Hvězda z dob diktatury proletariátu

07. září 2010, 12:20 - Miklós Ugró
07. září 2010, 12:20

Dokument o Bélovi Biszkuovi, který byl ministrem vnitra v době největších represí...

Celý podtitul:
Dokument o Bélovi Biszkuovi, který byl ministrem vnitra v době největších represí po porážce revoluce v roce 1956, rozvířil v Maďarsku vzpomínky na minulost

Dvacet let po pádu komunismu byl v Maďarsku opět zakázán film z politických důvodů. Zákaz sice platil jen několik dní, země se však znovu dostala do situace, kdy úřady nechtěly povolit, aby byly veřejně představeny někdejší činy bývalého komunistického kádra.

Zákaz jako reklama Dokumentární film s názvem Bűn és büntetlenség (Zločin a beztrestnost) pojednává o Bélovi Biszkuovi, jenž byl v letech 1957 až 1961 ministrem vnitra, takže ho lze považovat za jednoho z hlavních představitelů odpovědných za represe, které následovaly po porážce revoluce a prohraném boji za svobodu v roce 1956. Biszku žije od roku 1990 v ústraní, neposkytuje rozhovory, veřejně se nevyjadřuje, tisk si drží od těla. V uplynulých dvaceti letech se ho mnozí pokoušeli přimět k výpovědi, on však veškeré výzvy k debatě i média odmítal. Tvůrci filmu věděli, že se Biszku neuvolí k natáčení historického dokumentárního filmu, proto ho vyhledali s tím, že připravují sociografický film o jeho rodné vesnici jménem Márokpapi, do něhož by chtěli zařadit i rozhovor se slavným rodákem. (Márokpapi je malá vesnička nedaleko hranic s Ukrajinou.) Biszku s radostí souhlasil a nevadilo mu ani to, že ho brzy zpovídali o jeho minulosti a jeho roli po roce 1956. Dokonce si byl ochoten dál povídat i poté, co reportéři odhalili svou pravou identitu i to, o co jim ve skutečnosti jde. Film chtěli představit 16. června k 52. výročí popravy předsedy vlády z roku 1956 Imreho Nagye. Několik dní před premiérou však Biszkuovy dcery projekci zakázaly s odvoláním na to, že tvůrci filmu jejich otce zmátli, a pokud bude film i přes zákaz promítnut, zažalují nejen jeho tvůrce, ale i kino, které ho uvede. Nedlouho poté pohrozil žalobou také sám Béla Biszku s tím, že bez jeho svolení o něm nelze nic uvést na veřejnost, neboť není veřejnou osobou. Národní filmové divadlo Uránia si nepřálo stanout před soudem v roli obžalovaného, proto od představení filmu pod vlivem výhružek nejdříve odstoupilo. O něco později tvůrci Fruzsina Skrabská a Tamás Novák promítli film dcerám Bély Biszkua, které s projekcí souhlasily. Po několikadenním zákazu tak kino v plánovaném termínu přistoupilo na premiéru provázenou mimořádným zájmem. Je třeba dodat, že maďarské historické dokumenty byly ve druhé polovině osmdesátých let neobyčejně populární. Některé filmy promítala kina i několik měsíců, přičemž bylo neustále vyprodáno. Tento vystupňovaný zájem po změně režimu polevil, takže v poslední době se nové snímky setkávaly prakticky jen s naprostou apatií. Nechtěná publicita kolem filmu o Biszkuovi vybičovala zvědavost publika, a tak dokument přitáhl mnohem více diváků než spousta jiných, jež byly z odborného i uměleckého hlediska kvalitnější. Bez vyhrožování žalobou a dočasného zákazu by Zločin a beztrestnost – podobně jako četné další filmy – pravděpodobně bez povšimnutí a odezvy zapadl.

Filmový hrdina Béla Biszku se narodil v roce 1921, jeho otec byl rolníkem, ale v roce 1929 se rodina přestěhovala do Budapešti, kde se stal z otce závozník. Syn se začal učit zámečníkem. Podle oficiálního životopisu se od roku 1938 účastnil dělnického hnutí a v roce 1944 vstoupil do komunistické strany. Dobová politická policie o tom však neví, což znamená, že jeho role v dělnickém hnutí byla bezvýznamná, byla-li vůbec nějaká. Údajně vedl ozbrojený protifašistický odboj v Angyalföldu (13. budapešťský obvod). Problém je pouze v tom, že o ozbrojeném odboji v Angyalföldu se nedochovala jediná konkrétní stopa a kromě „účastníků“ si nikdo nepamatuje, že něco takového vůbec existovalo. Vůbec se neví ani o tom, jak Biszku přečkal vojenskou službu. Legální angyalföldská komunistická strana vznikla až po příchodu Rusů, a sice v nechvalně známé hospodě U čtyř cecků. Biszku se dostal do exekuční komise, nedlouho poté byl převelen do budapešťského stranického výboru, kde pracoval v kádrovém oddělení. Jeho kariéra postupovala bez přerušení kupředu, přestože v éře Mátyáse Rákósiho bylo na komunistické kádry, kteří nebyly v sovětské emigraci, pohlíženo s podezřením. Oběti nejrůznějších monstrprocesů pocházely většinou z jejich řad. Biszkua nikdy nic a nikdo neohrožoval, příčinu toho samozřejmě také neznáme. (O mnohých podobných „nedotknutelných“ lidech vyšlo najevo, že byli agenty sovětské tajné služby, o Biszkuovi se však dodnes neobjevilo nic, co by tomu nasvědčovalo.) V roce 1953 se stal stranickým tajemníkem ve čtvrti Kőbánya (10. městský obvod), v roce 1955 pak tajemníkem výboru strany ve 13. obvodě (Angyalföld). V době revoluce v roce 1956 se zdržoval v sídle obvodního výboru strany, kde se mu nic nestalo. Pravdou je, že v tomto obvodě nebyl revoluční ruch nijak zvlášť výrazný. Třicátého října, v době obléhání sídla strany na náměstí Republiky, se zachoval neobyčejně zbaběle a bezcharakterně. Obránci sídla strany ho žádali o pomoc, tu jim však buď rovnou odepřel, nebo obléhaným namlouval, že na jejich záchranu už vyslal pancéřové vozy, přestože bojová vozidla poslal na místo bojů až po četných telefonických výzvách několik hodin po zahájení obléhání. Jinou otázkou je, že vedoucí oddílu byl špatně informován, takže místo obráncům napomáhal útočníkům. Později se Biszku často odvolával na Imreho Mezőa, budapešťského tajemníka strany zavražděného právě u sídla strany na náměstí Republiky, jako na jednu z emblematických obětí kontrarevolučního teroru, přestože když ho ještě mohl zachránit, tak mu na pomoc nespěchal; druhou věcí je, že Mezőa střelili do zad jeho vlastní soudruzi, když se vydal vyjednávat s obléhateli. Nedlouho po sovětské intervenci 28. února 1957 se Biszku stal ministrem vnitra ve vlastizrádcovské revoluční dělnicko-rolnické vládě. Zůstal jím až do konce krvavých represí v září 1961. Poté byl za své zásluhy jmenován náměstkem předsedy rady ministrů (místopředsedou vlády). Jako ministr vnitra a tajemník Ústředního výboru Maďarské socialistické dělnické strany dozoroval a řídil vyšetřovací orgány i práci prokuratur a soudů. Dával pokyny k rychlejšímu provádění procesů a vynášení přísnějších rozsudků. Nechvalně známým se stal kvůli svému výroku: „… je moc mírných rozsudků a relativně nízký počet fyzických likvidací.“ (Výrok zazněl na zasedání Politického výboru Maďarské socialistické dělnické strany 10. prosince 1957.) V roce 1962 byl jmenován tajemníkem ÚV dohlížejícím na veškeré ozbrojené síly a všechny justiční orgány v zemi. Jako jeden z nejmocnějších lidí země v roce 1968 schvaloval a požadoval vojenskou invazi do Československa. Naopak byl proti připravované hospodářské reformě. Podvratné činnosti jeho a jemu podobných ortodoxních bolševiků lze vděčit za to, že se reforma zasekla, sotva se rozběhla. Biszkua však děsily i neefektivní novoty, proto se v Moskvě pokusil zdiskreditovat a nechat sesadit samého Jánose Kádára. Sestavil seznam pojednávající o korupčních záležitostech nejvyšších představitelů strany a doručil ho Brežněvovi. Počítal s tím, že se sovětský vůdce pobouří nad netolerovatelnými maďarskými poměry a počínaje Kádárovou výměnou začne dělat pořádek. Jenže Brežněva krádeže maďarských soudruhů nezajímaly a předal seznam Kádárovi. Ani Kádár samozřejmě nezakročil proti korupci, ale vyhodil Biszkua. Roku 1978 ho zbavil stranických funkcí a v polovině osmdesátých let byl vynechán i z ústředního výboru strany. I přes svůj pád si přesto mohl až do změny režimu užívat beze zbytku privilegií náležejících nejvyšším stranickým představitelům. Byl zbaven pouze moci, nikoli svých výsad. I po roce 1990 mu zůstala neoprávněně získaná (stranou zabavená a znárodněná) vila v nejelegantnější čtvrti hlavního města a nezměněn zůstal i jeho zvláštní důchod. Podle neoficiálních zpráv jeho penze přesahuje 600 tisíc forintů. Sám Biszku to pobouřeně odmítl s tím, že jeho důchod činí 240 tisíc forintů. Tato částka představuje dvojnásobek průměrné mzdy maďarských pracujících, trojnásobek průměrného důchodu a čtyřnásobek životního minima připadajícího na jednu osobu.

Pronásledovaní komunisté Vždycky, když v Maďarsku vyhrají volby pravicové strany, začne západní tisk okamžitě přinášet články o fašistickém nebezpečí a protikomunistickém honu na čarodějnice. Avšak i přesto, že všechny strany podílející se na změně režimu slíbily zúčtovat s odpovědnými představiteli minulého režimu a povolat je k odpovědnosti, žádného komunistu nikdy nepotkala nejen žádná brutalita, ale ani minimální diskriminace. Naopak zákon o privatizaci schválila ještě poslední komunistická vláda, takže se její prominenti snadno dostali ke zprivatizovanému státnímu majetku a to, co nepotřebovali, skončilo za pakatel v jejich vlastních kapsách. Jakožto nová kapitalistická třída získali významnou hospodářskou moc, zatímco za ekonomické problémy země se stala odpovědná nová popřevratová vláda.
Zanedlouho se jim objevili také spojenci, na jejich stranu se postavila liberální strana, která se na počátku jevila jako krajně protikomunistická, a spolu s ní i téměř veškerý tisk. Společně pak dokázali nejen zabránit zrodu zákona o spravedlivém zúčtování s minulostí, ale po čtyřech letech získala nástupnice komunistické strany cestou demokratických voleb také politickou moc. Někdejší udavače chrání dodnes zákon a konkrétně lze na někoho poukázat, jen stane-li se veřejnou osobou. I po dvaceti letech tak veřejný život otravují nejrůznější dohady a podezírání. Nakradený majetek zkorumpovaných hrabivých kádrů, kteří rabují a ničí zemi, chrání „svátost soukromého vlastnictví“ a samozřejmě také kupa tělesných strážců a bezpečnostních pracovníků. Pachatelé a ideologičtí tvůrci několika set vražd vykonaných na obranu režimu si neodpykávají trest, ale znovu a nadále poučují lid o čestnosti, národních zájmech a demokracii.

Žalostný happy end Béla Biszku se mohl právem a nikoli bezdůvodně cítit zcela v bezpečí. Diskuse, která se rozpoutala v souvislosti se zákazem filmu a jeho premiérou, narušovala jeho pocit všeobecného komfortu, proto se rozhodl „informovat“ veřejné mínění o roce 1956 a následných represích a vyjasnit též svoji vlastní roli. Ohlásil se tedy v televizi Duna, kterou sledují nejčastěji Maďaři žijící v zahraničí, s tím, že by jí rád poskytl rozhovor. Prohlásil, že v roce 1956 došlo ke kontrarevoluci, proti níž bylo třeba na ochranu moci lidu zakročit. Represe označil za zákonné a oprávněné. Popřel, že by jakkoli zasahoval do trestních řízení, dokonce vyvrátil i svoje vlastní slova, rozhodnutí a pokyny zachycené v dobových dokumentech. S přehnaným sebevědomím ignoroval zákon, jenž mu byl jistě známý. Krátce před dubnovými volbami parlament přijal zákon o trestnosti popírání holokaustu. Ten byl 8. června novelizován, díky čemuž je trestné též popírání zločinů komunismu. Béla Biszku vystoupil v televizi 4. srpna a už 6. srpna na něj bylo podáno trestní oznámení. Policie zahájila vyšetřování. Pachatelé zločinů komunismu si však mohou dále nerušeně žít, zákon totiž postihuje pouze jejich popírání.

***

Překlad: Jiří Zeman

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče