Ilona Švihlíková: Nejasnosti kolem dluhů

30. dubna 2013, 13:09 - Ilona Švihlíková
30. dubna 2013, 13:09

Přehodnocování – to je zřejmě nejvhodnější termín popisující, co se to v ekonomické vědě (a hospodářské praxi) v posledních letech děje. A přehodnocuje se důkladně - od celkového postoje k dluhům suverénů, přes účinnost fiskálních multiplikátorů a ergo také dopadů škrtů, až k inflačnímu cílování.

Německo versus Zbytek světa?

Radikální obrat v přístupu k dluhům naznačil už Mezinárodní měnový fond. Otázkou je, zda a jak se toto zatím teoretické přehodnocování odrazí v praktické politice. Za delší konec totiž zatím, zdá se, tahá Německo. Ostatně demokratickou diskusi k tématu jasně utnula kancléřka Merkelová, když kometovala schválení Fiskálního kompaktu: „Dluhová brzda bude závazná a navždy platná. Nikdy ji nebudete moci změnit žádnou parlamentní většinou.“

Tento druh „ekonomické negramotnosti“, jak tento způsob uvažování charakterizoval komentátor Financial Times Wolfgang Münchau, má tedy silné hlasatele. Merkelová ráda vykládá skazky o užitečnosti švábské hospodyně, které sice mohou dobře působit na elektorát, ale s národohospodářskou realitou má pramálo společného. Domácnost a stát jsou nesrovnatelní aktéři, jejichž zásadní rozdíl spočívá v tom, že průměrná domácnost neovlivní celkové ekonomické prostředí, kdežto stát ano.

Münchau přtom upozorňuje, že německý postoj k hospodářské politice připomíná víc než cokoli jiného moralitu – po „rozmařilých“ letech (otázka je, pro koho byla rozmařilá) musí nastoupit utrpení jako vykoupení za hříchy. Jenže utrpení není jaksi ctností samo o sobě, nemluvě o tom, že utrpení ještě žádnou ekonomiku na nohy nepostavilo. Právě Němci by si mohli zopakovat následky Brünningových škrtů ve 30. letech.

Jaké zadlužení je nadměrné?

Příliš málo se v ekonomické debatě objevuje diskuse o původu nadměrného zadlužení (i když je otázkou, jak uvidíme, co to vlastně nadměrné zadlužení je,). Obvykle se automaticky servíruje příliš roztahovačný sociální stát spolu s rozmazleným obyvatelstvem. Protože se v českých zemích politická ekonomie dostala na index jako téměř sprosté slovo, tak už se pozornost nevěnuje obrovským zbrojním výdajům (např. v USA či Řecku), záchraně finančního sektoru (Irsko). Už téměř vůbec se nehovoří o tom, že velké množství nadnárodních firem bylo v průběhu „nedobrých“ let zachraňováno tím hrozným rozežraným státem.

Naštěstí se skupině investigativních žurnalistů podařilo poodhalit rouškou tajemství daňových rájů, které v rámci systému světové ekonomiky představují škodnou. Podle toho by i s nimi mělo být zacházeno. Pokud je v daňových rájích naakumulováno okolo 30 bilionů dolarů, což je téměř polovina světového HDP, pak se do popředí dostává nikoliv téma nadměrného sociálního státu, ale prostě a jednoduše fiskální kapacity zemí a daňové spolupráce.

O velký rozruch se postaralo přehodnocení studie dvou významných harvardských ekonomů Reinhartové a Rogoffa. Oba dva se nyní hájí tím, že nadměrnou fiskální restrikci s mýtickou hranicí veřejného dluhu ve výši 90 procent HDP neobhajovali. Faktem ale je, že jejich studie byla politicky využita (či spíše zneužita). Profesor Ash a doktorand Herndon došly k závěru, že dluh a růst HDP nejsou neoddělitelně spojeny a že lze jak v současnosti, tak v minulosti najít všechny možné kombinace (vysoký růst a vysoký dluh, nízký růst, nízký dluh atd). Paul Krugman navíc upozorňuje, že je velmi důležité, zda je veřejný dluh vlastněn domácími či zahraničními subjekty. Japonsko je příklad ekonomiky s největším veřejným dluhem na světě (překračující 220 procent HDP). Protože ale Bank of Japan je měnový suverén (na rozdíl od Řecka, např.) a protože asi 94 procent veřejného dluhu vlastní japonské subjekty, není Japonsko v tak obtížné situaci jako řada zemí tzv. jižného křídla.

Je ovšem velký rozdíl mezi tím tlačit na fiskální konsolidaci v době, kdy se ekonomika propadá, a stavět se za další dluhovou stimulaci. Chybně načasovaná fiskální konsolidace, navíc prováděná masivně, těžko může mít dobrý dopad, protože každá země se jaksi nemůže vyexportovat z krize (každý zkrátka nemůže mít kladnou obchodní bilanci).

Dluhy už nejsou, co bývaly

Má ale další dluhová stimulace smysl? Jistě je velmi důležité, do čeho by dluhové zdroje byly směřovány – od toho by se bezesporu vyvíjela velikost fiskálního multiplikátoru. Na jedné straně keynesiánskou politiku podporuje výše uvedený Paul Krugman. Ten ve své knize Skoncovat s krizí vyvrací řadu pověr o dluzích, když např. uvádí, že Spojené státy nikdy svůj dluh nesplatily (koneckonců systém roll-over praktikovalo mnoho zemí, i když neměly výhodu pozice amerického dolaru). Krugman uvádí: „Nyní se zamysleme nad tím, co to znamená z hlediska budoucího břemene, jakým bude dluh, který dnes vytváříme. Nikdy totiž nebudeme muset ten dluh splatit! Jen budeme muset splácet úroky, aby dluh rostl výrazně pomaleji než ekonomika.“ Zde Krugman, jako mnozí jiní, očekává, že dluh ekonomiku takříkajíc „nakopne“ a ta poroste (opět) a bude bez problémů splácet úrok.

Je tu ovšem ještě jiný názor. Z radikální levice zaznívá varující hlas o tom, že od 70. let minulého století jsou vyspělé ekonomiky ve stagnující fázi (chcete-li v dolní fázi tzv. Kondratěvovy vlny) a že dluh už nemá (minimálně na tyto země) ony stimulační účinky jako dříve. J. B. Foster a F. Magdoff uvádějí: „Přestože celková míra zadlužení bez přestání roste, její stimulační dopad na ekonomiku očividně klesá. … Ačkoliv neexistuje přímý vztah mezi růstem zadlužování a růstem ekonomiky, v 70. letech činil přírůstek HDP kolem šedesáti centů na každý dolar navýšeného dluhu. Do prvních let třetího tisíciletí tento poměr klesl přibližně na dvacet centů z každého dolaru nového dluhu.“

Tím se dostáváme k mnohem zásadnějším otázkám a tezím. To, že fiskální konsolidace v recesi prostě nebude fungovat, neznamená, že dluh bude oním stimulátorem, jak keynesiánčtí ekonomové čekají. Většina dluhů zemí je naprosto nesplatitelných a o to více to platí za situace recese v kombinaci s vysokými úrokovými sazbami z vládních dluhopisů. Budou dluhy prostě smazány, např. aktivitami centrálních bank? Jak dlouho bude pokračovat tlak věřitelů, kteří chtějí svou „libru masa“ a uskutečňují přitom přerozdělování od chudých k hrstce bohatých v obrovském světovém měřítku?

Jaká růstová tempa očekáváme od nasycených (možná přesycených) ekonomik vyspělých zemí? A co když se potenciál pro další vývoj vyspělých zemí skrývá téměř výlučně v odvětvích (např. sociální služby), která nepřinášejí zisk? Potom by dluh suveréna nebyl příčinou obtíží, ale následkem přežilého ekonomického systému.


Další komentáře Ilony Švihlíkové:

Kypr jako průzkum bojem

Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru


Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče