Hugo Chávez může dalších šest let bavit svět. A děsit Venezuelany

11. října 2012, 11:50 - David Klimeš
11. října 2012, 11:50

Bolívarovskou revoluci Huga Cháveze ve Venezuele čekají nejspíše těžké časy. O jejím osudu během dalších let rozhodne hlavní sponzor budování socialismu – ropa.

Čtyřicetiletého Franciska z Caracasu dotaz, zda volil stávajícího prezidenta Huga Cháveze, zjevně rozčílil: „Jak bych mohl volit takové zvíře? Měli jsme šanci skončit s touto noční můrou. Ale ne. Nižší třída se rozhodla v ní zůstat. Je sice bez práce, ale zato s jídlem a podporou.“ Lidí jako Francisco bylo v posledních venezuelských prezidentských volbách více než kdykoli od prvního zvolení Huga Cháveze prezidentem v roce 1998.

Místo 25procentního odstupu jako v roce 2006 Chávez porazil svého rivala Henriqua Caprilese jen s desetiprocentním rozdílem. Komu nestačilo porušování občanských a politických práv, toho do tábora Chávezových odpůrců přivedly odstávky energií z let 2009 až 2011. Přesto Chávez ve volbách, které pravděpodobně nebyly v samotných volebních místnostech masivně manipulovány, získal většinu 54 procent hlasů. „Venezuela jde dál cestou demokratického a bolívarovského socialismu 21. století,“ prohlásil z balkonu svého paláce o volební noci. A zároveň přislíbil, že bude lepším prezidentem.

Románový hrdina

Chávezův úhlavní geopolitický nepřítel, Spojené státy, se zmohl jen na gratulaci k vysoké volební účasti a pokojné volbě. „Věříme, že názor více než šesti milionů lidí, kteří volili opozici, bude brán v potaz,“ doplnil pouze mluvčí amerického ministerstva zahraničí William Ostick. Může si být jistý, že nebude. Chávez dalších šest let plánuje držet opozici v koutě. A možná i mnohem déle.

Venezuelané si dobře pamatují jeho výrok z minulého roku: „Jsem rozhodnutý zůstat do roku 2031.“ To mu jím změněná ústava skutečně umožňuje. Jakkoli se Venezuela potácí v ekonomických problémech, ani jeho kritici nemohou popřít, že Chávez našel nečekaně úspěšný recept, jak se udržet u moci. A také že reálně pozvedl z chudoby nejnižší vrstvy obyvatel.

Chávezův život připomíná románový příběh plný těžko uvěřitelných paradoxů. Jak se dostal synek z chudé rolnické rodiny, který v sedmnácti letech vstoupil do armády, k marxismu? Jako absolvent vojenské akademie byl zařazen do protipovstalecké jednotky a místo revoluce myslel na baseball a hraní binga.

Ale jednou našel kulkami prostřílené auto povstalců plné Marxe, Lenina či Mao Ce-tunga. Tehdy obrátil a založil v roce 1983 Revoluční bolívarovské hnutí 200 (MBR200). Přesto v „reakční“ armádě zůstal a dokonce nebyl dalek toho, aby se účastnil masakru demonstrantů proti sociálním škrtům vlády v roce 1989, takzvaného El Caracazo. Zachránily ho plané neštovice, kvůli kterým proležel čas krveprolití se stovkou mrtvých v nemocnici.

Podobně těžko uvěřitelná je jeho cesta k celonárodní slávě. Když se rozhodl se svými spolubojovníky z MBR200 na masakr odpovědět pučem proti vládě prezidenta Carlose Péreze, nikdo o něm příliš nevěděl. Samotného 4. února 1992 skončil převrat během pár hodin naprostým fiaskem, když Cháveze zatkli nepříliš hrdinně ve Vojenském muzeu v Caracasu. Vláda mu však dala nepochopitelnou příležitost uklidnit své příznivce v televizi.

Tehdy se zrodil chávezovský mýtus, protože skvělý řečník nikoho nenechal na pochybách o svých úmyslech: „Kamarádi, bohužel pro tentokrát jsme nedosáhli cílů, které jsme si stanovili v hlavním městě.“ Místo poraženecké řeči zazněla ouvertura k budoucímu vítězství. A tak se i stalo. Chávez byl po dvou letech propuštěn a v roce 1998 se legálně dostal k moci výhrou v prezidentských volbách.

Všechnu moc boliburžoazii

Přestože nyní Chávez platí za kovaného levičáka, během svého prvního prezidentského období se v ekonomické oblasti držel osvědčených receptů. Ekonomického ministra si nechal z minulé pravicové vlády. Klenot venezuelské ekonomiky, státního těžaře Petroleos de Venezuela (PDVSA), svěřil do rukou podnikatelům.

„Když poprvé přišel na scénu jako armádní důstojník, zdálo se, že hledá liberální cestu mezi neoliberalismem a marxismem,“ říká autor knihy „Srovnání venezuelského chavismu a populismu“ Kirk Hawkins. „Zkušenost minulých let ho ale dovedla na marxistickou stezku,“ dodává.

Chávez nechal svou ještě umírněnou politikou vzniknout nové vládní vrstvě, takzvané „boliburžoazii“, tedy zbohatlíkům bolívarovské revoluce. Okamžitě si získal popularitu sociálními programy, například Plánem Bolívar 2000, kdy na den přesně deset let po masakru Caracazo vyslal vojáky do ulic, aby opravovali silnice, pomáhali v nemocnicích a prodávali levně jídlo.

„Nepřítel je hlad,“ zavelel komandant Chávez. Popularitu si upevnil ale i promyšlenými akcemi proti opozici. Opanoval média, začal s rádiovou show Aló Presidente, přidal televizní pořad i vlastní noviny a délkou projevů soutěží se svým vzorem, kubánským diktátorem Fidelem Castrem. V roce 1999 si v referendu nechal odhlasovat novou ústavu, kde posílil roli prezidenta, ale zároveň zavedl do tradičního autoritářského latinskoamerického politického systému i mnohé demokratické prvky.

Strůjce růžové vlny

V roce 2000 Chávez snadno obhájil svůj mandát, ale už o dva roky později zažil nejkritičtější moment svého vládnutí. V dubnu 2002 se strhly masové protesty proti jeho vládě, začala i stávka v ropném monopolu PDVSA. Toho využila opozice, vojenské špičky sesadily Cháveze a dopravily ho na vojenskou základnu Orchila. Pučisty ale smetly protesty jeho příznivců a prezident se vrátil do funkce po dvou dnech. Všechny další mocenské otřesy, jako například referendum o Chávezově odvolání z roku 2004, byly ničím proti tomu, co se dělo v dubnu 2002.

Třetí prezidentské období Chávez plně věnoval šíření bolívarovské revoluce. Latinskou Ameriku totiž naplno zalila takzvaná „růžová vlna“, kdy se k moci dostávali levicově orientovaní prezidenti. Po Venezuele následovaly Chile, Brazílie, Argentina, Uruguay, Ekvádor a další. Asi nejvýraznějším úspěchem levice bylo v roce 2009 založení Banky Jihu, společného poskytovatele půjček poslední záchrany jako protiváhy Mezinárodního měnového fondu. Nápad Cháveze se tehdy dočkal i pochvaly od nobelisty Josepha Stiglitze.

Jako další nečekaný zvrat přišlo na scénu jeho onemocnění. Holohlavý pacient s rakovinou se léčil na spřátelené Kubě, média spekulovala o jeho brzkém konci, ale Chávez se nakonec vrátil ve velkém stylu. Senzačně obvinil USA, že dokážou vyvolat rakovinu u latinskoamerických prezidentů, a prohlásil, že povede Venezuelu ještě desítky let.

Revoluce potřebuje Orinoko

Minulý víkend se mu podařilo získat zatím šest dalších let. Nehledě na mediální masáž a zastrašování politických protivníků si stále chudší většina cení prezidentových úspěchů v boji proti chudobě či dětské úmrtnosti a také lepšího přístupu ke vzdělání a štědrých sociálních dávek.

Když ale jeden z největších vývozců ropy začal v minulých letech trpět výpadky v dodávkách energií, Venezuelanům to připomnělo, že ne vše je v pořádku.

Předvolební utrácení podle mnohých expertů povede v roce 2013 k devalvaci venezuelského bolívaru.
S příjmy z ropy výrazně zacloumá i další ideologický plán Cháveze ještě více omezit export do nepřátelské Ameriky a přeorientovat se na Čínu. Vedle toho subvencovanými cenami dotuje Kubu a ostatní regionální spojence. Černé zlato, které financuje bolívarovskou revoluci, se však dobývá z čím dál náročnějších nalezišť. Především jde o břidličné písky v oblasti řeky Orinoko.

Chávez se navíc musí spoléhat na investice z Ruska a dalších spřízněných režimů, protože od Západu, kterému znárodnil byznys mnohých firem, logicky žádnou investici čekat nemůže.

Teprve podle toho, jak se mu podaří v následujících letech povzbudit ekonomiku zcela závislou na příjmech z ropy, může rozehrát další mezinárodní divadlo. Na petrodolarech závisí, zda Chávezova revoluce po více než dekádě zahyne na úbytě, nebo začne nové kolo mezinárodních provokací. Těžko říct, co Chávez může vymyslet lepšího než označení padlého libyjského diktátora Muammara Kaddáfího za mučedníka a George Bushe mladšího za ďábla, co čpí sírou. Ale strhující řečník latinskoamerického socialismu jistě během následujících šesti let něco peprného vymyslí.


Hugo Rafael Chávez Frías

» narodil se 28. července 1954 v Sabanetě na západě Venezuely jako druhé ze sedmi dětí chudé rolnické rodiny, vystudoval vojenskou akademii a vstoupil do armády

» poté, co objevil marxistické učení, zkombinoval svůj obdiv k Simónu Bolívarovi se socialismem; v roce 1983 založil Revoluční bolívarovské hnutí 200, se kterým se v roce 1992 neúspěšně pokusil o puč, byl uvězněn, ale o dva roky později omilostněn

» v roce 1998 legálně vyhrál prezidentské volby, změnil ústavu a nyní již počtvrté obhájil mandát » za petrodolary rozjel široké sociální programy a podařilo se mu pozvednout životní úroveň nejchudších, od umírněného řízení ekonomiky postupně přešel k širokému znárodňování » v roce 2002 přežil pokus o puč, dokázal překonat i rakovinové onemocnění

» Chávez je podruhé ženatý, má čtyři děti, zůstává vášnivým fanouškem baseballu i katolíkem, neboť podle něj „Ježíš je s revolucí“

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče