Hra životu nebezpečná

27. srpna 2009, 16:46 - Petra Procházková
27. srpna 2009, 16:46

Prezidentské volby měly velice volné mantinely

Je to velká hra. Velká afghánská hra. Má svá pravidla, ale podobně jako afghánský tradiční zápas zvaný „buzkaši“ je pro Evropana zcela nepřehledná. Dokonce vypadá nebezpečně. „Tahání se o kozla,“ což je doslovný překlad slova „buzkaši“, se také účastní dva velké, přibližně stejně vyzbrojené tábory. Jedna skupina se snaží vyrvat druhé bezhlavé tělo kozla. Povoleno je skoro všechno. Dokonce hřiště, po kterém se tryskem řítí koně i s jezdci sem a tam, nemá přesně ohraničené meze. A tak v této typicky afghánské hře prostě neexistuje out. Prezidentské volby v Afghánistánu měly, co se pravidel a dodržování zákonů týče, také hodně volné mantinely.

Dva vítězové I když Nezávislá volební komise nejdříve strašila, že první, a to ještě předběžné výsledky budou zveřejněny nejdříve 2. září, oba hlavní uchazeči o afghánský trůn se prohlásili za vítěze hned druhý den po volbách. Dosavadní prezident Hamíd Karzáí i jeho soupeř, doktor Abdulláh Abdulláh, bývalý ministr zahraničí a v 90. letech také mluvčí legendárního vojevůdce, bojovníka proti tálibům, Ahmada Šáha Masúda, vypadali sebejistě a spokojeně. Zbytek ze tří desítek de facto formálních kandidátů včetně dvou žen slavil, že svou účast v tomto nejistém podniku přežili.
Oba, Karzáí i Abdulláh, mají vynikající životopisy, slušné vzdělání, jsou z dobrých rodin, umějí cizí jazyky, mají příjemný vzhled i vystupování. Jsou moderní a zároveň ctí tradice své země. Podobají se jeden druhému prostě víc, než by sami chtěli. Proto jsou také oba přijatelní pro USA i celou západní koalici. Vlastně by Washington nejraději přivítal, kdyby se dohodli na rozdělení funkcí a pravomocí a jeden se stal třeba prezidentem a druhý premiérem. Nebo tak nějak. Možné je všechno, přání Američanů na to ale bude mít pramalý vliv. Rozhodně menší, než tomu bylo v roce 2004, kdy Západ Afghánistánu svou vůli nadiktoval a Afghánci tento diktát, pravda, s řadou pravopisných chyb, ale přece jen, přijali.
Když Karzáí den po hlasování s úsměvem prohlásil, že je i nadále hlavou státu a že ani nemusí ztrácet nervy a síly ve druhém kole, štáb doktora Abdulláha se vydal do protiútoku. „Vedu já. Já mám přes 50 procent hlasů,“ sdělil světu Abdulláh.
Jak k tomu jeden jako druhý dospěli, to se neví, neboť v tu chvíli, kdy se prohlašovali za vítěze, ještě ani všichni osli svážející urny z nepřístupných údolí Hindukúše nedorazili do cíle.

Íránská hrozba Předpokládalo se, že Karzáí nakonec svůj post obhájí, ale jeho sebejistota byla příliš očividná až drzá. Abdulláh čekal o něco více respektu ke své osobě. Předpokládal, že se bude alespoň několik dnů licitovat s napínáním veřejnosti i s druhým kolem. Jenže Karzáí to celé uspěchal. „Jestliže se Karzáí oficiálně prohlásí za vítěze voleb, vyvedeme lidi do ulic. Zopakujeme to, co se odehrálo v Íránu,“ píše se nezvykle otevřeně v prohlášení Abdulláhova štábu.
Lídři zemí G8 hned napsali afghánským kolegům, aby se uklidnili a počkali na oficiální vyhlášení výsledků. Nikde ale není psáno, že je pak všichni uznají. I když vyhraje Karzáí, porcování politického koláče teprve nastane. Už teď se bojuje o krajíce. Bratranci, strýcové i synovci Karzáího i Abdulláha se těší, že usednou v ministerských a diplomatických křeslech. Příbuzní Karzáího jako legitimní rodinní příslušníci prezidenta. Abdulláhovci zase jako příbuzní sice poraženého, ale silného politika. A vítěz, jak bývá v Afghánistánu zvykem, po hře usadí soupeře na znamení úcty a respektu při společné hostině na to nejčestnější místo. Teprve pak se oba tábory uklidní, adrenalin opadne a samopaly se zase zabalí do perských koberečků.

Neposlušný Karzáí, nesmiřitelný Abdulláh Američané tentokrát nejsou tak závislí na tom, zda zvítězil Karzáí či Abdulláh. S trochou nadsázky by se dalo říci, že je jim to jedno. Oba mají své pro a proti. Zatímco v minulosti vsadil Západ všechno na Karzáího, podporoval ho finančně i vojensky, speciálně vycvičení američtí bodyguardi ho hlídali ve dne v noci, dnes nejsou naše preference tak jednoznačné. Doktor Abdulláh je vnímán přinejmenším jako stejně přijatelný pro západní spojence. Vlastně mají USA z Karzáího teď trochu obavy. Důvodem je jeho spojenectví s uzbeckým generálem Abdulem Rašídem Dostumem, válečným zločincem, bojujícím ve všech afghánských válkách i na všech stranách. Komunista i islámský fundamentalista, ministr i vyhnanec, zbojník i státní úředník Dostum zajistil Karzáímu hlasy uzbecké menšiny žijící v Afghánistánu. A to je zhruba osm procent lidí. Američany také nenechávají klidnými dohady o tom, že rodina Karzáího je zapletena do obchodu s drogami. Nakonec příjemná není Washingtonu ani stále ostřejší kritika ze strany Karzáího amerických vojenských operací. Kromě toho Karzáí dochází zjevně k přesvědčení, že válku bez dohody s rebely, táliby či vůdci jiných lokálních ozbrojených skupin, ukončit nelze. Před volbami několikrát nazval táliby „bratry“ a vyzval je ke spolupráci. Připouští dokonce jednání s jednookým a jednorukým vůdcem afghánských tálibů Mullou Umarem, který je na americkém seznamu hledaných teroristů. Američané sice také pomalu chápou složitosti afghánských rodových svazů, ale příměří s táliby je zatím pro ně, alespoň na oficiální úrovni, něčím nemyslitelným. Proto je jim sympatický Abdulláh, který jako opravdu zarytý bojovník proti extremistům odmítá jakékoliv dohody. Ovšem dodává: ano, v řadě údolí spolupracují s táliby skupiny, se kterými také můžeme najít společnou řeč.

Strach přichází z jihu Na druhou stranu se Američané Abdulláha bojí. Jeho příchod k moci by znamenal závažný národnostní zlom. Všichni králové a posléze další vládci – až na vzácné výjimky, jako byl komunistický lídr Babrak Karmal či zbojník Bača-i Sakao, syn nosiče vody, který na chvíli svrhl ve 20. letech paštúnského krále. Ostatně Paštúnů je v Afghánistánu zhruba o deset procent více než Tádžiků. Oba národy od počátku existence afghánského státu soupeří o výsadní postavení. Tádžici sice nevládnou, ale pokládají se za kulturnější a civilizovanější národ s bohatými perskými tradicemi. Paštúni naopak těží spíše z tradic kočovných kmenů žijících na afghánsko-pákistánském pomezí dodnes velmi původním způsobem života. I tálibové ostatně mají své základny výhradně na paštúnských teritoriích. Pokud by Karzáí musel postoupit křeslo Abdulláhovi, jih by se mohl zcela vymknout kontrole. Už teď se o ni na této části území dělí Američané s táliby. Karzáí a jeho paštúnský původ je jediným, co jižní a východní paštúnské kraje spojuje ještě s centrální vládou v Kábulu.
Přestože Karzáí reprezentuje kočovníky a tradice velkých kmenů, představuje paštúnskou intelektuální elitu. Studoval v zahraničí a žil v USA. Hovoří podobně jako Abdulláh plynně anglicky, používá Západu srozumitelné bonmoty a je šarmantní vůči ženám. Sám má jen jednu manželku a jedno dítě. V afghánských poměrech to je krajně netypická rodina. Pro Paštúny dokonce jaksi nevhodně malá.

Volily děti i harémy Oba kandidáti se museli dopustit kompromisů a nejrůznějších taktických intrik, aby získali kromě svých, rodových a rodinných hlasů ještě hlasy dalších etnik a skupin. Karzáí se spojil s bojovnými Uzbeky, nebo podepsal zákon, podle kterého muž může manželky mučit hlady, když nechtějí plnit manželské povinnosti. Abdulláh rozdával úplatky zabalené v humanitární pomoci a ne všechny peníze, které na svou kampaň dostal, měly legální původ. Boj ale pokračuje. Zatím není rozhodnuto skoro o ničem. Volební komise zpracovává 225 stížností na prohřešky, z nich 35 označila za velmi závažné. Tak například na některých okrscích byly urny násilně otevřeny krumpáčem, jinde se hlasovací lístky prodávaly za deset afghání (asi čtyři koruny), nakonec se stávalo, že hlasovaly děti nebo že za manželky házel do urny lístky manžel. Nehledě na to, volby pokládá většina expertů za celkem spravedlivé a hlavně, málokdo má chuť je opakovat. Volby v Afghánistánu je totiž hra životu nebezpečná.

Box: Podobní rivalové Hamíd Karzáí Dvaapadesátiletý Karzáí pochází z paštúnského aristokratického rodu spřízněného s posledním afghánským králem Záhir Šáhem. V 80. letech bojoval na straně mudžáhedínů proti sovětské okupační armádě. Po odchodu Rusů se stal ministrem zahraničí ve vládě Tádžika Burhánuddína Rabbáního. Po příchodu tálibů k moci s nimi začal spolupracovat, záhy se však přidal na stranu Američanů a protitálibánského domácího odboje. Pobýval i v USA, kde žila část jeho rodiny. Američané po pádu tálibánského režimu vsadili na Karzáího noblesu, znalost Západu i ochotu spolupracovat. V prosinci roku 2001 se stal předsedou přechodné afghánské vlády. Od té doby de facto stojí v čele země. V roce 2004 byl zvolen prezidentem.
Dva hlavní úkoly – zlikvidovat táliby a drogy – se mu nepodařily. Zemi ovládá jen částečně. Ani v Kábulu se nemůže cítit bezpečně a zbytek země je pod smíšenou kontrolou mezinárodních vojenských jednotek, USA (NATO a USA mají v zemi skoro 40 velkých vojenských základen), tálibů a místních vůdců i jejich ozbrojených miniarmád.

Abdulláh Abdulláh Doktor Abdulláh Abdulláh je o něco mladší než Karzáí, je mu teprve 41 let, ale rozhodně není méně zkušený. Pochází z údolí řeky Panšír, stejně jako legendární vojevůdce Masúd. Panšířané se pokládají v rámci Afghánistánu za výsadní kastu, za výjimečné bojovníky, kteří nedopustili de facto nikdy, aby jejich údolí bylo obsazeno cizáky. Skutečně se nepodařilo celé, dlouhé a úzké údolí řeky Panšír dobýt ani Angličanům, ani Sovětům, ani tálibům. Abdulláh má ještě jednu nespornou výhodu. I když je obecně pokládán za Tádžika, pochází ze smíšené paštúnsko-tádžické rodiny. Navíc je lékař, což je v nemocemi sužovaném Afghánistánu výjimečně ceněné povolání. Druhé nejpopulárnější je diplomat, a i to Abdulláh zastával. Byl tři roky představitelem Afghánistánu při OSN. Nakonec se stal za Karzáího vlády na několik let i ministrem zahraničí a ve své funkci byl oblíbeným partnerem západních politiků.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče