Hledání peněz v kupce sena

21. srpna 2006, 00:00 - PETR BÝM
21. srpna 2006, 00:00

ČESKÁ FILMOVÁ PRODUKCE Českým filmovým průmyslem loni proteklo takřka pět miliard korun. Jenže na tuzemskou filmovou tvorbu z toho připadlo jen pouhých 11 procent, většinu totiž spolykalo natáčení reklam a zahraniční produkce. Čeští filmaři si stěžují na chronický nedostatek financí.

ČESKÁ FILMOVÁ PRODUKCE

Českým filmovým průmyslem loni proteklo takřka pět miliard korun. Jenže na tuzemskou filmovou tvorbu z toho připadlo jen pouhých 11 procent, většinu totiž spolykalo natáčení reklam a zahraniční produkce.

Čeští filmaři si stěžují na chronický nedostatek financí. A znají i hlavního viníka: Stát. V České republice se v posledních letech točí kolem 20 celovečerních filmů ročně - to je víceméně totéž, co vyprodukuje srovnatelná kinematografie maďarská nebo třeba i dánská. Na první pohled je tedy všechno v pořádku (zvláště vzhledem k obavám, které vzbuzovalo zrušení státního filmového monopolu po roce 1989). Tím spíše, že české filmy byly v nedávné minulosti už čtyřikrát nominovány na Oscara, přičemž Svěrákův Kolja tuto cenu americké filmové akademie nakonec také získal. Českou filmovou tvorbu navíc oceňují nejen odborníci. „Na české filmy přijde do kin více lidí než na první ligu. Považuji to za zázrak,“ říká Ondřej Trojan, společník producentské společnosti Total HelpArt.

Někde tady ale dobré zprávy končí. Čistě ekonomicky vzato je produkce filmů v České republice ztrátová záležitost. Ani to by nebyl takový problém, to totiž platí v celém světě (s výjimkou Spojených států a Indie, jejichž kinematografie mají v zádech ohromné národní trhy). Takřka všude si tak producenti musejí vypomáhat jinými než ekonomickými nástroji - a přitom hraje velkou roli státní podpora. A tady je podle českých filmařů onen příslovečný kámen úrazu.

MACEŠSKÝ STÁT

„V Česku do oblasti filmu směřuje ročně zhruba 4,5 milionu eur. V Maďarsku je to 29 milionů a v Dánsku dokonce 46 milionů eur, tedy desetkrát více,“ tvrdí Helena Uldrichová ze společnosti Barrandov Studios. Navíc zmíněná částka není určena pouze k „provozu“ samotné kinematografie. Financuje se z ní také chod filmového archivu, festivaly a podobně. Skoupost státní poklady přitom vytváří problémy nejen finanční. „Pro současnou domácí kinematografii je příznačná žánrová nepestrost. Takřka zmizel historický film, ale třeba i pohádky a vůbec filmy pro děti. A totéž platí pro animovaný film,“ popisuje situaci Ondřej Trojan. Tvůrci a producenti jsou nuceni hledat finančně nenáročné, „levné“ náměty ze současnosti. A co je horší: v zájmu co největší návštěvnosti musí slevovat na kvalitě a náročnosti. Požadavek maximální úspornosti bez ohledu na ambice filmů a jeho tvůrců je u nás imperativem pro všechny. „Hlídáme každou korunu. Natáčení je riziková záležitost, zvláště pokud jste v exteriérech nebo ve filmu hraje dítě či zvíře. Ztráta každého natáčecího dne je citelná. Rozpočtovou položku ‘rezerva’ české filmy nemají,“ stěžuje si Trojan. „V evropském kontextu je státní podpora filmové tvorby v Česku nejslabší,“ tvrdí Radomír Dočekal z Asociace producentů v audiovizi. Faktem je, že ani nejzarytější ekonomičtí liberálově státní podporu kultuře neupírají. Nikdo nezpochybňuje dotace pro divadla či symfonické orchestry a koncertní sály. S filmem je to bohužel trochu horší. Nepochybně i proto, že právě filmový byznys zásobuje média a potažmo jejich konzumenty zkazkami o pohádkových příjmech herců, „dotočných“ oplývajících šampaňským a ústřicemi na zlatých tácech, nemluvě o skoro neuvěřitelné popularitě těch, kteří se stříbrným plátnem přijdou i jen do letmého styku. Laik pak jen těžko uvěří tomu, že filmu scházejí peníze. Odborníci ale tvrdí: státní podpora je nutná. Česko přitom v tomto směru dělá totéž, co jiné země. Už léta funguje státní fond pro podporu filmové tvorby („plní“ se příspěvky z distribuce filmů a prodeje vysílacích práv ke starším českým filmům televizním stanicím). Jako koproducent se na financování českých filmů podílí také veřejnoprávní Česká televize, která to má v „popisu práce“. Oba tyto zdroje ovšem nejsou příliš vydatné. Příspěvky fondu na jeden film se pohybují v rozmezí od jednoho do tří milionů korun. „Řekl bych, že standardně pokryjí šest až deset procent nákladů. Záleží také na stavu účtu fondu. Před časem ho výrazně posílil nákup vysílacích práv televizí Nova, takže příspěvky byly výraznější. Dnes je situace úplně jiná, myslím, že v současnosti žádat o grant bude spíše smutné,“ říká Ondřej Trojan. „Samozřejmě to souvisí s celkovou kulturní politikou státu. V civilizovaných zemích je zvykem na kulturu vyhradit jedno procento rozpočtových výdajů. U nás je to jen půl procenta,“ konstatuje Uldrichová. Český film tak musí k potřebným financím hledat jiné cesty. ZDROJŮ JE DOST, ALE…

Kinematografie je finančně velmi nákladnou záležitostí. I bez natáčení na Havaji, tisícihlavých komparzů a astronomických honorářů hereckých hvězd musí každý český film počítat s výdaji kolem 30 milionů korun. Někdy to bývá i více - třeba úspěšné Želary stály 50 milionů, jenom příprava projektu trvala tři roky. Jeden natáčecí den, kterých je standardně zapotřebí kolem čtyřiceti, stojí 300 až 400 tisíc korun, nákladné jsou také přípravné a hlavně dokončovací práce. Naproti tomu výnosy z promítání v kinech a následně televizního vysílání či videopůjčoven jsou nesrovnatelně menší. Dobrý producent tak musí umět hlavně dobře počítat. „Znáte rozpočet a není velkým problémem odhadnout schopnosti filmu vydělat. Uvedu teoretický příklad, který ale odpovídá současným poměrům -úspěšný český film představuje náklady kolem 30 milionů, výnosy kolem dvaceti. Ten rozdíl musí producent nějak zalepit,“ vysvětluje Trojan. Práci filmového producenta tak lze přirovnat k opatrnému pochodu na napjatém laně rozpočtových výdajů. Jak se překonává finanční deficit, lze dobře ilustrovat na novém filmu režiséra Jana Hřebejka Kráska v nesnázích. První na řadě je pochopitelně producent, další část potřebných prostředků poskytla formou bezúročného úvěru distribuční společnost (splácí se z promítání v kinech). Přispěla také ČT, která byla zároveň koproducentem (podílí se tedy určitým procentem na nákladech a samozřejmě i na výnosech) a zakoupila si také vysílací práva, stejně jako televizní kanál HBO. A pak jsou tady sponzoři a speciální reklama, takzvaný product placement. Právě výrobci nejrůznějšího zboží, případně dodavatelé služeb, jsou pro filmové rozpočty značnou oporou. PENÍZE JSOU V PODNIKOVÉ SFÉŘE

Hlavní roli v divácky i komerčně úspěšném americkém filmu Trosečník hrál Tom Hanks. Měl ovšem dva zdatné sekundanty: zásilkovou službu FedEx a míč značky Wilson. Jde o přímo učebnicový příklad prezentace produktu či společnosti prostřednictvím filmového díla (product placementu). „Trosečník ukazuje, jak se to dá dělat elegantně, prezentaci výrobku nenásilně zakomponovat do příběhu tak, že to divák ani nevnímá,“ konstatuje Trojan. Skrytá filmová reklama, jak by se product placement dal nazvat, není věcí nijak novou - třeba pro slavnou bondovskou sérii je vysloveně charakteristická. Její využívání v posledních letech roste. Výrobci si snadno spočítali přínosy: miliony diváků v sálech kin, stamiliony - o něco později - před televizní obrazovkou a nakonec VHS či DVD kopie s auditoriem jen těžko vyčíslitelným. Uvádí se, že po prezentaci cukrovinek Reese’s ve veleúspěšném filmu E. T. Mimozemšťan jejich prodej stoupl o 65 procent. Netratí ani film, respektive producenti. Za tuto reklamu se samozřejmě platí a „dostane-li“ producent na plátno výrobků více, znamená to pro příjmovou část rozpočtu výraznou vzpruhu. Postupem doby se vyvinula kontrolovatelná pravidla, ve smlouvách se na sekundy přesně definuje, po jakou dobu bude výrobek či třeba logo na plátně či v jaké pozici. Někdy se na výrobě dokonce podílí i zvláštní režisér pro product placement. Česká kinematografie ovšem nemá nic zadarmo. Domácí product placement trpí přemírou nabídky ze strany filmařů a v důsledku toho i klesajícími přínosy. „Nelze to říci přesně, ale jeden klient může pokrýt tak procento nákladů, což je málo,“ stěžuje si Trojan. Je tedy nutné získat klientů co nejvíce - Jakubiskův film Post coitum údajně propagoval celkem tři desítky výrobků, a product placement tak pokryl třetinu rozpočtu. Těžko ovšem propašovat balíček žvýkaček či počítač do historického filmu o římských gladiátorech nebo pohádky. Filmy nejdražší a nejméně výnosné tak z reklam na potraviny, nápoje, výpočetní techniku či mobilní telefony (toto zboží se na plátnech objevuje nejčastěji) zbohatnout nemohou. Pro film, v kterém se nemůže uplatnit product placement, ale přichází do úvahy ještě jeden zdroj, konstruovaný na víceméně komerční bázi. Je to sponzoring, standardní nástroj prodejního marketingu. „Řada velkých společností ale preferuje sport, hlavně fotbal či hokej. Mají pocit, že loga na dresech, reklama na mantinelech a televizní přenosy jim vložené prostředky dobře vrací,“ vysvětluje producent Trojan. ZAHYNE ČESKÝ FILM?

Česká kinematografie, jakkoli se ve světě i v Evropě musí řadit k těm menším, má také rozměr makroekonomický. Podle nedávno zpracované studie (vznikla na zadání ministerstva kultury) filmová produkce přispívá k tvorbě HDP několika miliardami ročně a poskytuje práci zhruba patnácti tisícovkám lidí. Na tom se ovšem přímo české filmy podílejí jen menší částí, práci a peníze přinášejí hlavně natáčení reklam a pak zahraniční produkce. Česko je z tohoto hlediska atraktivní lokalitou, hlavně kvůli kvalitě svých filmových pracovníků. „Máme tady několik generací kameramanů a osvětlovačů, ale také kostymérů či filmových architektů. To jsou tradice v rámci Evropy poměrně unikátní. A sahají nikoli jen do šedesátých let minulého století, ale ještě dále, až do období první republiky,“ vysvětluje Radomír Dočekal. Poměr „cena-výkon“ je v českém filmovém průmyslu lákavý, vedle toho Česko nabízí také v mnoha ohledech ojedinělá místa k natáčení, především historické budovy. Prodej služeb do zahraničí, tedy jakýsi „domácí export“ bude pro české filmaře i do budoucna vydatným zdrojem příjmů. Na druhou stranu se na něj nedá spoléhat donekonečna. Na tomto „odbytu“ se objevuje jistá nárazovost. Vedle toho se také zdá, že poptávka poněkud slábne. Před dvěma lety zahraniční filmové štáby v Česku utratily pět miliard korun, loni už jen dvě. Podle některých hlasů se i tady projevuje nepříliš promyšlená politika státu. V řadě zemí se zahraničním producentům poskytují různé finanční stimuly. Už citovaná studie to ostatně doporučila i Česku. Mohly by mít podobu slevy na nákladech, za každou prokazatelně utracenou korunu v Česku by zahraniční producentům byla refundována určitá částka, mluví se o 12 procentech. Třeba v Maďarsku takový systém už funguje, podle okolností může touto cestou zahraniční producent ušetřit až 20 procent nákladů. Zahraniční zakázky přesto všechno budou - spolu s produkcí reklam - pro domácí filmový sektor určitě dobrým zdrojem obživy i v příštích letech. Nejde ale jenom o peníze. Kinematografie má v každé zemi význam nejen ekonomický, ale především kulturní a obecně společenský. Právě to je hlavní důvod, proč všude ve světě státy tím či oním způsobem národní film podporují. Je jisté, že těch 60 až 70 milionů korun, které Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie každoročně rozděloval, je částka nedostatečná. Zamítnutí zákona, který ji měl zvýšit na z dnešního pohledu závratných 300 milionů, proto oprávněně vyvolalo vlnu kritiky. Na druhou stranu se zdá, že na politické scéně víceméně panuje shoda v objemu podpory, různí se jen názory na systém jejího poskytování. Optimisté věří, že český film se větší péče ze strany státních institucí dočká, jen to ještě nějaký čas potrvá. Tuzemská kinematografie to určitě přežije. V průběhu let 2003-2005 z čistě finančního hlediska objem produkce českých filmů vzrostl z 243 na loňských 487 milionů korun. Jde takřka přesně o dvojnásobek, což je přírůstek, který je v jiných oborech něčím nemyslitelným. Loni se v Česku natočilo celkem 23 celovečerních filmů a třeba filmové zpracování Vieweghova Románu pro ženy zhlédlo více než půl milionu diváků. HOLLYWOOD KONTRA ZBYTEK SVĚTA Moderní kinematografie zná dva systémy financování filmové výroby. Ekonomický, respektive podnikatelský model ale funguje jenom v Hollywoodu a také v Bollywoodu - tedy v Indii, která je největším producentem filmů na světě. V tomto systému velká studia financují a kontrolují všechny fáze tvorby a distribuce filmu - od přípravných prací, přes výrobu až po uvádění do kin a prodej autorských práv. Běžně přitom využívají finanční zdroje, jako jsou bankovní úvěry. V USA se tímto způsobem ročně natočí kolem pěti set filmů, na indickém poloostrově dvakrát více. Celý „zbytek“ světa se - vzhledem ke zcela jiným parametrům národních trhů a do značné míry omezenému prostoru pro export - s finanční stránkou filmové tvorby vyrovnává jiným způsobem. Jeho základem je financování z více zdrojů. Mezi nimi významnou roli hraje státní podpora obvykle ve formě grantů. Další peníze vkládá do výroby filmů samotný producent. Většinou už v průběhu výroby přicházejí ke slovu příjmy z budoucí distribuce, prodeje vysílacích práv televizním stanicím, využívá se sponzoring a příjmy z product placementu. NÁVŠTĚVNOST ČESKÝCH FILMŮ (údaje za rok 2005) Snímek Počet diváků 1. Román pro ženy 550 tisíc 2. Příběhy obyčejného šílenství 225 tisíc 3. Doblba! 212 tisíc 4. Kameňák 3 201 tisíc 5. Štěstí 189 tisíc Pramen: ČFC STRUKTURA ČESKÉ FILMOVÉ PRODUKCE (údaje za rok 2005)

domácí filmy 11 %

zahraniční filmy 44 %

reklama 45 %

Pramen: Olsberg/SPI

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče