Hodina pravdy

27. října 2010, 12:51 - Jefim Fištejn
27. října 2010, 12:51

Nejistota a úzkost obyvatelstva a prokazatelná impotence politiků nevěští Evropě nic dobrého

Svého času právě postoj k pouličním protestům dopomohl Nicolasi Sarkozymu do prezidentského křesla. Na podzim roku 2005, kdy omladina z přistěhovaleckých předměstí pálila auta a rabovala obchody, energický ministr vnitra veřejně označil výtržníky za „svoloč“ a „spodinu“. Levice ho sice obvinila z rasismu, leč většina Francouzů vystrašených výbuchem násilí v něm viděla rozhodného vůdce schopného obnovit pořádek. Sociální nepokoje, jež propukly na jaře roku 2006, pohřbily nejen skromný pokus o reformu pracovního trhu tehdejšího premiéra Dominiqua De Villepina, ale i jeho prezidentské ambice. Jacques Chirac musel nakonec souhlasit s kandidaturou Sarkozyho, i když ho vysloveně nesnášel.
Dnes udeřila hodina pravdy pro samého Nicolase Sarkozyho. Vcelku mírná důchodová reforma vyvolala davovou psychózu, která zemi takřka ochromila. Je pozoruhodné, že dle všech průzkumů naprostá většina Francouzů chápe nutnost zvýšení věku odchodu do důchodu. Svár mezi rozumem, který uznává nezbytnost hlubokých reformních zářezů, a citem, jež brání včerejší „výdobytky“, je příznačný pro celou současnou Evropu. Cit, který nemůže najít pádné argumenty proti zeštíhlující sociální kúře, si vypomáhá zástupnými důvody: francouzští demonstranti neprotestují údajně proti navrženým změnám, jako spíše proti nekompromisním „způsobům“ jejich prosazování. Ve Francii, kde jsou obzvlášť silné obě dvě tradice – na jedné straně státní paternalismus, na straně druhé stálá připravenost k obraně občanských práv – jejich střet vykřesává jiskry o to snáze, když je moc vnímána jako pokrytecká a nepoctivá.
Sarkozy přišel do Elysejského paláce jako rázný reformátor připravený vdechnout nový život prohnilému sociálně-ekonomickému systému páté republiky. Artikuloval potřebu, kterou pociťovali všichni. Od té doby však obraz čiperného státníka, který ví, co chce, ztratil veškerý lesk. Okázalý osobní život, rozmařilé chování, dovolené na jachtách oligarchů a okaté kamarádíčkování s kapitány velkého průmyslu, náchylnost k populismu, zbrklá zahraniční politika, v níž hyperaktivita nahrazuje účinnost – to vše notně podkopalo důvěru v prezidenta. Poslední kapkou se stal korupční skandál kolem ministra sociálních věcí Érica Woertha odpovědného právě za důchodovou reformu. Ten byl obviněn z nezákonného převzetí prostředků na Sarkozyho volební kampaň od majitelky kosmetického impéria L’Oréal.
Bitva o Francii je pouze nejmarkantnějším projevem krize, s níž se potýká celý Starý svět. Podstatu problému již v roce 2006 trefně vyjádřila jedna z vůdkyň tehdejších studentských protestů: „Po druhé světové válce jsme první generací Evropanů, která bude žít hůře než ta předchozí.“ Za půl století si Západní Evropa zvykla na trvalý růst blahobytu a životní úrovně. Nikdo to už nemá jisté. Delší průměrný život a nižší porodnost kvapem zvyšují břemeno, jež připadá na každého pracujícího. Globalizace nutí evropské výrobce konkurovat sílící Asii, která má výhodu minimálních výdajů na sociální sítě. Evropa sice stále vlastní mocný intelektuální a inovativní potenciál, avšak jeho využití v závodech se Spojenými státy a Asií nutně vyžaduje radikální přehodnocení modelu sociálního státu. Ten se utvářel za zcela jiných okolností, na hřebenu baby-boomu, za rozmachu spotřební společnosti, za přispění „mírových dividend“ souvisejících s vítězstvím ve studené válce. Tak příznivé podmínky se v dohledné době opakovat nebudou.
Přesvědčit občany, aby si utáhli opasky a vzdali se nerealistických očekávání a zdánlivě samozřejmých „vymožeností“, může jen důvěryhodná elita s vysokou morální autoritou. Nic takového není na obzoru. Kvalita vůdcovství v Evropě nezadržitelně klesá již od druhé poloviny 90. let, kdy forbínu opustila poslední generace těch, kdož přivedli evropské země k poválečné prosperitě. Dnes evropské politice vládnou buď výrazné, leč karikaturní postavičky typu Sarkozyho či Berlusconiho, anebo zcela nevýrazní technokraté se záměrně potlačenou individualitou. Žádný z nich není s to nadchnout své národy k mimořádnému výkonu, nebo navrhnout nestandardní východisko ze slepé uličky.
Nejistota a úzkost obyvatelstva a prokazatelná impotence politiků nevěští Evropě nic dobrého. Ať už francouzská konfrontace skončí jakkoli, je to jen začátek procesu, který tak nebo jinak postihne celý kontinent a jehož výsledek nelze předpovědět. Na výstupu budeme mít zcela nový Starý svět: buď pohublý, i když kondičně zdatnější pro zvládnutí další vývojové etapy, anebo těžce depresivní a vysílený v důsledku marných pokusů zachovat obvyklý způsob života.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče