Historie podnikání: česká nečeská kostka cukru

11. dubna 2009, 00:00 - Robert Šimek
11. dubna 2009, 00:00

Jihočeské Dačice se mohou pochlubit světovým unikátem. Právě zde totiž roku 1841 vznikla první kostka cukru. Místní cukrovar založil roku 1833 německý podnikatel Franz Grebner, kostkový cukr ale vynalezl až jeho nástupce, švýcarský podnikatel Jakob Christoph Rad.

První písemná zmínka o Dačicích pochází z roku 1183. Ve čtrnáctém století se obec rozrostla na městečko a roku 1586 bylo povýšeno na město.

Hospodářský vývoj dokládají četné cechy, které vznikaly již v průběhu 16. století. Roku 1526 to byl cech řeznický, následovaný cechem tkalcovským, kožešnickým, mlynářským, pekařským, truhlářským a tesařským.

Roku 1610 vznikl ve městě i panský pivovar. Nejvýznamnějším podnikem se ale později stal cukrovar, založený roku 1833 německým průmyslníkem Franzem Grebnerem. Ačkoliv nešlo o velký závod, jeho sláva se brzy rozšířila po celé habsburské monarchii. Roku 1843 se zde totiž začala vyrábět převratná novinka – kostkový cukr.

Sen o řepném cukru

Franz Grebner se narodil roku 1792 v německém Württembersku. Do Rakouska-Uherska se dostal po skončení napoleonských válek jako penzionovaný nadporučík. Vstoupil do služeb Karla Maxmiliána von Dalberga, řídil jeho panství Dačice a Malešov a získal titul rytíře francouzského Řádu Čestné legie.

Pod dojmem úspěchů francouzského cukrovarnictví chtěl dokázat, že i v habsburské monarchii je možné úspěšně vyrábět cukrz cukrové řepy. K tomuto plánu získal nejen majitele panství, ale i mladšího bratra Thomase, který vystudoval chemii na univerzitě ve Štrasburku.

FRANZ GREBNER (1792-1851)

Narodil se roku 1792 v německém Württembersku. Do Rakouska-Uherska přišel po roce 1815 a stal se správcem panství Dačice a Malešov. Jeho cílem bylo rozšířit v Čechách cukrovarnictví, roku 1828 proto začal s pěstováním řepy a v následujícím roce vybudoval cukrovar v Kostelním Vydří u Dačic. Výsledky nebyly dobré, roku 1833 proto založil novou rafinerii cukru přímo v Dačicích. Po počátečním úspěchu ale přišly potíže a roku 1840 i změna vedení.Franz Grebner z firmy vystoupil a podnikání se už dál nevěnoval. Zemřel 22. srpna 1851.

Roku 1828 dělali bratři Grebnerové na Dačicku pokusy s pěstováním cukrovky a od podzimu následujícího roku pak sklizenou řepu zpracovávali v nově založeném cukrovaru v Kostelním Vydří. Šlo o vůbec první podnik tohoto druhu v Čechách a jeho vybavení tvořily jednoduché stroje poháněné zvířecí a lidskou silou.

Rafinerie v Dačicích

Půda v okolí Dačic ovšem nebyla pro pěstování řepy příliš vhodná. Cukrovar postrádal kvalitní suroviny a postupně musel přecházet na zpracování sirobu z brambor. Výroba proto již roku 1832 skončila.

Franz Grebner se však plánů na vybudování moderního cukrovaru nevzdal a hned v následujícím roce založil za finanční podpory bankéře Puthona rafinerii cukru přmo v Dačicích. Zpočátku zpracovávala pouze třtinový cukr dovážený z Terstu, později ale přešla opět na řepný cukr z domácích zdrojů.

Podnik přinesl do města hospodářské oživení, přilákal řadu odborníků a přispěl i ke vzniku nových pracovních míst. Grebnerovým společníkem byl od roku 1839 italský obchodník Sartorio, firma se ale ještě tentýž rok dostala do potíží a hned v následujícím roce změnila vedení. Novým ředitelem se stal švýcarský průmyslník Jakob Christoph Rad.

Úspěch s perníčky

Narodil se roku 1799 v rodině vojenského zásobovatele. Roku 1808 se s rodiči přestěhoval do Vídně, kde získal základní vzdělání a vyučil se v obchodě s drogistickým zbožím. Proslavil se ale především jako inovátor a průkopník moderní techniky. Roku 1835 nabídl císaři vynález optického telegrafu, za který dostal odměnu 3000 zlatých.

Roku 1840 odešel do Dačic, kde získal již zmíněné místo ředitele rafinerie cukru. Podnik přivedl již v následujícím roce k zisku a pro lepší využití surovin zavedl i výrobu kandovaného ovoce, perníků a čokolády. Cukrovinky z Dačic slavily úspěch a brzy je odebírali obchodníci ve Vídni, Praze, Pešti, Linci, Lvově, ale i v menších městech na jihozápadní Moravě, v jižních a západních Čechách a na území dnešního Slovenska.

Inspirující úraz

Nesmrtelnost ale Radovi přinesl teprve vynález kostkového cukru. Podnět k němu dala jeho manželka Juliana, která se roku 1841 zranila při odsekávání cukrových homolí. Sama pak údajně navrhla, aby se cukr vyráběl v podobě kostek, které by se lépe počítaly i skladovaly.

JAKOB CHRISTOPH RAD (1799-1871)

Narodil se 25. března 1799 ve švýcarském Rheinfeldenu v rodině vojenského zásobovače. Vzdělání získal ve Vídni, kde se vyučil drogistou, proslavil se ale především jako vynálezce a inovátor. Roku 1840 přijal nabídku na vedení dačické rafinerie, kterou hned v následujícím roce přivedl k zisku. Zavedl výrobu cukrovinek a roku 1841 zhotovil i první kostku cukru. Novinka se rychle rozšířila a proslavila firmu po celé Evropě. Rafinerie se však záhy dostala do problémů a Rad ji roku 1846 opustil. Zemřel 13. října 1871.

Rad ještě téhož roku zhotovil speciální lis a jeho pomocí vytvořil první bílé krychličky. Roku 1842 zažádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k výrobě kostkového cukru a povolení získal 23. ledna 1843.

Dačická rafinerie začala nové zboží produkovat ve velkém a pod názvem „čajový cukr“ ho brzy dodávala až do Vídně. Balíček obsahující 250 kostek vážil jednu libru (asi půl kilogramu) a připomínal bedničku s čínským čajem. Byl opatřen původními etiketami, na nichž byl obrázek dačické rafinerie, a prodával se za 50 krejcarů. Patent na výrobu kostek záhy zakoupilo také Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie.

Šest let a dost

Tah s novým výrobkem vyšel, hospodářská situace rafinerie se ale v polovině 40. let 19. století vlivem vnějších podmínek zhoršovala a ani výroba kostkového cukru nepřinesla zlepšení. Rad proto roku 1846 rezignoval na funkci ředitele a z Dačic odešel. Stal se prokuristou firmy „A. Absolon“ ve Vídni a později inspektorem státního telegrafu v Terstu. K cukrovarnictví se ale nakonec vrátil. Působil v podniku Theodora Bauera v Brně a po roce 1858 byl dokonce generálním tajemníkem Spolku výrobců řepného cukru.

Dačický podnik se po jeho odchodu již nevzpamatoval a roku 1852 ukončil výrobu. Budova rafinerie byla o jedenáct let později zbourána a na jejím místě vznikl kulturní dům. Historii firmy tak dnes připomíná už jen stálá expozice v místním muzeu a žulový pomník ve tvaru kostky, stojící od roku 1983 v parku poblíž kostela.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče