Hubnou a škodí

25. května 2010, 12:44 - Benjamin Kuras
25. května 2010, 12:44

Zrádci pravicové gastronomie nám hodlají kazit náladu hodně dlouho

Na českou pravicovou gastronomii číhá nové nebezpečí. Jmenuje se půst. Holdují mu ve velkých počtech donedávna ještě vesele baštící čeští podnikatelé a finančníci. Dočítám se to v jednom týdeníku, který vypráví příběh stočtyřicetikilového bankéře postícího se celý měsíc, aby se dostal pod stovku. „Nedržím žádnou dietu, prostě nejím,“ vysvětluje. Další desítky úspěšných a zámožných si dávají půsty třídenní, pak jeden den jedí a další tři dny se opět postí a tak dokola, až ztratí patnáct kilo. Jiní se postí obden nebo dvakrát týdně. Většinou si libují, jak jsou klidnější, svěžejší, nadlehčenější, soustředěnější, jasnější mysli a kdovíco ještě, samá pozitiva. Náruživost pro půst se znásobuje tím, že obezita se ve vybraných kruzích přestává pokládat za známku žoviálního joie-de-vivre. Jakou ránu to zasadí nadějně pokračující cestě české gastronomie k vrcholu evropského kulinárního umění, se zatím neodvažujeme odhadnout. Ale je to trend, který už není možné přehlížet. Nejpozoruhodnější na něm je, že tito postitelé jsou většinou sekulárními agnostiky nepostícími se ze spirituálních pohnutek, zatímco půst sám byl donedávna pokládán za ctnost náboženskou. Proto je tedy půst činnost (či nečinnost) sice nepochybně pravicová, ale začne-li se přehánět, hrozí nám pravicovost extrémní. Půst toho či onoho druhu mají ve svých tradicích všechna náboženství. Zbožní židé, zvláště rabíni a kabalističtí mystici, se postili alespoň jeden den v týdnu.
I traduje se odtamtud tento příběh:
Stařešina jedné židovské obce někde na Ukrajině se snaží přetrumfnout stařešinu druhé obce, která z nich je chudší:
„My jsme tak chudí a platíme našemu rabínovi tak málo, že kdyby se každé pondělí a čtvrtek nepostil, umřel by hladem.“
Něco trochu méně drastického, na čem prý vydržíte žít ve zdraví a štíhlé linii do 140 let, vymyslel kalifornský profesor Roy Walford. Napsal o tom bestseller, který mu získal tři miliony následovníků. Nazval to Calorie Restriction (zkratkou CR), snížil denní příjem kalorií na 1500 denně, vyloučil maso, mléčné výrobky, čaj a kávu, tuk, cukr, sůl, ostré koření a alkohol všeho druhu, zrušil vaření, pečení, smažení a grilování a doporučil jen jídlo syrové nebo připravované v páře. Vzrušující celodenní repertoár vypadá takto: Snídaně – čerstvě vymačkaný džus a domácí cereálie s banánem. Přesnídávka – „proteinový koktejl“ (nejspíš asi luštěninový vývar) a kousek sušeného ovoce. Oběd – zelenina dušená v páře. Večeře – zelenina, jednou za čas ryba, též dušená v páře. Další záruka krachu pravicové gastronomie. Zatím to běží asi pátý rok, takže život do 140 let ještě není empiricky potvrzen. A i kdyby byl: kdo by chtěl takhle žít až do chraň pánbůh sto čtyřiceti. Jako kdyby tahle civilizace už neměla nadbytek nudných starců, kteří ne a ne na něco rozumného umřít. Před obezitou, ale zároveň před krachem špičkových restaurací, by nás jako náhražka podnikatelského půstu mohl zachránit rytmus štíhlé diety, jaký prý už po staletí tajně provozují Francouzky. Před nějakými deseti lety jej z esoterických kruhů vyhrabal a postupně světu (nejprve však hlavně dobře platícím klientkám) vyzradil Dr. Pierre Dukan. Samozřejmě o tom taky napsal bestseller. Je to dieta, na které vydržíte celý život, aniž byste přicházeli o chuťové požitky opravdického a vynalézavého jídla. Propadlo jí už několik milionů lidí včetně slavných filmových hvězd, politiků a podnikatelů toužících po pověstné štíhlosti elegantních Francouzek. Mezi nejslavnější „Dukanovce“ patří Jennifer Lopezová. A mrkněte se na její figuru. Dieta spočívá v tom, že jeden den v týdnu za hojného pití neperlivé vody nejíte nic jiného než proteiny (bílkoviny), tedy zhruba jen maso, ryby, vejce, sýry, luštěniny a ořechy – takže ji mohou provozovat i vegetariáni. Syrové nebo tepelně a chuťově upravované, jak se vám zlíbí. V jakémkoli množství, v němž se cítíte v pohodě. V ostatní dny jíte, cokoli vám chutná. Včetně našeho oblíbeného špenátu, s nímž jsme mezitím docestovali do Turecka, které je špenátovou velmocí.
Tam (nebo v některé turecké restauraci v Londýně – v Praze si na ni zřejmě ještě nějakou dobu budeme muset počkat) si za slunného dne ke skleničce ředěné anýzovky zvané arak (dáváme-li mu přednost před lehkým jedenáctiprocentním vínem Villa Doluċa) pořídíme jako součást varieté předkrmů zvaných „meze“ bílozelenou kašičku „ispanak yogurtlu“. Recept připojuji k fotografii.

Ispanak yogurtlu
je špenát povařený, posekaný, podušený na olivovém oleji, česneku, muškátu, pepři a třeba taky špetce římského kmínu. A pak prokvedlaný s hustým jogurtem, jaký se už dostane i zde (právě jsem ho našel úplně náhodou v místním Pennymarketu) pod názvem „bílý jogurt řeckého typu“. Vyrábí ho v pohledných jednolitrových kyblíčcích „podle 100% originální natur receptury“ Bohemilk, a. s., v Podzámčí u Opočna (abychom taky trochu propagovali nějaký ten záslužný český výrobek). Smíšenou kašičku rozprostřeme po talířku, pokapeme olivovým olejem a nabíráme do křupava vypečenou pittou.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče