Herr Doktor z východu

16. prosince 2010, 16:53 - Blahoslav Hruška
16. prosince 2010, 16:53

Na české lékaře čeká šprtání němčiny a práce v zapadákovech

Univerzitní klinika v Drážďanech na první pohled připomíná pražskou Thomayerovu nemocnici. Na třicítce roztroušených budov v řídkém lesoparku je znát, že mají své nejlepší za sebou, klinika se ale chlubí i zbrusu novými pavilony a podobně jako ta pražská se specializuje na výuku medicíny a špičkový výzkum. Drážďanský kolos zaměstnávající 3800 lékařů by se tak mohl jevit jako ideální útočiště pro české lékaře, kteří by chtěli splnit svou hrozbu odchodu a dali vale právě třeba nemocnici v Krči. Nečekalo by je ostatně ani žádné velké dojíždění: cesta vlakem z Prahy do saské metropole zabere dvě a čtvrt hodiny a na kliniku je to z drážďanského nádraží slabá čtvrthodinka tramvají.
Zdání ale klame. O české lékaře totiž na špičkové klinice, která pravidelně boduje v německých žebříčcích nejlepších nemocnic, není zájem. „Máme dobré jméno a vzhledem k výtečným možnostem na poli vědy a výzkumu tak můžeme vybírat z řady uchazečů. Nedostatek lékařů u nás nepociťujeme,“ říká diplomaticky mluvčí drážďanské kliniky Holger Ostermeyer na otázku, jestli se nějak připravují na údajný nápor českých nespokojených lékařů.
Ne, že by na tom samotné Sasko, které má z německých spolkových zemí vůbec nejlepší dopravní spojení s Českem, bylo tak dobře. Saská zemská lékařská komora eviduje celkem 300 volných míst v nemocnicích a dalších 150 lékařů chybí v soukromých ordinacích, kde navíc často praktikují penzisté, a to jen proto, že by svou praxi jinak museli definitivně zavřít. Nenajde se totiž nikdo, komu by pacienty i ordinaci předali. Důvody akutního nedostatku lékařů jsou přitom paradoxně stejné jako v Česku, přestože saské nemocnice nabízejí v přepočtu třikrát vyšší nástupní platy než u nás. Mladí doktoři obvykle mizí za lepším. A když už nejdou rovnou do Velké Británie nebo do Švýcarska, snaží se v prvé řadě o místo na prestižní klinice. Zapadlé nemocnice na kraji města je většinou zajímají až v poslední řadě. A to přesto, že Sasko nabízí kromě příspěvků na vzdělávání a rozsáhlého poradenství také až sto tisíc eur dotací pro lékaře, který se rozhodne otevřít si novou praxi na maloměstě nebo na vesnici.

Stárnoucí Sasko

I tak se ale trend vylidňování saských regionů nedaří obrátit. Zatímco velká města jako Drážďany nebo Chemnitz se pořád rozrůstají, z příhraničí lidé mizejí a stárnou. Saský statistický úřad propočítal, že do patnácti let bude Sasů o půl milionu méně a jejich průměrný věk se zvýší ze současných 46 let na 50. Lékařům ale práce neubude. Naopak – demografický vývoj ukazuje, že počet pacientů se vzhledem k jejich stárnutí bude lehce navyšovat. Nepřekvapí proto, že o lékaře mají zájem spíše zapadlé okresy, jejichž jméno sotva něco řekne i samotným Sasům. Prostřednictvím centrální databáze hledají lékaře oblastní kliniky v Glauchau, Schönecku, Werdau nebo Mittweidě. Malé nemocnice spádovou oblastí i velikostí odpovídající například Benešovu nebo Berounu, přitom jen s vypětím sil zajišťují každodenní provoz. Chybí jim medici po škole i odborní lékaři. A nijak se netají tím, že čeští lékaři jsou žádaní. Klinika z pětadvacetitisícového Glauchau na okraji německé části Krušnohorské pánve měla ostatně koncem října svůj stánek ve Slovanském domě, kde německé nemocnice lovily české doktory. Třicítka stánků tam nabízela víceméně totéž – výtečné platy, nové šance v oboru, osobní rozvoj a možnost autem nebo vlakem dojet kdykoliv domů.
Když týdeník EURO předložil tento výčet lákadel pětatřicetiletému Martinovi, který již dva roky pracuje na jedné z klinik nedaleko českých hranic, setkal se s vlažným úsměvem. „Ten plat můžu potvrdit. Ale jinak na nějaké vzdělávání nemám čas a služeb je tolik, že se beztak domů dostanu jednou měsíčně,“ říká původem brněnský doktor. A hned dodává, že kdo láká na bezproblémový přestup za hranice, neříká českým doktorům pravdu. „Dřív jak za půl roku se to podle mě nedá stačit. Nejdřív objíždíte kliniky, absolvujte pohovory a vybíráte nabídky. Jen proces uznání diplomu zabere tak tři měsíce,“ vypočítává Martin. „Především se ale nemá cenu do hledání práce pouštět bez opravdu dobré němčiny,“ dodává. Standard, který německé kliniky chtějí, je úroveň označovaná podle měřítek Evropské unie jako B2. Na školní němčinu zapomeňte, diplom z jazykové školy předpokládá, že rozumíte kompletně zpravodajství v rádiu a televizi a dokážete svůj názor vyargumentovat v diskuzi s rodilým Němcem. Názorům, že se každý lékař kdysi šprtal latinské pojmosloví, a tak se nějak s kolegy domluví, se Martin jen směje. „S ostatními doktory možná, ale pacientům a jejich rodinám nějaké ty holé věty nestačí. Musíte jim vysvětlit třeba postup operace a možnosti další léčby. Všichni východní Němci milují seriál Nemocnice na kraji města, ale kdybych se choval jak doktor Štrosmajer, takové to »operace dopadla, tak jak dopadla, uvidíme za týden«, tak jsem hned v ředitelně na koberečku,“ uzavírá český doktor. Například jazyková škola v Hoyerswerdě sice nabízí kurzy němčiny pro zahraniční lékaře, vyplatí se ale jen těm, kdo pracují v blízkém okolí. Na dojíždění jinak moc času není. Mimo jiné proto, že lékaři v Německu jsou zvyklí dělat i úkony, které u nás obstarávají sestřičky – třeba odebírat krev nebo dbát na rozdělování léků. Na druhou stranu bývají Češi co do pracovní doby mnohem flexibilnější. „Myslím, že si nás tu váží i proto, že jsme zvyklí z Česka brát hodně nočních a víkendových služeb a příslužeb,“ dodává Martin.

Exotické posily

Důraz na perfektní ovládnutí jazyka vyzdvihuje také Tilo Schmidt, manažer Zdravotnického centra Löbau-Zittau, které spravuje pár kilometrů od Hrádku nad Nisou rehabilitační kliniku a městskou nemocnici. „Jako servis nabízíme našim zahraničním kolegům výuku němčiny. Kurzy probíhají individuálně na pracovišti a zaměřují se na komunikační schopnosti a zdravotnickou dokumentaci,“ upřesňuje. Ze strany nemocnice jde přitom nejen o bonus pro Čechy a Poláky, kterých v Žitavě (Zittau) pracují dohromady dvě desítky, ale dost možná i o obrannou reakci. Klinika totiž nemá moc dobré renomé a místní si na „pendlující doktory“ stěžují. Pacient vystupující pod přezdívkou Opidopi píše na serveru Klinikbewertung svůj zážitek, když musel letos v dubnu nemocnici v Žitavě navštívit kvůli úrazu. „Je možné, že tu zaměstnávají kvalifikované doktory, každopádně ale německy nerozumějí. Rentgenový snímek jsem dostal bez komentáře, němčina jim na to nestačila a ne každý mluví česky nebo polsky,“ stěžuje si nespokojený pacient. A přidává další postřeh o tom, jak snadno se přenášejí pracovní návyky z domova: „Personál je na příjmu nepříjemný a vypadá, jako kdyby ho pacient vyrušil od sledování televize nebo vytrhl ze spánku.“
„Doktory z východu“, jak často české nebo polské lékaře označují lidé, kteří většinu života prožili v socialistické NDR, ale Tilo Schmidt jinak vychvaluje. „Pokaždé, když někoho zaměstnáme, doufáme, že se bude jednat o dlouhou a trvalou spolupráci,“ zdůrazňuje s tím, že minimálně v příhraničí bude zaměstnávání zahraničních doktorů trendem následujících let. Zkušenosti z Žitavy se ale těžko přenášejí jinam. Napovídá tomu i statistika. Zatímco článků o českých doktorech, kteří vydělávají balík za hranicemi, jsou plné noviny, ve skutečnosti je v Německu lékař z Čech stále exotickým druhem. Ke konci minulého roku jich Spolková komora lékařů registrovala 395, třetinu z nich právě v Sasku. A to je méně než Slováků, Maďarů nebo Bulharů. Nemluvě o čtyřikrát větším zastoupení Poláků a více než dvou a půl tisících doktorech z Ruska a Ukrajiny.
Ani Jan Schulze, předseda Saské lékařské komory (SLAEK), nepovažuje nějaký „Drang nach Westen“ v případě rozhořčených českých doktorů za reálný. Jde podle něj spíš o krátkodobý trend, který se zase usadí. „Lékaře Česko potřebuje a pracovní podmínky se u vás postupně zlepší. Na zkušenou do Evropy půjdou především mladí doktoři bez rodiny a i ti se stejně budou vracet domů,“ hodnotí někdejší zástupce ředitele Univerzitní kliniky v Drážďanech. Oborová lobby, které předsedá, beztak loví doktory v úplně jiných vodách – v Rakousku. Tam totiž již čtyři roky SLAEK pořádají burzy s nabídkami práce na saských klinikách. Jan Schulze se ovšem ohrazuje proti tomu, že by komora upřednostňovala Rakušany jen proto, že se s nimi pacienti v pohodě domluví. „Lákání lékařů ve východní Evropě jsem vždy odmítal, vždyť jsou tam potřeba, zatímco v Rakousku každým rokem medicínu absolvuje více lidí, než dokáže najít uplatnění,“ argumentuje.
Jisté je to, že vůbec nejvíc „cizáků“ v německých ordinacích a operačních sálech není ani z Ruska, Balkánu nebo ostatní „východní“ Evropy, do níž Němci počítají také nás nebo Poláky či Slováky. Na špici zahraničních lékařů se drží Rakušané, které Němci považovali vždy tak trochu za své. Dalo by se to vyjádřit i řečí televizních seriálů: zatímco Němci dodnes jásají nad každou reprízou Nemocnice na kraji města, v reálu dají raději přednost Doktorovi z hor.

Zahraniční lékaři v SRN Rakušané 2018
Řekové 1863
Rusové (býv. SSSR) 1746
Poláci 1499
Íránci 1100
Turci 925
Ukrajinci 823
Italové 805
Syřané 775
Bulhaři 652
Nizozemci 579
Slováci 574
Maďaři 529
Češi 392
Celkem 23 469

Stav k 31. 12. 2009
Zdroj: Spolková lékařská komora

V USA bydlí lékaři v nemocnici Plastický chirurg Bohdan Pomahač šéfuje jednomu ze čtyř týmů lékařů na světě, kteří umí transplantovat lidské tváře. V USA žije patnáct let, a když popisuje systém tamního specializačního vzdělávání, říká, že je to tvrdá profese.
„Lékaři z jiných zemí, kteří chtějí v Americe léčit nad rámec toho, co domácí, skládají tři zkoušky, které shrnují veškeré učivo několika let medicíny do nejmenších podrobností,“ vysvětluje. Nejde o levnou záležitost. „První stupeň, takzvaný STEP 1 stojí 500 dolarů, STEP 2 a STEP 3 totéž, praktická zkouška je za 1500 dolarů, plus zkouška z angličtiny za další tři až čtyři tisíce dolarů,“ vypočítává.
Teprve pak smí cizinec žádat kliniky o „interwiev“, tedy o pracovní pohovor. „Ze 150 zaslaných žádostí dostane možná jednu odpověď. Před patnácti lety byly šance pro lékaře cizince, že se uchytí, 1 ku 3, dnes se rovnají výhře v loterii. Prakticky nemožné je dostat se na chirurgické obory, nebo na oční, ušní či dermatologii, naopak šance je na patologii či na praktického lékaře.
Domácí to mají jednodušší, ale jen o kousek. Američtí mladí lékaři po pěti letech studia začínají od nuly, jako čeští. Procházejí rezidenčním obdobím, tedy kolečkem na klinikách.
„Poté, což je až v pátém roce „nesamostatné práce“, dostávají na starost virtuální oddělení, o něž se musejí starat, aby fungovalo. A prokáží-li, že to umí, teprve začínají pracovat samostatně. Přitom během celé této pětileté doby lékaři nevydělávají prakticky nic – od 20 do 40 tisíc dolarů ročně, což je tak akorát na to, aby přežili, minimální mzda,“ říká Pomahač.
Přitom si lékař zkoušky hradí sám, vzdělávání po škole vyjde na desítky tisíc dolarů podle oboru. Během specializačního vzdělávání lékař tráví v nemocnici až 120 hodin týdně, začne-li pak normálně pracovat, je to už „jen“ 80 hodin týdně.
„Když jsou lékaři rychlí, dělají si rezidenturu v 31 letech, praktičtí lékaři či patologové od této chvíle mohou pracovat, u chirurgů a více specializovaných oborů (kardiochirurgie, plastická chirurgie a další) se ještě dál vzdělávají a končí s cyklem specializačního vzdělávání, když vše dobře běží, zhruba v pětatřiceti letech,“ vypráví.
Pak ovšem mohou samostatně pracovat a vydělávat. A výdělky jsou slušné. Nejníže na žebříčku stojí praktický lékař s 80 tisíci dolary ročně, na druhém konci je špičkový specialista v nemocnici, ten má až několik milionů ročně.
Lenka Petrášová, MF Dnes

Honkong dveře neotvírá Doktoři frustrovaní podmínkami, které jim nabízí české zdravotnictví, by po sbalení kufrů rozhodně neměli zamířit do Hongkongu. Bývalá britská kolonie, od roku 1997 součást Číny jako její zvláštní administrativní oblast, se na první pohled může zdát díky vyspělosti, rozšířenému používání angličtiny a také slušným výdělkům profesionálů zajímavou destinací. Nicméně dostat šanci pracovat v některé hongkongské nemocnici, případně si otevřít soukromou praxi, představuje běh na dlouhou trať. Všichni absolventi medicíny s výjimkou studentů University of Hong Kong a Chinese University of Hong Kong, kteří mají zájem o získání licence pro výkon doktorského povolání na území Hongkongu, musí absolvovat odborné zkoušky sestávající ze tří rozsáhlých testů. Kvalitu medicínské profese hlídá na ostrově Lékařský koncil Hongkongu, jenž má 28 členů, posuzuje kvalifikační předpoklady uchazečů, (vítány jsou univerzity zvučných jmen z anglicky mluvících zemí), přijímá žádosti o testy a na základě jejich výsledků a v souladu s hongkongským právem také nakonec uděluje licence. Testy jsou organizovány pouze jednou za rok a sestávají ze tří částí. První prověřuje znalosti mediků v oblasti základních věd, etiky, chirurgie, ortopedické chirurgie, psychiatrie, pediatrie, porodnictví a gynekologie. Ve druhé části kandidát musí dokázat výbornou znalost medicínské angličtiny, výjimku mají absolventi univerzit, kde výuka probíhala v angličtině. Třetí test má prověřit schopnosti adepta aplikovat profesionální znalosti na klinické problémy. Účastníci si mohou volit mezi angličtinou, kantonšitnou a mandarinštinou. „V Evropě jsem studovala hodně let, mám všechny možné zkoušky a atestace a vzhledem k tomu, že náš čas v Hongkongu je omezený na čtyři roky, jsem myšlenku pracovat zde jako lékařka hned v úvodu zavrhla“, říká všeobecná doktorka Catherine, manželka vysoce postaveného západoevropského diplomata. Podmínku pěti let odborné praxe sice splňovala, a i kdyby prošla náročnými testy, Koncil po jejich absolvování požaduje zácvik v délce dvanácti měsíců v některé z nemocnic v Hongkongu. V jejich průběhu se dotyčný seznamuje s místním medicínským systémem a nejběžnějšími nemocemi na ostrově. Až po absolvování všech zmiňovaných kroků je oprávněn si konečně zažádat o registraci pro medicínskou praxi a poté může začít v Hongkongu konečně léčit. Dáša Hyklová

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče