I současní řemeslníci umí dřevěnice

26. dubna 2004, 00:00 - admin
26. dubna 2004, 00:00

MEZI STAVBAŘSKÉ FAJNOVOSTÍ PATŘÍ VYBUDOVÁNÍ SKANZENU - MUZEA VESNICKÝCH STAVEB NA VYSOKÉM CHLUMCI. DŘEVĚNICE, ŠPÝCHÁREK I STAROU PILU ZDE POSTAVILA FIRMA JIŘÍHO BARTÁKA ZE SEDCE-PRČICE. JDE O MENŠÍ PODNIK S ROČNÍMI TRŽBAMI JEN NĚKOLIK DESÍTEK MILIONU KORUN.

Stavba skanzenu na Vysokém Chlumci je místem konfrontace s historií

„Jak jste se naučili stavět skanzen? Máte zkušenosti s nějakou podobnou zakázkou?“ Zpočátku musíte mít odvahu jít do toho. Předtím jsme nic podobného nestavěli, pouze opravovali nějaké staré chalupy. „Kde berete vhodné řemeslníky?“

To jsou naši lidé. Firma měla od začátku štěstí na dobré řemeslníky, kteří si dokáží s klasickým řemeslem poradit.

„Kdy jste začínali s pracemi na historických objektech?“ Začínali jsme v roce 1994 na kostele v Prčici, na renezančních omítkách. Pracovali jsme tehdy společně s restaurátory, kteří nás do těchto prací zaučili. Později jsme přešli na tvrz v Kře-penicích, takže dneska bez problémů ovládáme i renezanční omítky. Tak začínala naše spolupráce s památkáři. „Které profese najdou při stavbě skanzenu největší uplatnění? A jaké techniky při tom používají?“

Především zedníci a tesaři. Zedníci musí dát dohromady kámen, omítky se nedělají klasické. Nahází se na jádro, a to se dřevem utáhne. Do omítníků se nerovná. Zprvu dělaly našim zedníkům takové omítky problém. Byli zvyklí dělat rovně do latí.

Nebo musí zdít z kamene a nespárovat. Museli se naučit naskládat kameny, aby to vypadalo jako nasucho naskládaná zeď. Nebo jiný způsob, když se vytlačená malta do líce jenom štětkou rozežene po těch kamenech, zatáhne, zacelí a dál se nespáruje.

Jsou to úplně jiné práce než se dnes učí v učilištích?

Je to jiný způsob, než se dnes používá. U tesařů je to zcela jasné. Těm přivezou kulatinu do skanzenu, tesaři vezmou sekeru a už osekávají. A naučili se to, přitom jsou to mladí kluci.

„Kdo je to učil?“ Měli jsme dva důchodce, kteří učili ostatní. Chce to chvíli si s tím pohrát, vědět jak takové sekání založit. Když je dobrý řemeslník, který má pro dřevo cit, ví, jak ho sekat, naučí se to poměrně rychle. Není to zase tak dlouho, co se přestaly širočiny používat. Když byli tito důchodci mladí, běžně se na stavbách otesávalo. Dneska to není potřeba, kulatina se projede katrem, je to pěkně hladké a na stavbu se přivezou rovnou trámy. Kdežto dříve se šlo do lesa, tam si majitel nejlépe ve svém lese porazil kmeny. Pak se přivezly na stavbu, kde se otesá-valy. Praktikovalo se to tak, že když na stavbě začínali zedníci, zároveň začali i tesaři, kteří připravovali krov a stropy. Projektant nás tlačí, aby to bylo přesně jako dříve i s použitím technologie. Co není nutné vyměnit, nevyměňujeme. Když tam byly dřevěné hřebíky, musí tam být opět, není možné je nahradit něčím jiným. Kde berete dřevěné hřebíky? Uděláme si je z topolu nebo tvrdého dubu. Například podlaha u podlážky špýchárku je přibíjená dřevěnými hřebíky. „Jak jste se naučili vázat, spojovat stěny dřevěných chalup?“ Převážně spoje kopírujeme. Na stavbě, kterou přenášíme do skanzenu, si nesmíme nic vymýšlet, musíme maximálně udělat kopii toho, co tam je. Základní tesařské spoje musejí umět tesaři už z učiliště, speciální se naučí například při rozebírání chalupy. Jestliže tesař zjistí, že tam staří mistři použili trochu jiný spoj, musí ho okopírovat. „Co vy považujete na stavbě skanzenu za nejnáročnější?“ Přenášet konstrukce vcelku, to je úžasně náročné. „Co konkrétně?“ Stěhovali jsme černou kuchyni. Původně byl požadavek převézt ji vcelku. Ale to nešlo, pro- tože kuchyně měla 90 tun a s tím nás na silnici nepustili. Nakonec jsme v celku stěhovali klenbu kuchyně s kouřovodem, ale stěny se rozebraly. Každý detail se musel vyměřit a pak dát na stejné místo. Hlavní problém spočíval v tom, aby se nám klenba nehnula. „A z těch drobnějších prací, nad čím jste musel hodně přemýšlet?“ Pro nás byl dost problém spárování hlínou. Někdo by řekl, banální záležitost, ale není to pravda. Nikdo nám s tím nedokázal poradit. Zaspárovali jsme chalupu a už dvakrát jsme to opravovali, voda nám to vyplavuje. Myslím, že vím, čím to je. Když se hlína přebílí vápnem, zatáhne se. Povrch je pak zpevněný. Naši předkové, každý rok před posvícením chalupy bílili a tím se to udržovalo. Nám to ale nechtějí povolit, líbí se nenamalované chalupy, ale z praktického hlediska to není dobré. „Čím konzervujete dřevěnice?“ Je to taková směs kalafuny, acetonu, lihu a benzinu. Hlavně kalafuna. Myslím, že naši předkové se tím příliš nezabývali, nechali to být. „Neobávali se, že se do jejich chalupy pustí například červotoč?“**

Jich se to netýkalo, jim to vydrželo - to vidíme až my, zeje to sežrané červotočem. Je pravda, že takto jsou napadené pouze dřevěnice, ale krovyjsou zpravidla téměř netknuté. Když tam nezatýkalo. Dřevo vydrží, tři sta i pět set let, když bude na suchu a větrat. Větraný krov vydrží hodně dlouho. Dneska se impregnuje, protože krovy se zavírají do dvouplášťových střech, zavře se to folií. Impregnace má přitom životnost šest let, když se neobnoví, jako by to nebylo. Je to v současnosti taková módní záležitost.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče