Hořká pachuť tuňáka

26. listopadu 2010, 14:18 - Milan Vodička
26. listopadu 2010, 14:18

Členové unie se neshodli

Evropané opět nechali na holičkách nejdražší rybu světa, protože se na ní dá pořád ještě vydělat

Až si dáte sushi s tuňákem, pomodlete se rekviem. Ale hlavně si dejte ještě víc. Cpěte se, co to dá. Tuňák brzy nebude. Lidstvo ho doslova vyžere. Právě narozené děti jsou poslední generací, která ještě bude mít možnost jíst ho jako rybu vylovenou z moře. Teď jsme k tomu udělali další velký krok, když tuňákovi obecnému, největšímu, nejkrásnějšímu a nejcennějšímu z tuňáků, podrazila nohy, možná by bylo lépe říct ploutve, svatouškovská Evropa.
Země z oblasti kolem Středozemního moře se vzepřely Bruselu a přiměly Evropskou unii ustoupit od ambiciózního záchranného plánu na záchranu téhle ryby.
Unie chtěla načas pronikavě snížit kvóty na povolený roční úlovek tuňáků, aby jim dala šanci se vzpamatovat. Ale Španělé, Francouzi, Italové a Malťané se postavili na zadní – a zrovna před desetidenní mezinárodní konferencí v Paříži, kde se mělo rozhodnout, kolik se na světě smí téhle ryby vylovit a sníst. Znamená to, že Evropa, doposud hlavní obhájce tuňáků, nejednala jako jeden blok. Tím bylo už dopředu dáno, že pro tuňáka tato konference nebyla výhrou. Má to tři významné důvody: prachy, prachy, prachy.
Tuňák obecný je sice namodralý, ale výmluvnější by bylo, kdyby měl zlatou barvu. Je nejdražší rybou světa. Když chytíte pořádný kousek – a v moři se pořád objevují půltunové kusy, což je váha závodního koně – vyděláte jmění. Na tokijské rybí burze Cukidži loni vydražili dvousetkilového tuňáka za 173 000 dolarů, letos za rybu o váze 232 kilo dali dokonce 180 000.
Lov tuňáků je byznys v roční hodnotě skoro sedmi miliard dolarů. Moc tudíž nepřekvapí, že lidé tuto zlatou bonanzu plení celkem bez zábran. Hejna tuňáků se v nejlepších lovištích, jimiž jsou Středozemní moře a Atlantik, scvrkla od roku 1970 o více než osmdesát procent. A balancují na hraně přežití.
Osmdesát procent ulovených tuňáků skoupí Japonci a nakrájejí je do milovaného sushi a sashimi. Ale problém je jinde. Protože tuňák je zlatý důl, který živí hodně rybářů, staly se kvóty pro jeho rybolov politickou otázkou.

Spiknutí proti rybě

O to, aby se tuňákům dobře dařilo, se stará organizace jménem ICCAT, tedy Mezinárodní komise pro ochranu atlantického tuňáka. Stanovuje roční kvóty úlovků a dohlíží na stav populace. O efektivitě její práce nejlépe vypovídají dvě věci. Tou první je přezdívka, která byla vymyšlena na zkratku ICCAT – International Conspiracy to Catch All Tunas (mezinárodní spiknutí pro vychytání všech tuňáků). Tou druhou jsou čísla. Když jí před dvěma lety experti doporučili kvótu 15 000 tun ročně, stanovila ji na 30 000 tun. A nakonec se vylovilo 50 až 60 tisíc tun.
Komise, která sídlí v Madridu, za to ale nemůže. Je jako OSN: jaká je, určují členské státy. ICCAT je vlastně jen sekretariát, jenž obstarává fakta a experty, kteří vypracovávají zdrcující zprávy. Státy pak hlasují a rozhodují po svém, jak bylo právě vidět z toho, co udělali Francouzi, Španělé a další.
Důvody jsou v zásadě tři. Ten první je samozřejmě politika. Vlády nebudou riskovat, že si proti sobě obrátí celé pobřežní regiony, když jim seberou kus jejich obživy.Ten druhý s tím souvisí. Názorně ukazuje, jak je snadné udělat krátkozraké rozhodnutí a jak se zdánlivě dobré věci můžou zvrtnout. Až do osmdesátých let byl stav středomořských tuňáků stabilní. Pak zachutnali Japoncům. Evropští rybáři měli nový, lukrativní byznys. A EHS, předchůdce dnešní Evropské unie, to podporovalo dotacemi na nové lodě, mrazírny a obrovské sítě, které na jeden zátah lapily 3000 tuňáků. Rybáři si taky za zvýhodněných podmínek brali úvěry. Jenže co s tím teď?
Třetí důvod je obecnější a souvisí se zákonitostmi ekonomie i lidské psychiky. Moře má zásadní chybu. Patří všem a současně za ně nikdo nenese zodpovědnost. Americký vědec Garret Hardin to popsal ve slavném eseji jako „tragédii společné pastviny“. Oč jde: představte si obecní pastvinu, kterou sdílí řada lidí, ale nikdo se o ni nestará, protože není jeho. Každý ví, že jednoho dne tam nebude už žádná tráva, ale do té doby se snaží vyždímat pro sebe co nejvíc. Ví taky, že rozumné by bylo, kdyby využívání pastviny trochu omezil, protože pak by tam mohl vodit dobytek nekonečně dlouho. Ale taky si myslí, že když to udělá, ostatní nepřibrzdí, a naopak začnou ždímat o to víc, takže by jim jen přenechal kus svého nároku. Zákonitě to vede k tomu, že všichni dohromady jednou pastvinu zničí a nebudou mít nic. To je přesně případ tuňáka.
Ani rybář nemá důvod lov omezovat, protože si nemůže chránit hejna pro budoucnost. Když bude „uvědomělý“, konkurence se mu vysměje a vyloví místo něj ryby, které chtěl uchránit.
Takhle neuvažují jen rybáři, ale i vlády. Proč nechávat peníze jinému státu? A proč být slušný, když ostatní se tak taky nechovají, že? A tak vlády, které jsou členy komise pro „ochranu“ tuňáka, současně dovolují svým rybářům plundrovat hejna tuňáků zcela beztrestně. Běžné je, že rybáři nachytají víc, než mají povoleno. Falšují se čísla o úlovcích, užívá se zakázané vybavení, chytají se příliš mladé kusy. Tomu všemu by měly bránit státy a jejich inspektoři. Výsledek: každý čtvrtý tuňák je vyloven nelegálně. A vyhlídka: pokud to takhle půjde dál, tuňák obecný jako lovná ryba zmizí ze Středomoří už v roce 2012.

Vymetená moře

Proč se vlastně divíme… Moře začínají být vymetená, i pokud jde o jiné druhy ryb. V roce 2008 vydaly Světová banka a OSN studii dokazující na číslech, že rybolov je umírajícím odvětvím.Ve druhé polovině minulého století se fantazírovalo, že moře jako nevyčerpatelný hypermarket lidstvo snadno uživí. Teď se ukazuje, že to byla iluze. Jedna čtvrtina rybí populace je na hranici vyhubení. Tresky a tuňák byli kdysi všude, teď začínají být minulostí. Od roku 1950 se světový úlovek zvýšil sedmkrát. Teď je však na stejné úrovni, jako byl kolem roku 1980. A to přesto, že lodi mají sonary, globální poziční systém, nad nimi přelétávají letadla, aby hledala velká hejna, pod hladinou totéž dělají potápěči. Ale nějak to nejde, protože ryby jsou zdecimované.
Krize má zajímavé politické i ekonomické důsledky. V první řadě tohle odvětví zaměstnává na celém světě 200 milionů lidí. A krmí jich mnohem víc. Pro stamiliony dalších je ryba základní potravinou. Kdyby došla, nastoupí hlad.
Tam, kde už dochází, je cítit napětí. Francouzští rybáři hází molotovovy koktejly na lodě svých španělských konkurentů, Britové a Němci se dostávají do konfliktů, protože jejich lodě rybaří příliš blízko. A někdy jsou důsledky skutečně nečekané.
Například tohle: Evropská unie dotuje rybáře, aby nechytali všechno a pořád. Ti si za tyto peníze kupují od afrických vlád licenci (když stát nefunguje, jako třeba Somálsko, ani si nic kupovat nepotřebují). Místní rybáři nemohou Evropanům, kteří jim vyprazdňují moře, konkurovat. A tak se například ze somálských rybářů stávají piráti unášející lodě – začalo to tím, že vybírali od evropských rybářských lodí poplatky, a je z toho bezpečnostní problém globálního významu, protože je to na cestě k Suezu.
Senegalští rybáři si zase pořídili větší lodě se silnějšími motory, protože Evropané jim vyluxovali všechno u pobřeží, a oni musejí jezdit dál. Pak zjistí, že je zbytečné lovit ryby, když se svými výkonnými loděmi mohou pašovat lidi až do Evropy. A je z toho další bezpečnostní problém.Tuňáci jsou jeho součástí. Akcelerují sice rychleji než sportovní auto, potápějí se až do hloubky jednoho kilometru, ale před člověkem neunikli.Docela dobrý námět na přemýšlení, až si dáte sushi.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče