Horní Jiřetín je obcí s mnoha hranicemi

11. června 2010, 14:03 - Jiří Němeček
11. června 2010, 14:03

Horní Jiřetín se svými zásobami uhlí provokuje podnikatele, politiky i místní obyvatele. Čí zájmy nakonec zvítězí? Pokud ale budou hranice těžby uhlí prolomeny, vydělají možná i kameníci.

Autor: Jakub Stadler

Je těžké si představit, že by město s pouhými zhruba dvěma tisícovkami obyvatel mohlo zásadně zasáhnout do celostátní politiky, a dokonce ovlivnit volby. Přesto u nás takové místo je. A nejde o historické ohlédnutí za významem pražského Vyšehradu, středočeského Libušína či moravského Velehradu. Řeč je o napohled nenápadném, až ospalém městečku téměř na pomezí s německými hranicemi – Horním Jiřetíně.

Kolem téhle obce v Ústeckém kraji leží ale mnohem víc hranic, než jsou jen ty mezistátní. Lámou se tu hranice mezi nečekaně krásnou přírodou a průmyslovou krajinou severních Čech. Střetávají se zde často vyostřené názory ekologů a zastánců průmyslu. Osudem Horního Jiřetína se nejen v předvolebních vypjatých dobách vymezovali vůči sobě i politici. Nepřátelská hranice tu však často leží i pár metrů mezi nejbližšími sousedy. To je obvyklé i v jiných městech a vesnicích – tady mívají třenice ale společný základ. Je to boj o uhlí. To říkají jedni, další to nazývají ochranou přírody, jiní zase obranou domova.

Jde přitom o jedno. Zda je možné prolomit hranici, za kterou mohou začít uhelné společnosti v tomto regionu dál těžit povrchovým způsobem uhlí. Za takzvanými limity těžby se skrývá něco, co si jen těžko může představit člověk, který osobně do oblasti nevyrazí… nebo ten, kdo si neprostuduje ekonomické kalkulace firem, které stojí o uhlí, ukryté těsně pod povrchem zdejší krajiny.

Pohled neznalého turisty, který přijíždí od hlavního města, je dlouho víc než idylický. Cesta Českým středohořím je pro řidiče příjemná už pro (na Česko netradičně) kvalitní čtyřproudou silnici. I okolní krajina je příjemná a, čím blíž k cíli cesty, také členitější a zajímavější. To ale nečekané končí.

Tip na cestu: plynovou masku s sebou

Nepozorný řidič lehce mine odbočku do Horního Jiřetína a z krásné středočeské krajiny se bez varování přenese do futuristicky průmyslového Litvínova. Pokud mu brzy nezačnou téct slzy od vyššího obsahu čpavku ve vzduchu, rychle ho jistě zneklidní varovné cedule s výstražnými světly. Ta, pokud se spustí, přikazují rychle zastavit, vypnout motor, nekouřit… a tak dále. Snad je to jen černý humor či pozůstatek z minulosti, jak odradit nevítané návštěvníky.

Pud sebezáchovy však radí (jen pro jistotu) na nejbližším možném místě obrátit auto a vrátit se hledat odbočku k původnímu cíli. Není to až tak jednoduché. Odbočky a výjezdy nejsou – není ani kam. I zastávky tramvaje v této ponuré části města jsou od sebe podle tachometru vzdáleny i víc než kilometr. Koleje vedou přímo vedle silnice, ale vypadají spíše jako opuštěná železniční trať. Po půlhodinovém hledání správné cesty však při troše štěstí můžete potkat téměř prázdnou tramvaj a je jasné, že trať je součástí městské hromadné dopravy.

Při úprku z Litvínova už není tak těžké Horní Jiřetín zaměřit. Jsou tu navíc i cedule směrující k MUS (Mostecké uhelné společnosti), které se ale po dvou křižovatkách potichu ztrácejí. Možná jsou také pozůstatkem minulosti a neudržované opadaly.

Samotný Horní Jiřetín už ale tak neudržovaný nevypadá. Nejde přitom jen o opečovávané zahrádky, vyčištěné koryto potoka nebo opravené autobusové zastávky. Některé domy mají nové fasády, další vyměňují okna a není tu ani málo novostaveb či domků, které jsou ještě ve výstavbě. Skutečně takhle vypadá obec, která se připravuje na zánik kvůli těžbě uhlí? A kde to uhlí vlastně je? Proti krátké zkušenosti z pár kilometrů vzdáleného Litvínova je tu přírodní ráj.

Stačí ale vyrazit jen trochu dál od městečka a zkusit si nenápadnou cestu mezi stromy s cedulí „Pozemek MUS“. Člověk se po pár desítkách metrů dostane do jiné reality. Za zády stromy, ptáci, říčka a svítící slunce. Před vámi leží plochá krajina neurčité barvy s mnoha stroji a zvířeným prachem. Tam dole asi o svítícím slunci moc nevědí. I ta „zurčící“ říčka za zády má ovšem po určitém zkoumání svoje vady. Podle trubek, hučících generátorů a hlavně podle barvy je sem nasávána a vypouštěna voda omývající uhelný či půdní prach ze strojů pracujících na níže položených těžebních pozemcích.

Tip na výlet: vyjeďte si na uhelné safari

Ještě výraznější pohled na místní těžební pole se naskýtá návštěvníkovi o kus výše – ze zámku Jezeří. Ten je přitom položen jen zhruba v polovině místního pohoří. Bývalým majitelům se nejspíš nechtělo denně šplhat výš. Kdo chce vidět víc, měl by vsadit na kondičku a vyrazit až na vrchol. Odsud jsou nalevo vidět vysoké a štíhlé, ale i monstrózně masivní komíny Litvínova. I z téhle dálky připomínají vzdáleně známé tvary Temelína, do ovzduší ale asi vypouštějí víc než jen páru z ochlazovaného reaktoru. Bloudící řidič už ví své.

Zámek ležící v půli svahu pod vrcholem vypadá idylicky, ale jeho oprava trvá léta. V případě další těžby uhlí ani není jasné, jestli to nebyly vyhozené peníze a celá budova nesklouzne po ostrém úbočí do uhelného pekla. Je to pikantní představa už proto, že právě tento zámek letos soutěží o nejpohádkovější zámek České republiky, který vyhlašuje Národní památkový ústav. Hlasování je už uzavřeno, jak dopadlo, se dozvíme koncem tohoto týdne na webových stránkách www.npu.cz.

Jezeří ale favoritem není. Kromě zámku, který není nijak zvlášť vybaven, tu pro rodiny s dětmi nic moc zajímavého není. Starostliví rodiče mohou mít spíš obavy. Je to už pět let, co se v důsledku těžby propadlo ochranné pásmo pod parkem, které mělo zámek chránit před sesuvem. Teď už je mezi svahem a dolem jen pruh stráně se vzácnými stromy a toto arboretum tak plní funkci ochranného pásma. Na druhou stranu tu z hlediska turistiky funguje určité „uhelné safari“ pro návštěvníky, kteří jsou fascinováni pohledem na uhelnou pánev.

Hlavní devizou zámecké památky je jeho kastelánka Hana Krejčová. O „svou svěřenkyni“ se zasazuje zuby nehty. A to i proti své bývalé přítelkyni a dnešní mluvčí dolů Liběně Novotné, která se naopak oddala propagaci těžby. V „podzámčí“ se šušká, že se obě dámy dnes kvůli pracovním neshodám nemohou ani cítit. Česká televize už dokonce o tomhle sporu připravila dokumentární film.

„Vyškrábaly by si oči, a jenom kvůli práci. Ale zase, která zvítězí, tak podle toho tu budeme žít,“ říká starší paní v městečku. Sama by tu ráda dožila, ale chápe, že pro mladé to tu moc atraktivní není. Zejména nejsou-li si jisti budoucností.

Tip pro politiky: před volbami nebýt ostrý

MĚSTO HORNÍ JIŘETÍN
Obec je poprvé písemně připomínána roku 1263 v listině upravující poddanské povinnosti. Majitelem vsi byl tehdy Protiva (zřejmě z rodu pánů z Rýzmburku). Již roku 1828 byl v Mariánském údolí postaven bavlnářský podnik (Triola). Fungovaly zde také další podnikatelské aktivity spojené s parním mlýnem, hračkářskou firmou Kohler a synové, elektrárnou, koželužnou apod. Od roku 1872 byla v provozu železniční dráha, která umožnila další rozvoj obce i celé oblasti. Významným pro obec se stal rok 1914, kdy císař František Josef l. povýšil Horní Jiřetín na město a přidělil mu také městský znak. Prioritou Horního Jiřetína i Černic je zachování těžebních limitů, jak je v roce 1991 stanovila vláda Petra Pitharta.

Jiní to ale vidí jinak. Například bývalý předseda zelených a exministr pro životní prostředí Martin Bursík. I po svém odchodu z funkcí bojuje za zachování limitů těžby. „To téma má svůj symbolický význam, je to test polistopadové demokracie, jestli jsme schopni zvrátit lobby těžařské společnosti ČEZ,“ říká Bursík.

Bývalý politik tu letos i volil, aby ukázal, že nehází místní přes palubu. Platné to moc nebylo. Zelení se do sněmovny nedostali a v kraji navíc zvítězila sociální demokracie.

Ani ta ale z Jiřetína není nadšena. I když je to „historie“ několika dní, její tehdejší šéf Jiří Paroubek se nechal slyšet, že je pro těžbu uhlí a zachování pracovních míst spíš než pro záchranu malého městečka. I když v kraji nakonec ČSSD prošla vítězně, podle politologů jí tenhle přístup velmi uškodil a na Ústecku mohla nasbírat mnohem víc bodů.

I když pro těžbu jsou spíše lidé z pravice, Paroubek nebyl jediný z levicových politiků, kdo se průlomu limitů zastával. Ať už skrytě či otevřeně. Richard Falbr, předseda Hospodářské a sociální rady Ústeckého kraje, už na podzim v Mostě zopakoval to, s čím se většina členů rady – politici, firmy, odbory – už několik let netají: Uhlí je třeba vytěžit, aby byla práce a energetika nezkolabovala. „Nejsem žádný lobbista MUS,“ tvrdí Falbr. „Jen říkám, že když se propustí horníci, situace, která tady nastane, nebude zvládnutelná,“ vysvětluje svůj názor.

S tím ale nesouhlasí ekologové. „Uzavření velkolomu žádnou sociální katastrofu nezpůsobí,“ míní Jan Rovenský, vedoucí energetické a klimatické kampaně organizace Greenpeace ČR. Poukazuje na to, že doly propustily v 90. letech minulého století v regionu v rámci restrukturalizace deset tisíc horníků a Mostecko se nepoložilo.

Tip pro obyvatele: lepší bude nevzdávat se

„Už sedm osm let nám hrozí vystěhování,“ říká Marek Sippel z Horního Jiřetína, který pracuje na opravách zámku v Jezeří a neztrácí naději, že to není marné úsilí. „To není naděje, máme snad svoje vlastnická práva a nesmíme se bát. Investuji tu do svého majetku už osm let, tak s tím nepřestanu,“ dodává rezolutně. Jeho názor zastává podle průzkumu radnice většina obyvatel města. Jsou tu ovšem i oponenti.

„Já bych klidně odešla, jsem na mateřské a práci tu potom nedostanu. Dojíždět do Mostu nebo Litvínova za prací a vracet se k dítěti včas je nepředstavitelné,“ bojí se o pracovní budoucnost mladá maminka s kočárkem. Počítá ale s tím, že by rodině těžební společnosti nabídly domek nejen ve stejné ceně, ale i v dostupnosti do práce a škol. „Jinak nemám proč odcházet, je tu hezky,“ říká. Špatného vzduchu se moc nebojí.

„Dvě tisícovky musí ustoupit deseti milionům občanů, asi zhruba v tomto duchu to beru,“ kontruje na kritiku místních šéf Litvínovské uhelné Petr Kolman. Podle něj navíc místní dostávají solidní finanční nabídky na odchod z území, které uhlobarony zajímá.

Sippel mu ale vzkazuje: „Když přišli vaši vyjednavači, tak jsem je vyhodil. Pak poslali nabídku písemně. Ta měla přesvědčit veřejnost včetně médií, že z nás Mostecká nebo jiná uhelná udělá milionáře. To ale není pravda. Ta společnost za Miloše Zemana okradla i stát. Prodej v privatizaci za 600 milionů korun je směšný. Tykač to koupil za deset miliard.“

Na odstoupivšího šéfa sedmé neúspěšné volební strany má tento místní občan zřetelnou pifku. „Miloš Zeman tu byl na předvolebním mítinku. Moje jedenáctiletá dcera se ho zeptala, kde bude bydlet, až tu budou rubat uhlí, a že těm jeho řečem nerozumí. „Jsem pro to bourat,“ odpověděl a dal jí omalovánky. „Takže máme omalovánky a s ostatním se podle něj asi můžeme rozloučit,“ zlobí se Sippel, kterému se po volbách trochu ulevilo. „Ale stejně nevíme, co bude,“ dodává.

Tip pro stavebníky: bude dost kamenů

Boření Jiřetína ale už začalo před mnoha lety. Jednou se zasekne, pak zase začnou tlaky na pokračování. Nad starým mlýnem byl už v sedmdesátých letech rozebrán historický most, aby mohly projíždět náklaďáky s uhlím. Dnes zarůstá plevelem a je příjemnou, i když už místními nevnímanou ozdobou centra města.

Pokud by ale byl Jiřetín určen skutečně k likvidaci, byla by tu šance pro drobné i větší podnikatele. Místní mostní konstrukce, obložení potoka nebo základy domů jsou z kvalitních a již opracovaných kamenů. „Někomu to přijde jako zbytečné, ale dají se na tom ušetřit i statisíce,“ říká jeden ze stavebníků, kteří vydělávají na opravách historických budov a staveb.

I když to pro laika není na pohled poznat, není kámen jako kámen. „Jsou to různé materiály, barvy i fyzické vlastnosti – takže staré kameny vítáme a kupujeme je i z ciziny,“ potvrzuje stavební mistr Jürgen Leinweber z Dolních Rakous. Jak dodává, odborníci by to museli posoudit.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče