Hořké konce neplatičů

27. května 2010, 14:01 - Petra Sýkorová
27. května 2010, 14:01

Dluhy se platit musejí, a když to nejde dobrovolně, je třeba zařídit to nějak jinak. O tom, že exekutoři zabavují majetky dlužníků, slýcháme dnes a denně. Jak ale vlastně vypadá pracovní den lidí, kteří se starají o to, aby věřitelé dostali své peníze? Jedno je jisté – rozhodně není růžový.

Autor: Jakub Hněvkovský

Setkáváme se u benzinky na okraji Brna. Vysedáme ze služební oktávky a podáváme si ruce s muži, kteří vystoupili z optimisticky oranžové dodávky. Asi pětadvacetiletý mladík v džínách a černé kožené bundě se jmenuje Tomáš Krempl. Jeho podstatně starší, rozložitější a nenápadněji oblečený kolega je Jiří Šimák. První kdysi pracoval v prodejně s mobilními telefony, druhý je bývalý hospodský. Teď jsou zaměstnanci jednoho z největších exekutorských úřadů v republice – Exekutorského úřadu Přerov. Jsou to vykonavatelé. Ti, kteří lidem zabavují majetek.

Přerovský úřad má okolo 140 zaměstnanců, v terénu ale pracuje jen asi třicet z nich – vykonavatelé terénních exekucí a jejich asistenti. Většina z těch ostatních se pokouší s dlužníky domluvit „po dobrém“. Posílají jim usnesení o nařízení exekuce, telefonicky je vyzývají k zaplacení dlužné částky, domlouvají s nimi splátkové kalendáře – když to nevyjde, přijdou na řadu terénní pracovníci. „Dostaneme seznam neplatičů, exekuční příkazy a příslušné spisy. S lidmi se ale snažíme domluvit i my. Odvážet movitý majetek a prodávat jej v dražbě je komplikované, takže samozřejmě dáváme přednost zaplacení dlužné částky,“ popisuje Krempl.

Nasedáme do aut a vyjíždíme vyřídit první spis. Celkem se jedná o pětačtyřicet tisíc korun. Část z toho je dluh společnosti s ručením omezeným a část soukromý dluh její jednatelky – tedy závazek fyzické osoby. Původní dluh byl o několik tisíc vyšší, ale byl částečně uhrazen.

Zastavujeme před rejstříkovým sídlem firmy – je to řadový domek v malé tiché vesničce poblíž Brna.

Šimák vylezl z auta s kamerou za uchem. „Všechny mobiliární exekuce se z bezpečnostních důvodů natáčejí,“ vysvětluje. Podle sousedky, která se objevila ve vedlejším okně, má ten dům s firmou společnou v podstatě už jenom adresu. Její majitelka tam sice kdysi bydlela, ale pak přišel rozvod a stěhování. Dům se zdá být prázdný. Na zvonek nikdo nereaguje. Spis však obsahuje ještě adresu prodejny sportovních potřeb v centru města – a tak se opět rozjíždíme.

V prodejně máme více štěstí. Mladé ženy za pokladnou se zeptáme na paní vedoucí a ta jen ukáže na zadní část obchodu, odkud vystoupí asi padesátiletá elegantní žena. „Jsme z exekutorského úřadu doktora Vrány a jdeme za vámi kvůli dluhu…,“ zahajuje Krempl jednání poté, co se ujistil, že paní vedoucí je žena, kterou hledáme. On i jeho asistent Šimák přitom ukazují své průkazy. „To je ale nedorozumění,“ kontruje ona důrazným, leč dokonale klidným hlasem a odvádí nás dozadu. „Osobně jsem se u vás byla dohodnout na splátkách a ty dodržuji,“ říká. Nezkušeně čekám, že se Krempl nechá zviklat, ale ten jenom mechanicky opakuje zjevně tisíckrát vyslovenou formuli. „Výše dluhu činí čtyřicet pět tisíc korun. Pokud jej dnes nezaplatíte, sepíšeme majetek v odpovídající hodnotě, který bude následně odvezen a prodán v dražbě. Pokud u sebe nemáte potřebnou částku, můžete si zavolat do banky a pokusit se vyřídit si půjčku,“ připojuje radu.

Majitelka prodejny znovu opakuje svoji repliku a doplňuje ji potvrzeními o platbách, která našla v pečlivě vedené účetní dokumentaci. Zdá se, že se stala chyba. Krempl volá do Přerova a dozvídá se, že ve věci dluhu fyzické osoby byla skutečně uzavřena dohoda, ale na firemní dluh paní vedoucí jaksi pozapomněla. Když se situace vysvětlí, Šimák vytahuje pampeliškově žlutý aršík nálepek „exekučně zabaveno“ a začíná se rozhlížet po prodejně. „V těchto situacích bývá lepší uzavřít prodejnu, předejde se tím zbytečným nepříjemnostem. Sepsané zboží samozřejmě nesmí být prodáno,“ komentuje jeho počínání Krempl. Paní vedoucí rezignuje. „Asi jsme se špatně pochopili,“ říká a vytáhne pět tisíc korun. Pak zmizí s telefonem a za pár minut se vrátí s tím, že zbytek dluhu může zaplatit do hodiny.

Sliby chyby

Opouštíme prodejnu a jedeme na oběd. Před hospodou se setkáváme s týmem číslo dvě. Krempl se Šimákem povětšinou pouze sepisují, věci odvážejí jen tu a tam – do jejich dodávky se toho moc nevejde. Šéf druhého týmu Petr Kopeček ale jezdí sám v osobním autě a za ním následuje bílý stěhovací vůz. Obědváme a vykonavatelé se rozpovídají o svém povolání. „Byla mimořádně slušná, dáma na úrovni. Takové jednání je při téhle práci výjimka,“ vzpomíná Šimák na paní vedoucí. Průběh naší návštěvy podle něj zdaleka nebyl standardní. „Lidé bývají agresivní a je to čím dál tím horší. Řekl bych, že za to z velké části mohou média. Exekutory líčí jako zločince a úplně přitom zapomínají na to, že lidé, za nimiž chodíme, nasekali dluhy a pak se tváří, že s nimi nemají nic společného,“ stěžuje si.

Křik a nadávky jsou prý běžná praxe a často dochází i k fyzickému napadení. Jak si na takovou práci člověk zvykne? „Dost lidí nevydrží a odejde. Já o tom na začátku taky uvažoval, dlužníků mi bylo líto, ale zvykl jsem si. Člověk to musí brát jako každou jinou práci,“ odpovídá Krempl. Ta jeho má ale i jednu velkou výhodu – není nudná. „Jeden den vás honí po poli s vidlemi, druhý den na vás pustí psa. Není to jako sedět osm hodin v kanceláři,“ doplňuje.

A jak taková práce člověka změní? Přestanete věřit lidem, shodují se všichni. „Lidé lžou, vymlouvají se, hrají o čas, snaží se získat aspoň týden, ale když počkáte a přijdete později, všechno se opakuje,“ říká Kopeček.

Po jídle vyrážíme na jedno z brněnských sídlišť – tentokrát s týmem číslo dvě. Kopeček ověřuje, že jsme na správné adrese už před vchodem do domu. Uvnitř zkontroluje jmenovku na dveřích a zazvoní. Otevírá asi pětačtyřicetiletá žena. Kopeček i jeho asistenti se představí a legitimují. Vcházíme do bytu. Dluh, o který jde, je zhruba stotisícový. Výtěžek z prodeje vybavení bytu by jej pokryl jen stěží. Žena tichým hlasem opakuje, že se zpozdila platba, díky níž bude schopná uhradit dluh. Prý stačí počkat týden. „Ale tohle už jste nám říkala několikrát. Zkuste někomu zavolat a sehnat peníze alespoň na částečnou úhradu dluhu,“ pronese Kopeček nezúčastněně a já si vzpomenu na jeho poznámku při obědě. Vykonavatelé nemají soucit v popisu práce, jejich úkolem není ani zjišťovat, jestli dlužník lže nebo ne. Žena dá nakonec dohromady asi dvacet tisíc korun, a tak jí vykonavatelé zabaví jen televizi, scanner a kancelářské křeslo.

O rodičích a dětech

Vracíme se k naší původní dvojici a vydáváme se s nimi za panem H. a osmdesáti tisíci, které dluží. Na dveřích bytu, v němž by měl bydlet, sice vykonavatelé jeho jméno nena­jdou, ale přesto zazvoní a čekají. Má tam totiž trvalé bydliště.

Dveře otevře žena, jíž může být něco přes padesát. „Dobrý den, je doma pan H.?“ ptá se Krempl. Žena jen zakroutí hlavou. „Vy jste jeho maminka?“ Žena kývne. „My se vám představíme. Jsme z exekutorského úřadu pana doktora Vrány a přišli jsme za vaším synem ohledně dluhu…,“ mluví Krempl tichým, takřka uklidňujícím hlasem. Vcházíme do bytu. „Provádíme tady výkon úředního rozhodnutí, takže se nemůžeme zouvat,“ říká Šimák omluvným tónem.

Vcházíme do čisté, uklizené kuchyně. Ve dřezu se rozmrazuje maso, na plotně se cosi vaří. Až do našeho příchodu to zjevně bylo úplně obyčejné odpoledne. „Ještě že není doma babička, ta by z toho měla infarkt,“ šeptá dlužníkova matka a zapaluje si cigaretu. Pokouší se dovolat svému synovi. Když se jí to podaří, předá telefon Kremplovi. Šimák s digitální kamerou za uchem zatím prochází byt, a když se mu zalíbí některý kus jeho vybavení, nalepí na něj jásavě žluté „exekučně zabaveno“. Každou položku pak zaeviduje do protokolu – i s odhadem ceny, za niž by ji bylo možné vydražit. Pan H. se zatím s Kremplem domluvil, že přiveze nějaké peníze – aby minimalizoval riziko, že přitom narazí na babičku, mají se setkat na parkovišti před nedalekým Tescem. Mezi dveřmi ještě Šimák ženě poradí, aby žluté štítky přelepila na méně viditelné části nábytku. Snad si jich babička nevšimne.

Pan H. dorazil v luxusně vyhlížejícím bílém BMW. Zaplatil třicet tisíc, dostal potvrzení, slíbil, že zbytek dluhu doplatí co nejdříve a zase odjel. Pracovní den skončil. Vykonavatelé si pochvalují, že takhle idylický už dlouho nebyl.

Návštěva u návštěvníka

Při dalším výjezdu zjišťujeme i my, že ne vždy jdou věci hladce. Tentokrát doprovázíme vykonavatele Milana Tellingera a jeho asistenta Jana Němce na Mostecko. První návštěva proběhne bez větších komplikací. Následující dlužník je ale tvrdší oříšek. Jediná jeho adresa, kterou máme k dispozicí, nás přivádí na mostecké sídliště. V místním paneláku míval ještě nedávno trvalé bydliště pan K. Dnes je však hlášen jen na městském úřadě. Na adrese jeho bývalého trvalého pobytu už bychom měli najít jen jeho bývalou ženu. Když se však otevřou dveře, u nichž jsme na radu jednoho ze sousedů zazvonili, stojí v nich pan K. „Jsem tady jenom na návštěvě,“ zdůrazňuje, když si uvědomí, že před ním stojí vykonavatelé. Je v teplákách a mírně opilý.

Tellinger s Němcem přišli pro 140 tisíc korun nebo pro majetek v odpovídající hodnotě. „Mně tady nic nepatří, všechno je mojí bývalé manželky,“ varuje. Vykonavatelé mu vysvětlí, že si jeho žena může podat návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisu, který jejich úřad následně posoudí. Pan H. se pak postupně všech přítomných mužů ptá, jestli z něj mají strach. Vzápětí je ubezpečuje, že se bát nemusí, a zkouší to po dobrém. „No tak, chlapi, buďte trochu rozumní.“ Přesvědčování nefunguje. Němec po bytě rozlepí několik žlutých štítků a zajistí vysavač. „Zkuste sehnat alespoň nějaké peníze, jinak odvezeme i ostatní věci,“ loučí se věcně Tellinger. „Za tu dobu, co dělám vykonavatele, jsem měl dvakrát u hlavy pistoli,“ vysvětluje cestou ven, proč ho podobné výstupy nechávají chladným.

Exekutoři vs. policisté

Následující událost však vyvedla z míry i jeho. Zastavili jsme v tiché ulici a míříme k jednomu z domků. Otevře nám starší tělnatý muž s jorkšírským teriérem v náručí. Tellinger mu oznámí, proč jsme přišli, a on nás pouští dál. Ukazuje vykonavatelům notářsky ověřenou smlouvu o zúžení společného jmění manželů. „Odtud si nemůžete odvézt vůbec nic, všechno patří mé ženě,“ oznamuje jim. Vykonavatelé ale jeho názor nesdílejí. Studiem smlouvy, kterou jim podává, se příliš nezdržují.

Teriér vypadá, že má z návštěvy radost. Nadšeně poskakuje po místnosti, zatímco jeho pán volá policii. Němec zatím nevzrušeně oblepuje nábytek. „Nemáte tady co dělat. Nesmíte nic sebrat,“ opakuje dlužník zvýšeným hlasem. Pak dorazí policisté a snaží se vykonavatele dostat ven z bytu. Tellinger jim ukazuje usnesení o nařízení exekuce a exekuční příkaz. Přitom se jim snaží vysvětlit, že exekutoři a jejich vykonavatelé při mobiliární exekuci sepisují věci, u nichž lze předpokládat, že jsou vlastnictvím povinného. Pokud to tak není, skutečný vlastník věcí může navrhnout jejich vyškrtnutí ze soupisu. Zákon exekutorům neukládá povinnost při soupisu posuzovat, zda jsou věci, které sepisují, majetkem dlužníka či nikoliv. Zjednodušeně řečeno – až na výjimky, jako jsou třeba snubní prsteny nebo zdravotnické potřeby, mají právo sebrat, na co přijdou. Případné nesrovnalosti se řeší až následně.

Policisté se ale podle všeho nechtějí smířit s faktem, že jsou zde zbytečně, a trvají na tom, že vykonavatelé musí odejít. Situace se zdá být neřešitelná. Pak ale jednoho z policistů napadne zavolat kolegu. Dorazivší policista je překvapí – naznačí jim, že nejlépe udělají, když rychle zmizí. Maření výkonu úředního rozhodnutí je totiž trestný čin. Dlužník je bez policejní ochrany fatálně oslaben. Tellinger a Němec z bytu vycházejí jako vítězové. Jejich trofejemi jsou vysavač a notebook.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče