Husí hejno nad Českem

11. srpna 2008, 08:00 - Milan Ballík
11. srpna 2008, 08:00

POTREFENÁ HUSA - V Česku zřejmě nejrozšířenější řetězec restaurací, koncept Potrefená husa, dosáhl počtu 25 podniků. Ze skrovných začátků se vyprofiloval k fenoménu, který obkroužil republiku, přinesl nový trend ve stylu netradičně pojatých tradičních českých restaurací, pivnic.

Výběr Potrefené Husy, kterou bych rád navštívil, nebyl jednoduchý. Měla být z těch, které neznám, zároveň také poněkud jiná – pokud toto lze říci o jedinci ze stejného „vrhu“. Jako vodítko volím kuchyni. Ono, při vší úctě k pětadvaceti restauracím, u nichž má host záruku velmi podobné úrovně, to úplně stejné není nikdy. Zvěděv, že podnik v Hradci Králové provozuje táž společnost jako obě Husy plzeňské, kde, alespoň podle mých zkušeností, mají kuchyni o jeden dva schůdky vydařenější, vydal jsem se do Hradce.

Trochu klidná husa

Teď tedy postávám před rozložitou pseudobarokní budovou hradeckého Adalbertina a chci věřit ve správnost své úvahy o kvalitách zdejší Potrefené husy. Vstupuji do nitra budovy a už na prvý pohled shledávám jistý posun v řešení hospody.

Jako dvacátou v pořadí ji zastihla inovace v interiérovém provedení. Výzor se zklidnil, ubylo až drakonicky barevných a blýskavě zářících logotypů pivovaru, vše se odehrává v provedení tří valérů. Šeď stropu, antukový odstín na stěnách se střídá s černou, k tomu hřejivě působící světlé dřevo, takový je základní rámec sálu. Černá s oranžovou zdobí i potahy lavic podél stěn, nahé desky stolů, prosté všeho prostření, i sedáky pohodlných židlí se sympaticky tvarovanými opěradly. Populární vysoké sezení se střídá s pódii, kde jsou stoly i židle pojednány tradičně. Nezbytným stigmatem je bar s výčepem. Ten vyhlíží jako v ostrém úhlu k nebi namířené hlavně kaťuší.

Stejně rozmanitá je i nabídka jídel. Originálně řešený jídelníček, trochu nepraktický pro hledání a častým používáním notně otřepený a s oslíma ušima, nabízí hodně. Od drobných dobrůtek k pivu, přes široký záběr českých specialit až po obsažný exkurz do kuchyně mezinárodní. Zkrátka pro každého něco.

Objednávám a sleduji, kterak si obsluha poradí s rozložitým sálem a slušně obsazenou zahrádkou. Čas oběda právě minul, lokál se zpola vyprázdnil. Po poledním „saigonu“ je na personálu vidět únava, pohyb se zpomalil, úsměv povadl, oddychové přestávky u baru prodloužily. Technicky jsou všichni přesní, profesně na výši, ovšem ta špetka uměřené srdečnosti, která z téhle profese dělá poslání, ta se kamsi vytratila.

Výstup na nokovou horu

Protože jsem byl „na ráně“, netrvalo čekání až tak dlouho, překvapivě brzy se mohu pustit do předkrmu. Vybral jsem si gnocchi di patata s čerstvou kapustou, kousky mozzarelly, praženou slaninou a piniovými oříšky, tedy malý výlet pod Apeniny. Popravdě mne zlákala kapusta. Chutná mi, moc se s ní však nepracuje.

Jako vždy krmi nejprve zrentgenuji pohledem. Kokony noků, žlutavé a tukem naleštěné, se kupí do nevysoké homole. Zevnitř pokukují do světa pokrájené listy kapusty, oblý vrcholek hostí dvoubarevný lesík napohled svěžích, mládím dýšících salátových listů. Tato téměř chaotická směs chutná báječně a urovnaně.

Noky, správně vazké na povrchu, jsou uvnitř plné bramborové, mírně škrobové chuti, se kterou vstupují do zápasu. Slanina přihrává masovou stopu, jasně patrnou, nikoliv však dominující. Důraznější „hrou v poli“ se hlásí kapusta. Zemitou, prostou chutí selského pokrmu otevřela vějíř komponent a vnáší do sousta razantní, po jistou dobu jasně vedoucí pozici. Dostatečně mladá a dobře upravená, aby nehořkla, obkličuje ostatní chutě a jen nerada se vzdává vedení.

Teprve po zásahu noblesní, mírně olejnaté a ohněm poznamenané přítomnosti piniových jader a také mozzarellou, oku skrytou, avšak v pravý čas do arény vstoupivší, se drsná zelenina nechá včlenit do zbytku „mužstva“. Tam potom odvádí dobrou hru, snaží se být stále v čele, ale připouští, aby se ostatní vstupy přiřadily se stejnou intenzitou. Výsledkem je srovnaná, umně komponovaná chuť. Chuť jídelníčku rolníků, prostá, ve své prostotě však rozšafná a příjemná. Trochu však sytá, i po dětské porci upadám do podobné letargie jako před chvílí parta v zelených košilích na place. Třeba však zdůraznit, že jejich poobědový „minispánek“ trval jen chvilku, jen malou minutku. Teď už jezdí lokálem s vervou a o hosta se starají s péčí a hbitostí, jako znovuzrození.

V tempu polky přináší a předkládá sličná servírka hlavní akt mého pořadu, jímž je hubertská panenka s hříbkovou omáčkou, ořechy a divokými brusinkami. Dva řádné špalíky světlého, uprostřed růžového masa, kol nich „mokřadí“ mámivě vonící omáčky z hub. Nachová kupička brusinek, hromádka ořechových jader, opětovně bikolorní pugét salátových listů.

Uškodilo malé zaváhání

Zvědav se nedočkavě sápu na maso; noky byly báječné, ale teprve na panence se pozná péče, s níž kuchař mazlí své výtvory. Ono totiž tohle jemné maso rádo „uteče“ a bývá potom přetažené a trochu suché. Dílem se toho lze vystříhat vysokými špalíky – dělají se pomaleji a jdou snáze uhlídat. Moje panenka je právě z těch, nicméně v rozhodující vteřině se kuchař někam ohlédl – možná za procházející sexy kolegyní – a o chloupek maso přetáhl. Ne o moc, ale růžová barva uprostřed řezu, slibující bohatství chutných šťav, tentokrát mate. Maso je na hranici přesušení. Přesto však, s výraznou omáčkou, plnou vůní lesa a nenapodobitelnou chutí hřibů, nabízí sousto až aristokratické. Když se navíc do věci vloží svým rozvážným chuťovým partem ořechová jádra a celek oživí „divé“ brusinky, požitek vystupuje o další dvě příčky výše.

Rozpačitý jsem z dezertu. Zvolil jsem jediný alespoň zdánlivě lehký, a to zmrzlinové ovocné mojito. Vzhledově trochu pouťový pohár, v němž tři koule zmrzliny – některé dokonce dvoubarevné – vyhlížejí jako pestrý kabátec klauna. Vodopád šlehačky, půle čerstvých jahod a pár lístků máty na samém vrcholu ten dojem ještě umocňují. Podobně vyznívá i chuť. Zmrzlinám vládne vedle trochu nevěrohodných ovocných tónů především takový ten „uměle-návykový“ valér, a ani mojito se příliš nepředvádí. Není dobře možné je řádně promíchat, takže zprvu se jeví jako řídké, později přeslazené. Až nepříjemně ostrý atak alkoholu „jde“ tudíž samostatně a ruší i zdánlivý pocit dobře utajené harmonie.

I s přihlédnutím k tomuto však hradecká Potrefená husa nabízí nečekaně zdařilou kuchyni, moderní prostředí pivnice současnosti – ve zvláštním kontrastu s umístěním v historické budově – a více než splňuje standard, který se od celého řetězce očekává. Tím spíše, když cena za vše, co jsem zkonzumoval, činila sympatických 397 korun.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče