Ideál, na nějž nedosáhneme

06. září 2011, 11:51 - Havlíček David
06. září 2011, 11:51

Cesta, jak ošetřit zabezpečení seniorů, je vždy politickým kompromisem. Proto má každý stát jiný systém

Každých čtrnáct minut se zvýší počet českých seniorů o jednoho. Celkem je u nás téměř 2,3 milionu starobních důchodců. V podstatě jde o pozitivní zprávu, která dokládá prodlužování délky života. Starší generace je také svědomím národa. Proto bychom měli současným i budoucím seniorům zajistit odpovídající životní úroveň.
Cest k tomuto cíli je řada. Tradičním způsobem byla tisíce let výchova odpovědných dětí, které se staraly o své rodiče. Moderní doba ale tyto hodnoty narušila a dnes lidé spoléhají na stát. To je fakt, který se dá těžko změnit. Současný model důchodů založil roku 1881 německý kancléř Otto von Bismarck. Tehdejší věk odchodu do penze byl 70 let. Tedy více než je dnes kdekoli na světě. Navíc se lidé v té době dožívali průměrně 55 let a dostat se do důchodu bylo malým zázrakem. Kdybychom to uplatnili na současnost, tak bychom odcházeli do důchodu kolem 85 let.

Nesolventní systém

Důchodové zabezpečení bylo původně fondové. Jelikož ale fond spravoval stát, tak jej prohospodařil a systém se změnil na průběžný. Ekonomicky aktivní populace tak přispívá na důchody současných seniorů. Desítky let systém fungoval, ale již od přelomu století je jasné, že není udržitelný. Moderní doba nám totiž přináší lepší lékařskou péči, zdravý životní styl, lepší životní prostředí. To vše nám prodlužuje délku dožití na nejvyšší hodnoty v historii. Jedná se o úspěch civilizace, jak ji známe.
Dokládá to i fakt, že se například český důchodový systém stal ze třetiny nesolventním. Třetinu budoucích penzí tak nemáme z čeho zaplatit. Situaci dokládá poměr počtu seniorů starších 65 let k počtu dětí do 15 let. Nyní je tento poměř přibližně 1 : 1, ale za půl století již bude téměř 2,5 : 1.
Celým světem tak začalo otřásat sousloví „důchodová reforma“. Otřásat, protože reforma přináší dlouhodobě pozitiva, ale krátkodobě politické náklady. V krátkém volebním cyklu tedy politici musejí mít odvahu reformu provést. Ostatně studie think-tanku IDEA dokazuje, že úspěch reformy je dán politicky, a ne ekonomicky. Nezáleží na tom, zda je demografický vývoj špatný nebo zadlužení státu vysoké. Jediné, co může zhatit důchodovou reformu, je politická nevůle a silné odbory.
Česká republika promarnila období globálního hospodářského růstu. O to bolestivější je reforma nyní, a o to bolestivější by byl její další odklad. Česku totiž hrozí, že během 40 let vzroste schodek důchodového účtu z dnešních 30 na 150 miliard korun.
Jak tedy důchodové zabezpečení dlouhodobě stabilizovat? Cest je několik a jsou spojeny s ideologií. Pokud se zaměříme na extrémní varianty, tak jednou je minimální důchod. Další zabezpečení by si pak občan zajistil sám. Tuto cestu nazvěme liberální. Vydalo se jí například Chile s jednou úpravou – stát k soukromému spoření občany „přinutil“ zákonem. Tato cesta zvyšuje osobní odpovědnost, ale má i své problémy – například nedostatečné úspory osob, které si je nemohly objektivně vytvořit.
Opačným extrémem je socialistická cesta maximalizující přerozdělování státu. Pojištění se tak mění na daň a všem je vyplácen stejný důchod. Na první pohled není příliš odlišná od liberální cesty – v obou případech dostávají všichni stejně. Rozdíl je ale ve výši státního důchodu. V prvním případě jde o částku, která zajistí nezbytné přežití a zbytek dostává senior z úspor. V druhém případě je státní důchod podstatně vyšší. Vysoké daně ale brání lidem tvořit si úspory, a působí tak negativně na celou ekonomiku.

Česká cesta

V případě Česka není ani jedna cesta možná. V první variantě z důvodu politické neprůchodnosti, v druhé z důvodů ústavních. Ostatně už stávající systém označil Ústavní soud za příliš rovnostářský. Celá diskuse se tedy vedle parametrických změn průběžného pilíře začala točit okolo vzniku nového pilíře, který by spravovaly penzijní společnosti. Do tohoto pilíře by se převedla část pojištění z průběžného systému a k tomu by si občané přidali další část sami.
Diskuse se vedla o existenci pilíře a jeho dobrovolnosti. Jeho vznik podporuje většina politiků a odborné veřejnosti. Proti byla zejména sociální demokracie, která špatnou situaci důchodového systému chtěla řešit zvýšením pojistného. Je to také řešení, ale má své náklady. Jelikož je pojistné u nás jedno z nejvyšších na světě, tak by to vedlo k neúměrnému zvýšení vedlejších nákladů práce, které by firmy kompenzovaly propouštěním nízkopříjmových zaměstnanců. Proč? Tito zaměstnanci často vykonávají kvalifikačně ne příliš náročnou práci, která je nahraditelná technikou. Ostatně společnost Foxconn již oznámila, že nahradí své dělníky milionem robotů. Zvýšení pojištění tedy znamená tvrdý zásah pro sociálně nejcitlivější skupiny.
Otázka dobrovolnosti je komplikovanější. Například NERV je spíše pro povinnou verzi, i když ani v radě nebyly názory jednotné. Politický konsenzus je zase na dobrovolné variantě. Kladem povinné varianty je, že si začnou spořit všichni, včetně nízkopříjmových skupin, které nebudou mít ve stáří jiné větší úspory. Nevýhodou je „povinnost“, čili to, že stát občany k úsporám nutí. V podstatě jde také o zvýšení daní, protože člověk musí do spoření vložit další prostředky.
Dobrovolná varianta dává lidem možnost rozhodnout se, zda si částečně spořit v novém pilíři, nebo zůstat plně ve státním. Pak ale stát musí vynaložit prostředky na přesvědčování lidí, aby se do nového systému zapojili. Osobně jsem spíše pro dobrovolnou variantu právě z důvodu osobní svobody každého člověka.

Dobrý kompromis

Otázka sjednocení DPH jako nástroje financování reformy už paradoxně tak sporná není. Dočasný výpadek průběžného systému způsobený vznikem nového pilíře je zapotřebí uhradit. Privatizační příjmy a dividendy mohou rychle vyschnout, jak ukazuje příklad Slovenska. Navíc vzhledem k bruselským pravidlům nemůžeme tyto prostředky do financování reformy zapojit. Sjednocení DPH je tedy přesně tím politickým nákladem, který tato vláda nese. A jsem rád, že k tomu má odvahu.
V současném návrhu reformy by se mi přesto líbila jedna úprava. Důchodový systém je produktem rostoucího paternalismu státu. Má ale i ekonomické opodstatnění. Moderní ekonomie se totiž vrací ke svým společenskovědním základům a dokazuje, že lidé nejsou plně racionální. Nejsou tedy dostatečně odpovědní, aby se zajistili na stáří.
Přesto je ve společnosti skupina lidí, kteří se racionalitě minimálně blíží. Těmto lidem bych dal možnost, ať si určí, jak investovat úspory mimo důchodový systém. Někdo by se například raději zajistil zlatem než akciemi nebo dluhopisy. Většinu pojištění by přitom dále platili do průběžného systému, ale procenta, která by jinak převedli do spořicího pilíře, by si ponechali. Zvýšila by se jim o ně čistá mzda.
Jak tuto skupinu lidí identifikovat? Nabízejí se dvě řešení – test finanční gramotnosti, který by se ale jistě stal předmětem značných lobbistických tlaků, nebo úspěšné absolvování například ročního kurzu finanční gramotnosti. Členové NERV argumentovali nákladností a nesystémovostí takové úpravy. V přímém porovnání je skutečně možné, že by náklady byly vyšší než přínosy. Na druhou stranu jsou zde sekundární efekty – zvýšení finanční gramotnosti občanů a větší míra osobní odpovědnosti. Takové opatření je pak otázkou váhy, jakou těmto efektům přiřadíme.
Jak má tedy vypadat ideální důchodový systém? Takový, který vyhovuje všem, neexistuje. Je zde spousta proměnných, jak ekonomických, tak politických. Různé systémy jsou založeny na různých ideologiích. Proto má každý stát jiný důchodový systém – každý stát má jinou historii, jiné ekonomické podmínky, jiné politiky.
Současný vládní návrh považuji za dobrý kompromis. Neodpovídá přesně návrhům NERV, ale neodpovídá přesně návrhům nikoho. Je to kompromis. Kompromis, který má šanci přečkat více volebních období. Kompromis, za kterým stojí politická odvaha i odborná diskuse. Nikdo s ním není na sto procent spokojený, ale zabezpečí životní úroveň současným i budoucím seniorům. A to se počítá.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče