jméno
kanopa – jedna ze čtyř nádob, do níž se ukládaly vnitřnosti mumifikovaného
mastaba – typ hrobky připomínající tvarem nízkou hliněnou lavici
mumifikace – úprava těla odstraněním a konzervací rozkládajících se tkání
nepravé dveře – nejčastěji kamenná zdobená stéla, jakýsi vstup do zásvětí
obelisk – stylizované napodobení prapahorku, na němž se prý zrodil život
ostraka – popsané střepy nádob nebo úlomky vápence (náhražka papyru)
papyrus – bažinná rostlina, z níž se vyráběly nákladné psací svitky
pyramida – jehlanovitá královská hrobka, nejstarší je Stupňovitá v Sakkáře
sarkofág – kamenná schrána k uložení mrtvého, doloženy už od třetí dynastie
sfinga – mytická bytost se lvím tělem a lidskou hlavou, měla strážnou úlohu
stéla - náhrobní kamenná deska s reliéfní výzdobou vešebt – soška v podobě mumie, měla na onom světě pracovat za zemřelého
vezír – arabské označení nejvyššího státního úředníka, užíváno i pro Egypt

TAB (časová osa):
Kolik let je téhle hrobce?
Orientační chronologická tabulka starověkého Egypta
4500 - 3150 př. Kr.
Předdynastická doba (kultura el-Badarí, Nakkáda) 3150 - 2700 př. Kr.
Archaická doba (vznik státu, pohřebiště v Abydu a Sakkáře) 2700 - 2180 př. Kr
Stará říše (doba rozmachu Egypta, stavitelé pyramid) 1994 - 1797 př. Kr..
Střední říše („klasické období “, expanze do Núbie) 1543 - 1080 př. Kr.
Nová říše (nový rozmach, velká vojenská tažení) 715 - 332 př. Kr.
Pozdní doba vč. Sajské (okupace Asyrskou a Perskou říší) 305 - 30 př. Kr.
Ptolemaiovská/Řecká doba 30 př. Kr. - 395 po Kr.
Římská doba 395 - 640 po Kr.
Byzantská doba 640
Egypt dobyt Araby Pramen: Český egyptologický ústav UK; Encyklopedie starověkého Egypta, Praha – Libri 2007

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče