Hledám to v sobě, ne v plechu

30. června 2010, 11:19 - Mgr. Pavel Pokorný
30. června 2010, 11:19

Se světovým hráčem na lesní roh o tom, ...

Celý podtitul
Se světovým hráčem na lesní roh o tom, jak dělá sám sobě agenta, o orchestrech, jež nebyly podle jeho gusta, kamarádství mezi muzikanty i o pivu, které je dobré nejen pro dechaře (perex)
Už podle jména Radek Baborák ani auto jiné značky vlastnit nemůže. Na rozhovor přifrčel v postarším bavoráku, v němž před ním jezdíval Václav Klaus. Jeden z nejlepších světových hornistů je od letoška na volné noze, když dal vale jisté pozici sólohornisty u Berlínských filharmoniků a vůbec stálému angažmá v jakémkoli orchestru, jak říká. Věnuje se nyní více sólovému hraní a komorní hudbě v různých formacích. Baborák kolem sebe soustřeďuje skupinu kamarádů muzikantů, z níž vzniká i nový komorní ansámbl. Poprvé a hned s velkým aplausem zahrál na nedávném Pražském jaru. Z hornisty se zároveň v posledních měsících stal tak trochu i manažer a šéf hudební agentury Ampio, kterou spoluzaložil. Jeho osobně však momentálně nikdo exkluzivně nezastupuje.

(text)
Takže jste nyní sám sobě agentem?
V podstatě ano. Tím, že teď nejsem v žádném orchestru, koncentruji se na sólová vystoupení a komorní hudbu. Využívám svých kontaktů a nemůžu si stěžovat, že bych měl málo koncertů. Časem bych chtěl spojit hornu s dirigováním. A asi by bylo dobré najít odpovědného člověka, který mi dokáže vymyslet dlouhodobější strategii.
Bohužel vymřeli klasičtí impresáriové. Velké agentury na své klienty nemají tolik času, jste jeden mezi stovkou. Osobní přístup se vytratil. Muzikant je jakoby nějak zaštítěný, mělo by to fungovat, pokud se agentury opravdu snaží využít všechny své kontakty, ale to se většinou nestává. I kvůli tomu jsme zvedli hlavu a vyburcovali se k aktivitě s Ampiem. Proto to děláme.

Plánujete postupně omezovat hru na lesní roh?
Určitě. Jsem sice pořád mladý, ale začal jsem hodně brzo a v branži se pohybuju už dlouho. Ne že by mi chyběla motivace, teď jsem naopak remotivovaný návratem do Čech. A koneckonců jsem se sólové kariéře nemohl vážně věnovat, když jsem měl stálé angažmá v orchestru.

V podstatě nikdy?
Zhruba dva roky, kdy jsem nebyl v orchestru, respektive šlo to už v době, kdy jsem byl členem Bamberských symfoniků. Díky speciální smlouvě jsem s nimi hrál jen několikrát do roka a hlavně sólově. Byl tam tehdy intendant, který mě angažoval bez konkurzu. Snil o tom, že v Bamberku udělá světový orchestr. Logicky se soustředil na kvalitu výkonů a zjistil, že největší slabina je v sekci horen. A náhodou se dozvěděl, že jsem dal výpověď v Mnichově, a hned mě lanařil. Samozřejmě tušil, že z Mnichova se mi nebude chtít do Bamberku. Ale zase mi nabídl to, co se normálně nenabízí – asi osm sólových koncertů za rok, nějaké rezidenční povinnosti a pár zájezdů. Akorát že s tímto přístupem brzy nadělal dluhů za miliony eur, takže ho vyhodili a orchestr málem zavřeli. Bohaté Bavorsko ho jaksi nepodpořilo.

Vy se zřejmě bez nějakého orchestru neobejdete. Nedávno jste se spřízněnými hudebníky založil těleso, které se vyvinulo z příležitostného Baborak Ensemble.
Ano, neměl by to být už jenom ansámbl, který hraje různé věci a různě střídá obsazení, ale klasický komorní orchestr. Říkal jsem si, že kvartet a lesní roh je na festivalové vystoupení málo. Tak se to trošku zvětšilo a najednou nás bylo 34, což už je pěkné těleso. A na první zkoušce jsme najednou koukali, jak nám to jde. Jistě, byl tady předpoklad, že to bude dobře fungovat. Někteří hráči však jsou spíše sólisté nebo ještě studenti, kteří se zaměřují hlavně na soutěže a nemají tolik orchestrálních zkušeností. Nové to bylo i pro profesionály, kteří působí třeba ve smyčcových kvartetech. Ukázalo se, že to zvuku dodalo tu správnou šťávu.

Jaká je budoucnost takového orchestru? Chcete se mu věnovat na plný úvazek, bude to pro členy hlavní zdroj obživy?
Myslím, že ne. Plánujeme tři čtyři koncertní programy ročně, které bychom nazkoušeli pro konkrétní vystoupení, zahráli je jednou dvakrát, případně na festivalech či na turné. V Česku už je etablovaná Pražská komorní filharmonie. Natáčejí pro dobré firmy, mají výborné sólisty i dirigenty, zajímavou dramaturgii.

V Česku už není prostor pro další profesionální komorní orchestr?
Ale prostor by byl. To spíše já z toho nechci dělat tu „práci“, že by to ostatní měli jako hlavní činnost. Co jsem popsal, je podobný model, který praktikuje v Japonsku Sedži Ozawa s Komorním orchestrem Mito, kam také jezdím. Ten náš soubor ani nemusí sídlit v Praze.

V to doufám. Jsem v kontaktu s jeho synem Martinem Kubelíkem. Rafael Kubelík byl jedinečná osobnost, u nás trošku opomíjená proto, že žil léta v emigraci. V zahraničí nahrával pro velké společnosti, dirigoval nejlepší orchestry. Opravdu za sebou zanechal velký kus dobré práce a tam, kde působil, na něj vzpomínají jen pozitivně. Můj největší hudební vzor, slavný rumunský dirigent Sergiu Celibidache, o něm říkal, že Kubelík je jediný člověk, s nímž lze mluvit o vážné hudbě.

Po návratu do Čech kombinujete mnoho aktivit sólových, komorních i manažerských. Když vše srovnáte s hraním v symfonickém orchestru, je to velký rozdíl?
Je to úplně něco jiného. V orchestru není na nic víc čas, i když i tam se najdou géniové, kteří to zvládají. Když jsem měl pokrýt rodinu, orchestr a ještě sólové věci, bylo časově nemožné to stihnout. Na druhé straně – sólový repertoár pro hornu se pořád pohybuje v kruhu Mozart, Strauss, pár barokních skladeb a něco z 20. století. Aby se z toho člověk nezbláznil – i pro rozvoj hudebního cítění – se snažím hrát spoustu krásné hudby v menších komorních obsazeních.

Často hrajete i skladby původně psané pro jiné nástroje. Je to pro hornu cesta budoucnosti?
Určitě, ale v tomto jsem neobjevil Ameriku.

Lanaří vás teď, když se ví, že už nejste u Berlínských filharmoniků, do jiných „symfoňáků“?
Mám takové nabídky. Například z berlínské Státní opery, kde působí Daniel Barenboim, to zkoušejí. Jejich první hornista přestal ze zdravotních důvodů hrát. A v současné době je v Německu jen v těch dobrých orchestrech asi deset volných míst pro sólohornisty. Ale takových deset dobrých hráčů prostě neexistuje. Oni to nějak obsadí, ale když budou spěchat, budou muset snížit požadavky. V Japonsku je podobná situace. Po generační výměně nemá NHK Symphony Orchestra sólohornisty a jsou v koncích. I tam bych mohl hned nastoupit. Pro mě to však není aktuální.

Kolik je vlastně ve světě špičkových hornistů?
Špička je vždycky úplně nejužší (smích). Kolikrát přitom ani není velká poptávka po těch úplně nejlepších. Třeba u Berlínských filharmoniků můj odchod zatím neřeší, vědí totiž, že k nim na konkurz ti nejlepší přijdou. V opeře už je situace jiná – ne všichni chtějí zalézt do té díry. Já taky ne. I kvůli Barenboimovi jen občas a jen jako výpomoc. Opera je strašná dřina i časově, prostě úplně jiný svět. Já mám moc rád operu jako posluchač, ale hrát to… Tyto lidi strašně obdivuji, ale dělat to nechci. Mám s tím dost zkušeností, s Berlínskými filahrmoniky jsme operu docela často hráli. A upozorňuji, že každý měsíc se nedělá Wagner, Janáček nebo Britten. Takoví Verdi, Rossini, Bellini jsou možná zajímaví pro houslisty, kteří tam mají nějaké melodie, ale ostatní jsou chudáci. Hierarchie v opeře je jasná: nejdříve zpěváci, pak scéna a až na konci se krčí orchestr.

Máte vůbec rád symfonické orchestry, když jste ze všech odešel?
Mám, moc. Ale asi jsem přesně nepochopil zadání, co vlastně znamená být členem těchto orchestrů. Začalo to v Mnichovské filharmonii. Nerozuměl jsem, proč lidé kolem mě jsou tak spokojení. Dirigent byl průser, koncert se nepovedl a oni nad tím mávli rukou – řekli pojď, dáme si pivo a jedeme dál. Prostě tam chodili jako do práce. Teď už jim rozumím, měli své důvody, rodinné situace, hypotéky atd. Já jsem byl nadšenec, myslel jsem si, že každý koncert musí být nejlepší, snažil jsem se o to, hrál jako o život. A oni ne. Příští týden se to povede… Takový přístup jsem nemohl rozdýchat a byl jsem z toho frustrovaný. Samozřejmě tohle u Berlínských filharmoniků není. Oni mají větší snahu po kvalitě. Tam zas byly jiné důvody.

Šéfdirigent Simon Rattle osobně? Situace se opakovala. Nemám asi štěstí na šéfdirigenty. Vždycky jsem přišel do období nějakého zlomu. V Mnichově umřel Sergiu Celibidache týden před mým příchodem, dva roky se nedělo nic a pak nastoupil James Levine. Šel jsem tam kvůli něčemu, a on to všechno otočil na hlavu. Změnil obsazení orchestru, změnil akustické desky, všechno změnil. Chtěl americký zvuk, hrát rychle, ale proto jsem tam nešel. V Berlíně jsem nastoupil ve stejné sezoně jako Simon Rattle, ale o něm jsme nevěděl vůbec nic. Jen jsem ho viděl v televizi z Birminghamu. Myslel jsem si, že Berlínští filharmonikové si drží svoji tradici, originální zvuk. Dle současného trendu musí orchestr zahrát všechno, klasiku, modernu, občas ve stylu capella antiqua. Proč? Vždyť se to absolutně nehodí, ztratí se, pro co byl orchestr slavný. Berlínští hráči jsou geniální a dokážou zahrát všechno. Hrozné je, že většinu z nich to dokonce baví! Já jsem se tam ocitl v opozici. Pak se buď zklidníš, řekneš si O.K., já jsem tady nějak placený. Kolegové mě chlácholili, že Rattle tam nebude věčně, ale orchestr jo. Tak na to se mi fakt čekat nechtělo. Neměl jste někdy chuť vyzkoušet si angažmá v americkém orchestru?
Jedinou zkušenost mám s Chicago Symphony Orchestra, všechno to opět bylo přes Barenboima. Vlastně jsem tam už měl nastoupit, volali mi, že mě berou. Ještě chtěli něco přehrát, jako formalitu, mimo konkurz, který jsem nevyhrál, respektive který nevyhrál nikdo. Ale bohužel týden předtím jsem uspěl v konkurzu do Berlína, takže to bylo pasé. Měl jsem tehdy po Mnichově a Bamberku takovou ideu – než se vrátím do Čech – že to zkusím v Americe, získám nové kontakty, zkušenosti. Ale v současnosti tam zřejmě není ideální situace, rozdíly v kvalitě jsou velké. Teď nás na Pražském jaru slyšela paní, jež spolupracuje s Orpheus Chamber Orchestra. Byla nadšená z našeho výkonu, tohle prý v New Yorku nemají. Potěšila mě, samozřejmě. Říkám si, že kdyby naše provedení a atmosféra koncertu nebyla na úrovni, asi by mne složitě nekontaktovala.

Stalo se vám někdy, kromě toho Chicaga, že byste v konkurzu neuspěl?
Ne, nikdy.

Jste špičkový sólista. Myslíte si, že se na podobnou úroveň dostanete i jako dirigent? Určitě to není pravidlo, naopak Daniel Barenboim (původně klavírní virtuos – pozn. red.) je velká výjimka. Ale například Sergiu Celibidache začal dirigovat až po třicítce, takže všechno je možné.
Oficiálně mám na HAMU dirigování teprve začít studovat. Na přípravu jsem chodil k Leoši Svárovskému, normálně jsem dělal přijímačky. Byl to zvláštní pocit, naposled jsem něco podobného absolvoval před konzervatoří, což je opravdu dávno. Myslím, že u dirigování se věk trochu stírá. Když má už člověk něco prožitého a zažitého, určité životní situace (rodina, děti), které jsou důležitější než nějaké koncerty, projeví se to.

Jednou tedy budete dirigovat velké symfonické orchestry? To je můj sen. Ambice mám. Příští rok budu s Českým národním symfonickým orchestrem dirigovat Brahmsovu 1. symfonii a Beethovenova Egmonta, to už je docela náročný program.

Aha, já hovořím o budoucnosti, a vy my vysvětlíte, že si ten sen vlastně už za rok škrtnete jako splněný. Pochopil jsem však, že jednoduchými cestami nekráčíte. Kdyby ano, asi by většina vašich současných hudebních aktivit nebyla založena na kamarádství. Mohl bych okamžitě udělat jednu věc. Zavolat do Berlína, do Mnichova, do Vídně, někomu odsud a udělám špičkový soubor „virtuosi celého světa, spojte se“, ale to pro mě nemá smysl. Nefunguje to. Vyhovět si na pódiu a pak se v pauzách nebavit a po koncertě se rozejít, to nejde. To nechci. Musejí to být kamarádi. Po Pražském jaru jsem si potvrdil, že to umíme také oslavit, že nás něco spojuje. Jistě je mezi muzikanty spousta exotů, ale já mám pocit, že jsou to úplně normální lidi.

Agentura Ampio má mimo jiné hledat nové talenty, přesvědčit je o tom, co je pro ně nejlepší, řídit jejich první kariérní kroky. Dal byste si poradit od Ampia před patnácti dvaceti lety?
Kdybych mohl být díky tomu třeba v kontaktu se svými vzory, možná jo. My však nechceme nikoho násilím přesvědčovat.

Dovedete si představit, že nebudete hrát na lesní roh?
Jsem hrdý na to, že jsem hornista, ale nejsem na lesním rohu až tak závislý. Muzika je pro mě důležitější. Lesní roh je prostředek, který mi otevřel cestu. Spíše bych se neobešel bez hudby.

V rodině už máte i pokračovatelku tradice. Vaše neteř je prý také talentovaná hornistka.
To je pravda. Právě dokončila hudební gymnázium a řeší co dál. Tak už jsem ji trošku poradil.

Kolik má hráč vašeho formátu doma horen?
Mám jednu. Nejsem typ, který musí zkoušet všelijaké novinky a podobně. Mám prostě jednu dobrou hornu a hotovo. Mohu na ni zahrát všechno. Hledám to v sobě, ne v nástroji.

Existuje u lesních rohů nějaký supervýrobce, někdo jako Stradivari u houslí?
Je to plech. Ale když je to kvalitní plech, stárne pomaleji. To je i případ mého nástroje. Stál kolem sedmi osmi tisíc eur a vydrží klidně deset patnáct let.

Jak je na tom špičkový hornista jako vy s životosprávou?
Mám výbornou životosprávu. Díky tomu, že rád vařím a všechny potraviny sám nakupuji. Ne že bych znal nutriční hodnoty, ale vím, co je zdravé. Samozřejmě pivo je pro dechaře vynikající. A nejen pro ně. Když mají hudebníci po koncertě vklouznout zpátky do normálu, potřebují se trochu uvolnit. Tam ten chmel hodně funguje (s vážnou tváří). Pivo je ideální na psychiku. Neumím si představit, že zahraji koncert plný euforie a emocí a pak hned jdu a sednu do tramvaje.

* BOX
Radek Baborák (*11. března 1976 v Pardubicích)
Absolvent Pražské konzervatoře zvítězil v mnoha mezinárodních soutěžích, jako sólista je žádaným hostem renomovaných světových orchestrů, spolupracuje se špičkovými dirigenty, exceluje v komorní hudbě. Již v 18 letech se zcela mimořádně a bez konkurzu stal sólohornistou České filharmonie, po dvou letech pak přešel do filharmonie v Mnichově. Po krátkém intermezzu s Bamberskými symfoniky nakonec v roce 2002 zakotvil v pozici sólového hornisty u Berlínských filharmoniků. Z tohoto prestižního místa ke konci roku 2009 odešel na volnou nohu. Vedle hraní na lesní roh se začal věnovat i dirigování. Je ženatý a má dvě děti.
*

praporky:
Zmizely tady soukromé aktivity, hudba jako koníček. V Česku je nadprodukce profesionálů, kteří měli spíše zůstat amatéry.

Hudba je silný magnet, ať hraješ kdekoli, přinese to nějaký emoční zážitek

Dle současného trendu musí orchestr zahrát všechno, klasiku, modernu, občas ve stylu capella antiqua. Proč?

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče