Ilona Švihlíková: Hledání živé vody

04. června 2013, 11:14 - Ilona Švihlíková
04. června 2013, 11:14

Nejdelší recesi v historii Česka bohužel nespláchne ani velká voda. S další studenou sprchou totiž přispěchal ČSÚ, podle kterého byla v prvním letošním čtvrtletí recese hlubší, než ukázal předchozí bleskový odhad. HDP tak poklesl o 1,1 procenta mezikvartálně a hrozivých 2,2 procenta meziročně.

Upřímně - nevím, čemu se kdo diví, protože vývoj komponent HDP a působení vlády jsou dlouhodobě obecně známé. Spíše se divím já - oněm „analytikům“, jejichž prací je zřejmě každý kvartál znovu a znovu, pevně na neochvějně předpovídat „křehké“ oživení, které k nám zřejmě spadne z měsíce.

Hledání růstu: Magie, víra a světový rekord v minutí terče

Ke „konstruktivním“ vysvětlením přitom už byla použita už všelijaká magie. Nejprve se tvrdilo, že k nám krize nedojde (Česko jako izolovaný ostrov). Následkem tohoto pozoruhodného věštění se české Ministerstvo financí „spletlo“ v odhadu HDP o devět procentních bodů, což je zřejmě světový rekord. Dlouhodobě populárním chlácholením je vídat oživení za každý rohem s tím, že problémy jaksi home-made se svalovaly na zahraniční vlivy.

Minulý rok zase bylo v módě vykládat české ekonomické problémy tak, že spotřebitelé iracionálně šetří (tj. vytvářejí nadměrné úspory), čímž drtí domácí spotřebu (podle ČSÚ srovnatelné poklesy jako v zemích s dluhovou krizí). Nastoupil houf vážně se tvářících ekonomů vyzbrojených psychologizujícími vysvětleními odkazujícími na pesimismus českých domácností. Poněkud jim ovšem uniklo, že kdyby čeští spotřebitelé začali tak masivně spořit mělo by se to odrazit na zvýšené tvorbě termínovaných vkladů. Místo toho pozorujeme přesun z termínovaných na běžné, tj. tak, aby byly okamžitě k dispozici. To bezesporu něco vypovídá o finanční situaci domácností.

Stejně tak iluzorní je víra, že českou ekonomiku vytáhne jen čistý export. Již od prvního kvartálu 2012 se ukázalo, že pokles domácí poptávky je takový, že příspěvek zahraničního obchodu přebije. Za druhé, strategie export-led growth, na kterou vsadilo rovněž Německo, je typickou strategií pro země ve fázi dohánění, nikoliv pro země s usazenou ekonomickou strukturou. Za třetí, že spoléhat se výlučně na čistý export v situaci dosti nejasného globálního ekonomického prostředí je velice riskantní úvaha.

Forbes: Promiňte, někdo to říct musel

Razantně do debaty, proč Česko ještě pořád není na úrovni HDP z roku 2008, zatímco naši sousedé ano, přispěl magazín Forbes. Ten přišel s názorem, že politika škrtů zavedená „nejlepším světovým ministrem financí Kalouskem“, je obrazem totálního selhání. Není to tvrzení, které by bylo v českém prostředí nové, ale je pozoruhodné, že s tím přišel právě Forbes, který může těžko někdo nařknout z toho, že se jedná o skrytě levičácký časopis, šířící rudé myšlenky.

Komentátor Adomanis dokonce říká: „Není sice zdvořilé říkat to ve slušné společnosti, ale Česká republika je na trajektorii, kdy se jí NIKDY nepodaří vrátit se k svému nejvyššímu růstu. Bude od nynějška v trvalé stagnaci. Velmi reálné vyhlídky na dlouhodobou hospodářskou stagnaci jsou zdrcující obžalobou české vlády a její reakce na hospodářskou krizi.“

Přestože tento článek zapadá to vlny celkového „přehodnocování“ smysluplnosti a přínosů fiskální konsolidace (viz. minulý článek), musíme se rovněž zamyslet nad faktory typickými pro Česka.

Nesdílím úplný pesimismus (i když je to možná spíš realismus) ohledně toho, že se tuzemská ekonomika již nikdy nevrátí k dynamičtější růstové trajektorii. Je ale jasné, že opravdu potřebujeme zásadní debatu o hospodářské politice vhodné pro Česko. Obzvláště v českém prostředí platí, že konsolidace veřejných financí se nerovná hospodářské politice, ale naopak do ní musí být včleněna v rámci komplexní národohospodářské vize. A také je třeba si uvědomit banální fakt: krátkodobé škrty mohou mít dlouhodobé dopady. Jejich efekt není tedy jednorázový (one-off), ale mohou mít i dopad na potenciální produkt, např. v rámci ztráty kvalifikace a znalostí celých odvětví (v Česku například lázeňství), o sociálních a politických dopadech ani nemluvě.

Jak upéct koláč a přitom nekrmit tasemnici

Vzhledem k tomu, že příští rok bude supervolební, bylo by velice užitečné, aby hlavní politické síly představily své národohospodářské vize. Tím nemyslím, že se daň určitého typu zvýší/sníží, či jen pozmění redistribuce. Jsou to jistě závažné otázky, vyvolávají oprávněně mnoho zájmu, ale první otázka není, jak budu koláč dělit (a to jsem sama velkou příznivkyní zásadních změn českého degresivně laděného daňového mixu), ale jak koláč upeču. Nejprve by bylo dobré si říci, jaké je postavení Česka v ekonomice evropské, potažmo světové, jaká odvětví jsou nosná, co může a měl by udělat stát (kraje, obce) atd. Když jen naznačím (protože to bude spíš na samostatný článek) - osobně považuji za důležité rozvíjení ekonomické báze, např. na družstevním principu a nemilosrdný boj proti tzv. dobývání renty, které deformuje makro i mikrostrukturu. Pro řadu firem je pak jednodušší se napojit jako tasemnice na určitý kanál veřejných peněz, než se pokoušet přicházet s inovacemi.

Do debaty z hlediska spíše dekompozice HDP, než sektorů, už vstoupil prezident Zeman, jehož idea proinvestování se z krize jistě zaslouží pozornost. V první řadě se ovšem zastanu spotřeby domácností. Někdy je interpetována jako „prožírání se“, ale uvědomme si základní fakta. Spotřeba domácností je u nás v podílu na HDP spíše malá (okolo 50 procent), pod průměrem EU27. Spotřeba domácností je dále i faktorem, který determinuje jejich životní úroveň, a pokud má ekonomika sloužit uspokojování lidských potřeb, nelze nad tím opovržlivě mávat rukou. Nadto je třeba také uvést, že Česko má, rovněž v mezinárodním srovnání, dosti malou i individuální spotřebu vlády, což tedy žádnému „rozbujelému“ sociálnímu státu neodpovídá. (Pro ekonomické fajnšmekry vřele doporučuji materiál Konkurenční schopnost ČR 2010/2011).

A nyní k investicím. Jistě je dobré se bavit o tom, o jaké investice by se mělo jednat – to by mělo být navázáno na onu výše uvedenou národohospodářskou vizi. Investice pro investice nejsou dobrý nápad, Japonsko v 90. letech je toho jasným varováním. Podle toho se bude také odvíjet, jaký multiplikační efekt můžeme očekávat. Neméně důležité je ovšem si uvědomit, že pokud nebude stanoven transparentní systém veřejných zakázek (např. pomocí Open Data, který prosazuje také EU), pak mám velké obavy, že případný investiční boom by se zvrhl v další dobývání renty „vybranými kamarádíčky.“ V reakcích se již objevil dotaz, kde na ty investice vzít. Zde se opět do hry vrací fiskální politika, resp. snahy navýšit fiskální kapacitu státu (určité snahy v rámci EU zde jsou). K diskusi jsou i návrhy Paula Krugmana, který se rovněž masivními vládními stimuly, byť v poněkud specifických amerických podmínkách, ve svých knihách zabývá.

Zkrátka a dobře se ukázalo, že zaříznout ekonomiku je poměrně lehké. Zvládne to i chemik. Teď se ale hledá živá voda.


Další komentáře Ilony Švihlíkové:

Nejasnosti kolem dluhů

Kypr jako průzkum bojem

Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru


Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče