Ilona Švihlíková: Čína jako největší ekonomika světa?

21. prosince 2014, 16:12 - Ilona Švihlíková
21. prosince 2014, 16:12

Nedávno ekonomickými médii prosvištěla zpráva, že se Čína stala největší světovou ekonomikou a předběhla tak Spojené státy. Je tedy přesun ekonomické síly ze Západu na Východ definitivně stvrzen?

Nejeden historik by zřejmě tvrdil, že Čína se pouze vrací tam, kde po většinu svých několikatisíciletých dějin vždy byla. Možná je to tedy spíše otřes pro Západ, především pro Spojené státy, zvyklý dominovat a usilovat o prvenství napříč kategoriemi. Je paradox, že v rámci systému, které Spojené státy spoluvytvářely intenzivněji než kdo jiný, nakonec zvítězí jejich ideový rival – Čína.

Podrobnější pohled ale ukazuje, že tak jednoduché to s nastávající čínskou hegemonií není. Předmětem pochybností je v první řadě to, že čínská dominantní pozice se odvozuje z přepočtu paritou kupní síly. Toto kritérium je podle mnohých analytiků totiž vhodnější pro popis vnitřních ekonomiky Číny, než pro mezinárodní srovnání. A podle kurzu jüanu, který ovšem zrovna v Číně patří k velmi kontroverzním tématům, jsou Spojené státy podle HDP stále mnohem větší než Čína (přes 17 bilionů proti necelým 11 bilionům dolarů), takže se očekává, že Číně bude trvat ještě zhruba jednu dekádu, než předběhne USA i v kurzovém přepočtu.

K informaci o čínském vítězství nad USA se staví poněkud rezervovaně i samotní čínští představitelé. Vypadá to, jako by jim „být číslo jedna“ nebylo zrovna dvakrát pochuti. Často zdůrazňují, že ekonomický vývoj stále probíhá a že Čína má před sebou mnoho závažných úkolů. A uvědomují si, že Čína je navzdory tomuto dílčímu úspěchu stále rozvojovou zemí.

Čína bezesporu pořád ještě nemá stabilizovanou ekonomickou strukturu. Bez přehánění před ní stojí úkoly srovnatelné s počátkem reforem na konci 70. let. Přehodnocuje se dosavadní růstový model, protože kombinace vysokého čistého exportu a téměř 50procentní míry investic samozřejmě nese svá rizika. Podpora spotřeby domácností, včetně boje proti vysoké nerovnosti, která má i svou regionální dimenzi, je rozumným úkolem. Stejně tak být v pozici rozvojové země – což právě ukazatel HDP na hlavu indikuje – je geopoliticky často výhodnější.

Světová jednička? Děkujeme, raději ještě ne

Být číslo jedna s sebou nese i pořádnou dávku odpovědnosti za globální ekonomický systém. Ne snad, že by se k ní Čína nehlásila – vzpomeňme na stimulační balíček v souvislosti s Velkou recesí. Ale přece jen nejspíš cítí, že má ještě hodně domácích úkolů, než aby se intenzivněji – a otevřeněji – začala věnovat podobě či dokonce hluboké reformě světové ekonomiky.

Čínský ekonomický zázrak je totiž opřen o „včlenění se do podmínek, které ale vytvořil někdo jiný.“ V americké literatuře se tomu říká „be the winner of the same old game“. Jenže od „čísla jedna“ se většinou odvíjí jiná očekávání – ideová, institucionální apod.

Zkrátka a dobře, největší ekonomika světa s sebou přináší nejen svůj úspěch, ale také může sloužit jako určitý model. Čínský model ovšem není tak snadné popsat. Zatímco světová ekonomika je ve své neoliberálně-globalizační podobě, čínský model se sám popisuje jako socialismus s čínskými rysy. V pragmatickém pohledu bychom systém spíše nazvali státním kapitalismem, který byl a je tvořen jako soubor nikoliv viditelně ideologických kroků, které měly Čínu vrátit zpět na výsluní.

S předáváním žezla v rámci světové ekonomiky už máme nějakou zkušenost. Vzpomeňme právě na Spojené státy. Ty sice předběhly Velkou Británii již v 70. letech 19. století, ale jejich vliv se začal intenzivněji uplatňovat až po druhé světové válce. Teprve tehdy byly vytvořeny instituce i mechanismy, které reflektovaly jejich ideje (i zájmy samozřejmě). Vzpomeňme jen na privilegovanou pozici amerického dolaru jako hlavní internacionální měny nastavenou tzv. Bretton-woodským systémem, či na právo veta v Mezinárodním měnovém fondu.

Jak ukazují neúspěšné tlaky na reformy Mezinárodní měnového fondu (hlasovací systém, razantnější změna kvót), ale i nepsaná pravidla zahrnující dominanci Západu – např. to, že šéfem Světové banky je vždy Američan, a MMF vždy Evropan – nepůjde o lehký proces. Předání žezla mezi Velkou Británii a Spojenými státy neulehčily jen ekonomické dopady druhé světové války, ale i silná kulturní a ideová příbuznost. To ale v případě Číny, a řekněme Východu (a Jihu) jako celku prostě neplatí.

Přestože Čína používá velmi efektivně svou „soft power“, už stála u zrodu několika nápadů týkajících se transformace světové ekonomiky. Uveďme návrhy guvernéra centrální banky Čoua o nadnárodní měně bancoru (Keynesově ideji z Bretton-woodské konference, která z politických důvodů nezvítězila). Zmínit je třeba i čínské angažmá ve skupině BRICS, které vedlo k vytvoření Nové rozvojové banky, i když je opravdu příliš brzy posuzovat výsledky takovéhoto snažení. Koneckonců také platí, že oba dva výše uvedené kroky byly spíše reakcí na dominanci dolaru a na nespokojenost s fungováním Světové banky. Čína se ráda inspiruje i ve své bohaté minulosti, viz minulý rok oznámený projekt oživení Hedvábné stezky (v pozemní i námořní podobě).

Psát, že jsme na prahu obrovských změn, je dnes už téměř klišé. Spojené státy jsou odcházejícím hegemonem. Ale jak bude „odcházení“ probíhat, a jaké ideje přinese Východ a Jih – to ještě přesně říci nedokážeme. Čína potřebuje, jako řada dalších rozvíjejících se zemí – čas na další modernizaci, na proměnu svého ekonomického modelu, což jsou vše velice riskantní kroky. Jako by to už tak nebyly dost náročné úkoly, ekonomické a geopolitické prostředí vykazují jednoznačné rysy řízeného chaosu, protože Spojené státy si na pozici čísla jedna – a privilegia toho vyplývající – příliš zvykly. Čína to nebude mít jednoduché.


Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:

Vysoká a nebezpečná hra Saúdů

Nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají dál

Zametá ČNB stopy svého selhání?

Největším nepřítelem kapitalismu je kapitál sám

Participativní rozpočet – princip, ne úlitba „otravným“ občanům

Euroasijská unie jako nová hrozba?

Ohrožený dolar?

Tabu monetizace aneb Změňte peníze!

Zemní plyn jako strategická zbraň?

Mýty českého zahraničního obchodu

Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?

Šok na druhou

Varovné signály

Minimální mzda jako překážka pokroku

Rentiérský kapitalismus

Hledání živé vody

Nejasnosti kolem dluhů

Kypr jako průzkum bojem

Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru


Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče