Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?

30. prosince 2013, 16:06 - Ilona Švihlíková
30. prosince 2013, 16:06

Bilancovat uplynulý rok je vždy riskantní podnik. Následující shrnutí nejvýznamnějších ekonomických událostí roku 2013 si proto neklade žádné nároky na úplnost a na rovinu přiznává, že je značně subjektivní. Snažila jsem se vybrat ekonomické události, které mi přišly důležité a zároveň alespoň stručně nastínit témata, která se objevovala v teoretickém diskurzu, především v USA.

Ve Spojených státech padaly návrhy na zmírnění politiky kvantitativního uvolňování, na což okamžitě negativně zareagoval akciový trh. Intenzivněji se hovoří o bublině na trhu břidlicového plynu, i když se řada Američanů stále opájí vizí USA jako největšího producenta uhlovodíků. Kromě tzv. fiskálního útesu, který se zdaleka netýká jen omezení národního dluhu (jde o fundamentální spor o podobu USA), se vedou spory o nárůst nerovnosti (Gini koeficient je mimo škálu jiných vyspělých zemí) a o konec mýtu sociální mobility, podpořený řadou amerických studií a koneckonců i OECD. Republikáni se zasloužili o to, že téměř 50 milionů Američanů ztratilo (nebo jim byl omezen) nárok na potravinové lístky. Skutečně úspory na pravém místě.

Evropská unie řeší permanentně podobu hospodářské a měnové unie. Evropská komise navíc neví, jak Německu taktně sdělit, že jeho hospodářská politika založená na mzdové deflaci a akumulaci obrovských přebytků (viz dále) obchodní bilance a běžného účtu, není řešení, ale součást evropského problému, resp. součástí nerovnováh v eurozóně.

V Německu vyhrává volby Angela Merkelová, ale skoro nikdo už si nepovšimne, že by rudo-červeno-zelená koalice mohla vládnout, kdyby mezi jejími představiteli nebylo tolik uražené ješitnosti a ega. Velká koalice s SPD je řešením propadu tradičního partnerů konzervativců – FDP. Pod tlakem SPD a rostoucí německé pracující chudoby, bude mít i Německo paušální minimální mzdu, ale s přechodnými obdobími a až ke konci volebního období velké koalice. Nezaměstnanost Řecka a Španělska atakuje 30procentní hranici a uvádět nezaměstnanost mladých v těchto zemích už ani nedává smysl. Ztracená generace. A nejen tam.

Rusko si stanovuje strategický plán 21. století: rozvoj Dálného Východu, v čemž již budiž nápomocno globální oteplování. Již nyní ruská těžba ropy předbíhá Saudy, i když ti v rámci OPEC ještě nejedou na plný plyn, přestože musejí do značné míry vykompenzovat výpadky Libye a Iránu. Ropa se drží nad sto dolary za barel, ale Rusové přesto upravují schémata pro přípravu státního rozpočtu a od MMF si vyposlechnou výtky nad příliš velkým „neropným“ deficitem.

Ukrajina počítá, jestli se ji vyplatí se orientovat vzhledem ke svém ekonomické struktuře na Rusko, nebo na EU, a neomylně dochází k tomu, že přístup k EU 46 milionů Ukrajinců neuživí. Místo toho si Rusko zahraje roli věřitele poslední instance i se slevou na plyn (podle Gazpromu Ukrajina opět dluží dvě miliardy dolarů).

Čína se pokouší o svůj národohospodářský manévr, stanovený podrobně již ve dvanácté pětiletce – posílení domácí poptávky. Kromě toho komunistická strana Číny slibuje se ve svém nejnovějším strategickém výhledu pustit také do rostoucí nerovnosti, či znečištění, které je následkem silné čínské industrializace. Ať už bude hospodářská politika Číny jakákoliv, můžeme si být jisti, že bude mít dopad na celou globální ekonomiku.

Japonsko se abenomikou (pojmenovanou dle premiéra Abeho), tedy razantním kvantitativním uvolňováním (ano, už zase, nebo spíše: ještě pořád), zvýšením vládních výdajů a oslabením yenu snaží vyřešit dlouhodobou japonskou stagnaci a deflační tendence.

Indie bude muset něco provést se svým dvojím deficitem a především duální strukturou své ekonomiky. Brazílie si zažila sérii divočejších protestů, které vyjadřovaly, že tato největší země Jižní Ameriky podcenila rozvoj kvality svého veřejného sektoru. Vzhledem k tomu, že příští rok (kromě fotbalu) jsou v Brazílii také volby, má D. Rousseff co dělat.

Česko se prochází recesí (kde se hledá křehké oživení už několik kvartálů a pořád se nějak viditelně nedostavuje) a řeší se, kdo nebo co, za to může. O pořádné „vzrůšo“ se ke konci roku postarala ČNB se svou řízenou depreciací české koruny směrem k 27 Kč za euro.

Transatlantická smlouva jako nová totalita?

Nejdůležitější ekonomickou událostí roku 2013 je pro mě nicméně vyjednávání EU se Spojenými státy ohledně tzv. Transatlantické smlouvy. Tajná jednání, o kterých veřejnost nemá téměř žádné informace, prolomil britský Guardian. Články G. Monbiota ukázaly, že Transatlantická smlouva by měla zahrnovat článek 11 z dohody NAFTA o sporech mezi investorem (nadnárodními firmami) a státem. Tento článek, jak výstižně G. Monbiot varuje, ustanovuje de facto totalitní nadvládu korporací nad lidmi i nad vládami. Nebezpečí je o to větší, že se v české veřejnosti o této dohodě téměř nic neví.

Z teoretického hlediska došlo v amerických podmínkách k prolomení témat, která byla dlouhá léta de facto tabu. O průlom se zasloužil zejména Paul Krugman. Jak již jsem v jednom z článků na E15.cz uváděla, vrátil se k rozdělení hodnoty v ekonomice mezi kapitál a práci, tedy k mému oblíbenému ukazateli wage share (podílu mezd na HDP), který ve všech vyspělých zemích od 70. let klesá. Tento pokles nemůže nemít zásadní dopad na kupní sílu, což se zase odrazí ve míře úspor domácností, jejich zadlužení a samozřejmě především chronické nadvýrobě.

Funguje Keynes?

Ještě před návratem tématu kapitál versus práce, se rozhořel spor o to, jak vlastně působí veřejné dluhy na růst ekonomik. Výstupy Reinhartové a Rogoffa napadl doktorand Thomas Herndon s tím, že objevil metodologickou chybu a že žádná jednoznačná vazba mezi růstem a zadlužením neexistuje. To samozřejmě vyvolalo přestřelku mezi napadanými a útočníky, ke kterým se přidal také výše zmíněný Paul Krugman.

Celkově jde ale o mnohem více, než o dopad veřejného dluhu na růst. Zásadní je otázka, jestli v současné ekonomice má dluh stále onen stimulační účinek, jaký měl např. v 60. letech. Tzn. do jaké míry jsou „keynesiánské“ recepty stále validní (i když by Keynes sám asi neměl radost z toho, že působení veřejného dluhu je mu připisováno v této míře). Autorka zřejmě bude čtenáře šokovat, ale myslí si (na rozdíl od jiného Keynesova, tentokráte nezpochybnitelného dědictví uvedeného dále), že dluh už onen stimulační efekt nemá. To ale zase neznamená, že je potřeba veřejný dluh brát jako moralitu, což s takovou oblibou činí němečtí představitelé.

Podzimní G20 pod ruským vedením slibovala nesmírně zajímavé a důležité téma: zdroje růstu a jejich udržitelnost. Taková dekompozice HDP (nabízí např. CIA Factbook), ať již z hlediska tří hlavních sektorů (zemědělství, průmysl, služby), nebo z hlediska hlavních složek HDP (spotřeba domácností, investic, vládní výdaje a čistý export) může v několika málo číslech nabídnout mnoho. Zamyšlení nad tím, jestli je udržitelný (a za jakých podmínek) růst USA založený na enormní soukromé spotřebě (70 procent HDP), často financované na dluh, nebo naopak na německém modelu hnaném čistým exportem, je více než potřeba. Hlavně proto, že ať už země zvolí jakoukoliv národohospodářskou strategii, může si být jista, že v globální ekonomice se jí její rozhodnutí vrátí jako bumerang, ať již v podobě deficitů na běžném účtu (nemluvě o vládním zadlužení) a globálních nerovnováhách (USA), nebo v kumulaci řeckých vládních dluhopisů a pro změnu nerovnováh uvnitř eurozóny (Německo). Škoda, že významné téma byla přehlušeno konfliktem v Sýrii. Snad se k němu G20 ještě vrátí.

Odkaz J. M. Keynese se nicméně plně projevil v otázce německého přebytku obchodní bilance a běžného účtu. Do Německa se pustila (překvapivě) zpráva amerického kongresu (Report to Congress on International Economic and Exchange Rate Policies), i Evropská komise. V roce 2012 mělo Německo přebytek obchodní bilance ve výši sedmi procent HDP (dle WTO), zatímco stále největší exportér světa, Čína, jenom 2,8 procenta HDP. Obrovské přebytky se odrážejí samozřejmě i na německém běžném účtu a způsobují v rámci velmi nedokonalé eurozóny další vlnobití. Byl to právě Keynes, který zdůrazňoval symetrii při řešení jak schodků, tak přebytků běžného účtu.

Náprava je potřebná u obou stran, nikoliv pouze tlak na deficitní zemi, která se snadno (viz také krize v eurozóně) zvrtne do stagnace ekonomiky, doprovázené vysokou nezaměstnaností a deflačními tendencemi. Přebytková země potřebuje „narovnat“ svůj typ ekonomického růstu k povzbuzení domácí poptávky (jak to řeší např. Čína), což může vyžadovat např. růst mezd (Německo), pokles míry úspor, případně restrukturalizaci ekonomiky z uspokojení externích potřeb na interní.

Co je normální?

Nejdůležitější téma ale bylo otevřeno ke konci roku. A sice Larry Summersem a opět Paulem Krugmanem. Otázka byla prostá: co když to, v čem nyní jsme, tedy přinejlepším ekonomická stagnace, není žádný přechodný stav (on už taky moc přechodně nevypadá), ale tzv. nový normál? Co když bez bublin nejsme schopni už ekonomiku vůbec nakopnout? Vzhledem k tomu, že se zabývám tzv. dlouhými cykly (Kondratěvovými vlnami) něco takového říkám a píšu už několik let.

Pozoruhodné ovšem je, že se toto téma dostalo do středu americké ekonomické debaty. To je nesmírně důležité, protože tato diskuze může vést (podobně jako u práce versus kapitál) k pochopení toho, jak kapitalismus v této fázi skutečně funguje. V žádném případě to neznamená, že se pánové Wolf, Krugman, Summers a další se shodnou na tom, co by se mělo dělat. Ale již prolomení automatického uvažování „růst přijde co by dup“ (ať již s QE, nebo bez něj) je cenné.

To není pravda příliš optimistický závěr. Výhled na nový rok si obvykle vyžaduje nějakou jiskru naděje, a to i tehdy, když nejste profesionální politik. Heslo „bude líp“ už je zabráno a kromě toho nemám ve zvyku psát něco, o čem si myslím, že to není pravda. Přeji tedy čtenářům E15 hodně odvahy a soudržnosti do roku 2014 – obé bude potřeba.


Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:

Šok na druhou

Varovné signály

Minimální mzda jako překážka pokroku

Rentiérský kapitalismus

Hledání živé vody

Nejasnosti kolem dluhů

Kypr jako průzkum bojem

Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru


Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče