Iluze regulace

19. října 2010, 16:19 - Tomáš Munzi
19. října 2010, 16:19

Snahy o co nejvyšší centralizaci kvůli sledování systémového rizika nejsou konzistentní

Během velkých ekonomických turbulencí a nejistot se víc než obvykle diskutuje o regulacích a jejich roli v koordinaci společenských aktivit v nejširším smyslu. Dle obecného povědomí je často jakákoli krize následkem nedostatečných vnějších obojků a bariér pro všudypřítomné bezohledné a rizikové chování, jež vede k systémovým selháním. Za léčbu se proto většinou doporučuje posílení vlivu regulace a státních institucí na ekonomicko-společenské mezilidské interakce. Jsou však tyto úvahy skutečně založeny na robustních a rigorózních faktech? A proč je třeba se tak téměř „kacířsky“ ptát?

Žádné náhodné události

Je nezpochybnitelné, že krize vznikla v nejregulovanějších odvětvích ekonomiky. Naopak ta méně regulovaná v reálné ekonomice ohniskem krize nebyla. Většina sanovaných ústavů totiž byla pod každodenním drobnohledem finančních regulátorů a centrálních bank. Také nemovitostní hypoteční bubliny vznikly zejména v regionech USA, v nichž je nejdrastičtější územní plánování a regulace výstavby. A celé finanční odvětví fakticky ovlivňuje měnověpolitická regulace úrokových sazeb. Ona dokonalá finanční bouře z podzimu 2008 nebyla žádným sledem náhodných událostí, ale naopak výsledkem bobtnání spekulativních finančních nerovnováh, které se reálně materializovaly v neuvěřitelně sladěném momentu. Primární otázka tedy musí znít: Jak je možné, že se systémové ekonomické nerovnováhy mohly kumulativně agregovat natolik neuvěřitelně dlouho a prasknout tak pozdě? Proč se ekonomické proměnné nepřizpůsobily a včas neochladily dlouhodobě neudržitelný hospodářský vývoj?

Opačná kauzalita

Všimněme si jedné věci. Vždy, když nastane ve vysoce byrokraticky regulovaných odvětvích nějaký průšvih, je odpovědnost přiřknuta „bezohledným“ podnikatelům, které regulátoři sledující „veřejný zájem“ neuhlídali. Jediné řešení se pak spatřuje v dalším posilování byrokratické regulace, která jako jediná údajně přitáhne obojek spekulativním „pirátům“ trhu a jejich exotickým inovacím. Pokud však analyzujeme principy regulace, můžeme pro někoho paradoxně dospět k opačné kauzalitě. Už v roce 1963 jeden z nejmocnějších mužů světa, bývalý šéf Fedu Alan Greenspan ve svém eseji Útok na integritu napsal: „Ochrana spotřebitelů regulací je iluzorní. Vede spíš k postupnému ničení jediné spolehlivé ochrany spotřebitele – konkurenci podnikatelské reputace – než k jeho izolaci od nečestných podnikatelů.“ Jaká je logika? Čím tužší byrokratická regulace, tím se paradoxně víc eliminuje individuální odpovědnost a riziková averze všech aktérů. Proč? Jak vidíme ve vysoce regulovaném finančním odvětví, jednotlivé, především velké subjekty jsou přesvědčeny, že budou v případě masivních problémů „sanovány“ penězi daňových poplatníků či jejich tiskem. A snad ani není třeba rozebírat, že odpovědnost regulátorů je mnohem menší, či v konečném důsledku „nulová“, než těch, kdo riskují vlastní peníze a reputaci. Prudce narůstá všeobecný morální hazard, jelikož aktéři nejsou systémově nuceni nést dlouhodobě všechny důsledky svého jednání a rozhodování. Úloha podnikatelské reputace se částečně rozpouští v často mnohem kalnější a systémově nekonkurenční.

Stejní lidé

Byrokratická regulace vytlačuje soukromoprávní, která je založená na okamžité individuální tržní sankci za jakékoli selhání. Motivace aktérů jsou proto orientované k mnohem nižší preventivní regulaci a k řešení problémů, až nastanou. Navíc čím vyšší administrativní regulace, tím vyšší je sklon regulovaných ji obcházet. Ve finančnictví jsme proto byli svědky fatálního nárůstu obchodů se strukturovanými instrumenty – a také kvůli regulační podpoře vládních agentur – které vytlačovaly standardní transakce, u nichž by narůstající bublina byla mnohem zřetelnější a tržně by splaskla mnohem dřív. Dnešní regulační paradigma však veškerou vinu svaluje na deregulaci a údajné nedostatečné regulační pravomoci. Na odpovědných místech přitom sedí většinou stejní lidé, kteří v předkrizové době „hlídali“ dlouhodobou udržitelnost ekonomického vývoje. V postsocialistických zemích si všichni mnohem víc uvědomují, že v byrokratických a centralističtějších hierarchiích se úroveň a směr odpovědnosti zásadně liší od decentralističtějších a konkurenčnějších podnikatelských. Snahy o co nejvyšší centralizaci byrokratické regulace kvůli například údajně lepšímu sledování systémového rizika proto vyznívají nekonzistentně. Profesor ze Stanfordovy univerzity John Taylor ostatně ve výpovědi 9. července 2007 před komisí amerického Kongresu podotkl, že nový systémový a centralizovaný regulátor „může sloužit jako záminka pro současné regulatorní orgány k přenesení odpovědnosti za minulá a budoucí regulatorní selhání“.

Systémové riziko

Administrativní regulace sice permanentně selhává, ale vina se absurdně dává jejímu nedostatku. Regulace se proto dál nabalují, jelikož se řeší stále dokola jen symptomy problémů, nikoli primární příčiny. Neúspěšné regulace se jen transformují do nové formy. Vytlouká se klín klínem. Institucionální regulace individuálních lidských aktivit je zneužívána pod záminkou vytváření „pravidel hry“, aby se konstitutivní charakter regulace dobra a ctností od zla a nectností postupně posouval k regulaci individuální jedinečnosti a podnikatelské inovativnosti ve prospěch kolektivismu, systémového zneužívání právního řádu zájmovými skupinami a politické korektnosti. To je skutečné systémové riziko, kterému čelíme. Jediným skutečně systémovým a dlouhodobým řešením není vyšší byrokratická regulace. Naopak tvrdá ústavní regulace moci a populismu politiků, aby nemohli manipulovat s lidmi jako s „nelidskými“ agregáty a nepřenášeli na daňové poplatníky účty za individuální selhání. Tím se obnoví institucionální podmínky přirozených nebyrokratických regulativů individuální odpovědnosti ve společnosti, které včas dají vědět už při prvních bolestech, a nikoli až téměř před systémovým kolapsem.

Situace: Vždy, když nastane ve vysoce byrokraticky regulovaných odvětvích nějaký průšvih, je odpovědnost přiřknuta „bezohledným“ podnikatelům, které regulátoři sledující „veřejný zájem“ neuhlídali. Jediné řešení se pak spatřuje v dalším posilování byrokratické regulace, která jako jediná údajně přitáhne obojek spekulativním „pirátům“ trhu a jejich exotickým inovacím.

Souvislosti: Dnešní regulační paradigma však veškerou vinu svaluje na deregulaci a údajné nedostatečné regulační pravomoci. Na odpovědných místech přitom sedí většinou stejní lidé, kteří v předkrizové době „hlídali“ dlouhodobou udržitelnost ekonomického vývoje.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče