Honba za iluzí prosperity

25. října 2011, 08:10 - Jan Stuchlík
25. října 2011, 08:10

Velikostí hrubého domácího produktu se nedá změřit životní úroveň. Objevují se proto alternativní měřítka, která zcela mění pořadí vyspělých a spokojených států. Česko si v nich ovšem zpravidla vždy pohorší. HDP na hlavu máme lepší než další aspekty života, které ovlivňují pocit spokojenosti a štěstí.

Foto: Profimedia.cz

Svět se stal rukojmím hrubého domácího produktu. Čím více je zřejmé, že recese a její důsledky hned tak neodezní, tím více směřují oči analytiků a médií na pravidelné čtvrtletní statistiky o vývoji ekonomik a s napětím sledují, o kolik desetin se jejich HDP pohnul nahoru nebo dolů. Pro obnovení hospodářského růstu je třeba udělat skoro cokoli, tvrdí politici. Americká centrální banka už dva roky pumpuje do ekonomiky stovky miliard nově natištěných dolarů v naději, že ji pomůže restartovat a snížit devítiprocentní nezaměstnanost. Jenže růst je mizerný a lidí bez práce neubývá. Řada ekonomů tak vyzývá vlády, aby se zadlužily a utrácely do té doby, než se firmy a domácnosti z finanční krize definitivně otřepou. Radí, aby se stavěly nové cesty, mosty a opravovaly se školy či nemocnice. To vše zvedne HDP dnes a vytvoří potenciál pro jeho rychlejší růst i do budoucna.

Ekonomický růst je ve stávajícím systému důležitý. Na rychlosti růstu ekonomiky závisí vývoj materiálního bohatství, často měřeného jako hrubý domácí produkt na hlavu. Pokud aktuální růst vyrovná, nebo dokonce předežene rychlost, jakým se dlouhodobě zvyšuje produkční schopnost ekonomiky, pocítí to všichni v nižší nezaměstnanosti, i když často za cenu vyšší inflace. Růst ekonomiky pomáhá zdánlivě řešit vysoké státní dluhy. Pokud ekonomika roste rychleji, než se zvyšuje zadlužení, klesá poměr dluhu k celkovému HDP. A to je ukazatel, který sledují politici, ekonomové i finanční trhy. Rychlý růst pomáhá snadněji vydělat na úroky ze státního dluhu.

Podivné statistiky

Jenže samotné měření ekonomických veličin může být problematické. Typickým příkladem je inflace. Její měření je založeno na sledování cen vybraného zboží a služeb, z nichž je složen takzvaný spotřební koš. Vliv jednotlivých cen na celkovou inflaci odpovídá tomu, jaký podíl na celkové spotřebě dané zboží či služby mají. Jak se vzorce spotřeby mění, mění se váhy ve spotřebním koši. V letech, které předcházely krizi, se ovšem stalo, že některé ceny se do inflace přestaly započítávat, nebo naopak se do ní počítat nezačaly. Centrální banky si vytvořily vlastní měřítka inflace, do nichž například nezapočítávají ceny energií či potravin. Prostě proto, že je nejsou schopny měnovou politikou ovlivnit. Závisí totiž do značné míry na vývoji cen těchto komodit na světových trzích a v domácí ekonomice je nic nedokáže změnit.

Někteří ekonomové ovšem namítají, že měřit inflaci bez potravin a energií je nesmysl, protože se nelze tvářit, že lidé nejedí, netopí a nejezdí autem. Podobné argumenty se objevily po vypuknutí finanční krize i pro ceny nemovitostí. Před krizí jejich ceny v USA a v některých západoevropských zemích razantně rostly, aniž by se tato nemovitostní inflace jakkoli promítla do oficiálních čísel o cenové hladině. Přitom lidé byty a domy kupovali a rostoucí ceny se promítaly do zvyšujících se splátek hypoték, které ukrajovaly stále větší díl z příjmu domácností. Spiklenecké teorie dokonce hovoří o tom, že machinace se statistikami inflace měly jen u veřejnosti navodit dojem, že ceny jsou pod kontrolou, a lidé proto nemusejí po firmách požadovat vyšší mzdy.

Americký ekonom Walker J. Williams na tento rozpor upozorňuje vydáváním údajů o stínové inflaci. Vychází z aktuálních dat publikovaných úřady, ale přepočítává je podle metodik, podle nichž se oficiálně inflace počítala v roce 1990 a 1980. Rozdíl je markantní. Oficiální meziroční inflace dnes v USA činí zhruba čtyři procenta. Kdyby se ale počítala podle metodiky z roku 1980, činila by přibližně 13 procent. Když Williams podle této inflace přepočítal i reálný růst americké ekonomiky, zjistil, že ta v podstatě přestala růst už na přelomu století. Od té doby se až na jeden rok neustále propadá. Tomu by odpovídaly i závěry některých studií, že reálná životní úroveň měřená například reálnými příjmy se ve Spojených státech už celou jednu generaci nezlepšila. Navzdory tomu, že oficiální statistiky hovoří o opaku.

Posedlost HDP

Právě výkon ekonomiky měřený hrubým domácím produktem se stal téměř fetišem západních společností. Jde o snadno uchopitelné a relativně srozumitelné měřítko, podle něhož se dají státy porovnávat. Proto bylo takovou mediální událostí, když se Čína dostala na druhé místo na světě podle objemu HDP. Přestože při přepočítání tohoto čísla na více než miliardu obyvatel je tato rodící se velmoc stále rozvojovou zemí. Když se porovnává bohatství jednotlivých států, sáhne se k ukazateli HDP na obyvatele, který se přepočítává na paritu kupní síly. Podle něj světu vévodí ropný Katar, následovaný finančnickým Lucemburskem a centrem asijského finančního a obchodního světa Singapurem. Česko si drží 37. příčku.

Takový zjednodušený pohled je však zastaralý. Takto argumentoval francouzský prezident Nicolas Sarkozy, když pověřil nositele Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze a ekonomy Amartya Sena a Jean Paula Fitoussiho, aby vymysleli jiný způsob, který bude mnohem lépe odrážet a hodnotit ekonomický pokrok a míru blahobytu jednotlivých zemí. Stiglitz a spol. poukazují například na to, že samotné HDP na hlavu je špatným odrazem životní úrovně v okamžiku, kdy existují velké rozdíly v příjmech jednotlivých skupin obyvatel. Nebo že velikost HDP neříká celou pravdu o kvalitě života v dané zemi. Pokud jsou třeba na denním pořádku ve velkých městech dopravní zácpy, HDP roste díky větší spotřebě benzínu, nicméně kvalita života klesá jak kvůli ztrátě času, tak kvůli špatnému životnímu prostředí.

V některých odvětvích ekonomiky znamená větší výkon spíše vyšší kvalitu produkovaného zboží či služeb než jejich větší vyráběné množství. Do HDP se však faktor kvality v podstatě nepromítá, ačkoli je klíčový pro měření reálné životní úrovně. Vyšší kvalita vede ke zvyšování materiálního blahobytu. Podobně zvyšující se role státu v produkci některých statků a služeb je v HDP zachycena jen objemem výdajů na platy státních zaměstnanců či provoz a investice státních úřadů. Neměří se skutečný výkon, který stát občanům za tyto výdaje poskytuje, například množství lékařských zákroků či kvalita výuky na školách.

Proto by se vlády měly více zaměřit na hodnocení celkového blahobytu než jen na měření HDP. Při hodnocení materiálního blahobytu by se mělo vycházet více z reálných příjmů a reálné spotřeby. Doplňovat by je mělo měřítko nashromážděného bohatství. Pokud domácnost toto bohatství spotřebovává, zvyšuje si tím aktuální blahobyt na úkor blahobytu v budoucnu, říká Stiglitz. Pro hodnocení životní úrovně je třeba vzít v úvahu i nerovnosti v rozdělení příjmu a bohatství. Neméně důležitými jsou ovšem i nemateriální aspekty blahobytu, jako je úroveň zdraví a zdravotnictví, vzdělání a školství. Roli hrají i lokalita politického systému a možnost účasti na politickém dění, bezpečnost či vztahy ve společnosti a životní prostředí.

Nové pořadí

O práci Stiglitzovy skupiny se nyní opřela Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), když se pokusila zhodnotit celkový blahobyt svých členských zemí. Zatímco prostým srovnáním podle HDP na hlavu by žebříček nejvyspělejších zemí vedly Lucembursko, Norsko a USA, v žebříčku blahobytu tvoří vedoucí trojici Austrálie, Kanada a Švédsko, a to za předpokladu, že materiální a nemateriální složky blahobytu do výpočtu vstupují se stejnou důležitostí. Spojené státy jsou až sedmé a Lucembursko 11. Česko si v novém žebříčku polepšilo. Ve srovnání s pořadím podle HDP na hlavu poskočilo z 26. na 23. místo.

Ve srovnání s vedoucí Austrálií zaostává Česko v příjmech domácností. Propast je vidět i v takových oblastech, jako je kvalita vlády a politického systému či fungování společenských vazeb a podpůrných sítí v rámci komunit. Česko je výrazně horší, i pokud jde o úroveň zdraví a zdravotnictví či o celkovou spokojenost se životem. Češi mají před Australany naopak určitý náskok ve vzdělání a ve sladění pracovní kariéry a soukromého života.

OECD v celkovém hodnocení uvádí, že se vyspělost a blahobyt v členských zemích organizace v průměru zvyšuje, i když mezi zeměmi panují značné rozdíly. Reálné příjmy domácností za posledních 15 let vzrostly. Klesla dlouhodobá nezaměstnanost a zvýšil se podíl zaměstnaných lidí. Prodlužuje se délka života, nicméně lidé si více stěžují na chronické nemoci. Zlepšila se úroveň vzdělání i sladění pracovní kariéry a rodinného života. Životní prostředí je čistší a bezpečnost na ulicích je větší. Klesá ovšem důvěra v politický systém a politické instituce.

Co je to štěstí

Takové statistiky lépe odrážejí kvalitu života v jednotlivých zemích. Nicméně jen naznačují, zda jsou lidé žijící v těchto podmínkách spokojení a šťastní. To se snaží zmapovat alternativní výzkumy. Pocit spokojenosti se životem a štěstí se měří na škálách, zpravidla od nuly do 10 či od jedné do čtyř, kde nejvyšší hodnota znamená nejvyšší spokojenost a štěstí.

Jak spolu souvisejí spokojenost a ekonomická vyspělost

Index subjektivního vnímání blahobytu (SWB) se sestavuje na základě dlouhodobých sociologických průzkumů v rámci projektu World Values Survey. Celkový index se skládá z ukazatele spokojenosti se životem a z hodnocení pocitu štěstí. Pokud by všichni obyvatelé dané země byli extrémně spokojení a velmi šťastní, dosáhla by hodnota indexu 7,5 bodu. Státy, kde se pocit spokojenosti a štěstí vzájemně vyrovnají, mají hodnotu indexu 0. Pokud je v dané zemi více lidí nespokojených a nešťastných než spokojených a šťastných, dostává se hodnota indexu do záporných čísel. Celková hodnota subjektivního vnímání blahobytu je ovlivněna bohatstvím měřeným HDP na hlavu jen z poloviny. K dalším klíčovým faktorům, které zvedají pocit spokojenosti a štěstí, patří především svoboda a možnost volby, jak s životem naložit.

Podle těchto srovnání se do popředí derou země, které by v čistě ekonomickém hodnocení podle HDP na hlavu neměly šanci. V průměru je podle projektu World Database of Happiness nejšťastnější zemí Kostarika. Druhé je Dánsko a třetí Island. V případě Islandu lze ovšem čekat, že míru štěstí poněkud utlumila finanční krize, která dostala zemi na pokraj bankrotu. Češi jsou až 51. na světě. Obrázek Česka kazí i skutečnost, že zde existují velké rozdíly mezi těmi, kteří se cítí velmi šťastní a kteří příliš silný pocit štěstí nemají. V ukazateli této nerovnosti je Česko až 74. na světě. Nejlépe jsou na tom Holanďané, Dánové a Švýcaři. Češi jsou průměrní i podle očekávání, jak velkou část života prožijí spokojeně a šťastně. Z průměrné délky života 75 let je to necelých 50 let. Ve vedoucích Kostarice a Švýcarsku je to 66 let ze 78, respektive 81 let očekávané délky života.

Pocit štěstí podle sociologických výzkumů přitom příliš nesouvisí s ekonomickým a materiálním blahobytem. „Při pocitu štěstí jde vždy o pohled na vlastní okolí, na svou komunitu. I v rozvojových zemích se lidé cítí velice dobře, protože jejich očekávané potřeby a očekávané pocity se jim naplňují. Mají to, co jejich sousedé,“ říká socioložka Jiřina Šiklová. Její kolegové Ronald Inglehart, Roberto Foa, Christopher Peterson a Christian Welzel, kteří se opírali o dlouhodobý projekt World Values Survey, zjistili, že pocit štěstí mnohem více souvisí s možností svobodně ovlivňovat vlastní život. Čím více mají lidé na výběr, co s životem udělají, tím je větší pravděpodobnost, že budou šťastnější. K pocitu štěstí navíc sociologové přidali ještě hodnocení spokojenosti se životem. Tento pocit je podle nich více spojený s ekonomickým bohatnutím. Růst spokojenosti je vidět především v zemích, které se posunují z chudoby do středněpříjmových zemí a tamní obyvatelé se už nemusejí obávat o uspokojení základních životních potřeb.

Nicméně ani materiální bohatství nevysvětluje, proč mezi zeměmi, které hodnotí nejvýše svůj subjektivní blahobyt, patří řada latinskoamerických států. Druhé je v tomto žebříčku Porto Rico a třetí Kolumbie. Česko je z hodnocených 97 zemí na 53. místě, i když na základě dat z roku 2000. Obyvatelé všech jihoamerických zemí se cítí spokojeněji než například lidé z postkomunistických států, přestože měřeno podle HDP na hlavu jsou obě skupiny zemí na srovnatelné úrovni. Inglehart a spol. tvrdí, že za spokojeností Jihoameričanů je náboženství, hrdost na příslušnost k vlastnímu národu a fungující solidarita mezi členy rodiny a komunity. Všechny tyto faktory zvyšují pocit bezpečí a zlepšují předvídatelnost společenských vztahů. To vše v postkomunistických zemích více či méně chybí.

Čím bohatší země jsou, tím méně ovlivňuje ekonomický růst míru spokojenosti. Do popředí se dostávají hodnoty jako osobní svoboda či celková míra tolerance ve společnosti. Společnosti, které jsou tolerantní ve smyslu role žen, etnické rozmanitosti či alternativního životního stylu, produkují šťastnější jedince. Na tyto alternativní charakteristiky životní úrovně se v nynějším honu za ekonomickým růstem zapomíná. Jen stále vyšší HDP ovšem spokojený život nezajistí.

 

Bohatství vs. štěstí a spokojenost

Bohatství podle HDP na hlavuPrůměrný pocit štěstíNerovnoměrnost pocitu štěstíSubjektivní vnímání blahobytu a spokojenosti (z 97 zemí)
1.Katar1.Kostarika1.Nizozemsko1.Dánsko
2.Lucembursko2.Dánsko2.Dánsko2.Porto Rico
3.Singapur3.Island3.Švýcarsko3.Kolumbie
37.Česko51.Česko74.Česko53.Česko

Co Čechům chybí k lepšímu životu ve srovnání se světem

Ekonomiky se nejčastěji poměřují ukazatelem hrubého domácího produktu, ale ten nikdy nebyl určen k porovnávání životní úrovně. Nezohledňuje plně materiální blahobyt domácností, některé aktivity naopak započítává, i když kvalitu života snižují. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) proto sestavila alternativní žebříček, v němž hodnotila země podle příjmů obyvatel, dostupnosti pracovních míst, kvality sociálních vazeb, úrovně vzdělání, životního prostředí, vlády a politického systému, zdraví, spokojenosti se životem, bezpečnosti, bydlení a sladění kariéry a soukromého života. Hodnocení každé z těchto kategorií se skládá z dalších podrobnějších ukazatelů. Každá z kategorií pak dostala známku od 0 do 10, kde 10 znamená nejlepší úroveň. Česko se v tomto žebříčku pohybuje pod průměrem OECD. Nejhorší západoevropskou zemí je Portugalsko. Celkově nejhorší je Turecko. Z dílčích hodnocení jednotlivých kategorií OECD následně sestavila Index lepšího života. Absolutní pořadí zemí, kterému vévodí Austrálie, ovšem závisí na tom, jaké váhy se jednotlivých hodnoceným kategoriím přiřadí. Uvedený žebříček platí, když mají nemateriální i materiální kritéria stejnou váhu. Odpovídá i subjektivnímu vnímání důležitosti jednotlivých kategorií, jak ji na stránkách OECD zvolilo více než čtyři tisíce uživatelů. Do žebříčku se OECD snažila promítnout i udržitelnost blahobytu, tedy zda státy jsou schopny udržet stávající kvalitu života a vytvořené hodnoty i v budoucnosti.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče